Úterý 18. května 2021
Svátek slaví Nataša, zítra Ivo
Oblačno, déšť 15°C

Petra Janů: Žila jsem jak ve skleněné kouli, nevěděla jsem, jak dál

19. dubna 2021 | 06:00

Deset let po smrti Michala Zelenky plní Petra Janů svému muži jeho sen. U chalupy v jižních Čechách si nechala vybudovat rybník o rozloze jednoho hektaru. „Myslím, že to bylo jediné, co tu scházelo. Teď je to tady ideální,“ pochvaluje si výsledek při pohledu z okna. „Jmenuje se Michal, a až bude pěkně, pokřtíme ho.“

Jste vůbec v téhle těžké době v nějakém kontaktu se svými fanoušky?

Jsem, přes Facebook. Každý den kontroluji, co mi tam ti skalní píší. A reaguji na různé věci, se kterými se mi svěřují. Mimo jiné i s tím, že se jim stýská po koncertech.

Jak dnes vypadá vaše publikum, jak se za ta léta proměnilo?

V podstatě je už čtyřgenerační. Jednou za mnou přišel po koncertě na autogramiádu mladý muž a říkal: „Já tady byl dneska za trest. Něco jsem provedl a mamka řekla: Půjdeš se mnou! A jsem tomu rád. Fakt dobrý!“ To bylo strašně roztomilý a zároveň velká poklona.

Ten se možná ještě někdy vrátí.

Třeba jo.

Začínala jste jako rocková zpěvačka, pak jste dělala pop a na stará kolena se vrátila k rocku. Proč? Vždyť je to energeticky daleko náročnější.

Protože jsem si pořídila novou kapelu a moje koncerty dostaly úplně jiný švunk. Rock je sice energetičtější, ale to vám na jevišti nepřijde. Když okolo vás všechno pořádně šlape, je úplně jedno, kolik vám je. Podívejte se na Micka Jaggera nebo na všechny ty rockové dědečky. I Petr Janda, panečku, jak koncertuje! A přitom za chvíli mu bude osmdesát.

Nechcete spolu zase něco udělat, když vaše projekty měly takový úspěch?

To ne, ale když se občas potkáme na nějaké akci, dáme si spolu Není nám už sedmnáct, Jedeme dál Mám ho strašně ráda, celá ta léta, i když je trochu bručoun.

Snažíte se nahrávat i nové písničky, má to vůbec smysl?

Nedávno jsem vydala novou desku, protože kluci z mojí kapely Amsterdam jsou šikovní a napsali moc hezké písničky, které by byla škoda nenahrát. Ale lidi na koncertech stejně chtějí slyšet staré osvědčené šlágry, ke kterým mají svoje příběhy. Třeba, jak se u písničky Už nejsem volná brali. Nebo sloužili na vojně, když se hrál Motorest... A byli by na mě naštvaní, kdybych měla koncert jenom z těch nových.

Vzpomenete si na song, který jste původně zpívat nechtěla, ale nakonec se z něj stal hit?

Určitě. To byla písnička Moje malá premiéra. Začínala jsem jako rockerka, a protože tahle muzika se soudruhům moc nelíbila, měla jsem s ní docela problém a nakonec rok zaracha. V tu ránu všichni ti takzvaní kamarádi přestali volat, nikdo mi nenabídnul jediný kšeft. Až František Polák, který dělal v televizi pořad Možná přijde i kouzelník, se ozval. A protože se vysílal v sobotu v hlavním čase, bylo vyloučeno, aby v něm zazněla rocková pecka. Takže Zdeněk Rytíř přinesl písničku Maledetta  primavera (Moje malá premiéra). A já ji tehdy se skřípěním zubů v tý televizi zazpívala. Hned poté jsem odjela na šest neděl do Sovětského svazu. A když jsem se vrátila, byla už vydaná na singlu, protože měla takový úspěch, že si ji lidi vyžádali. Dodnes ji mám v repertoáru.

Co se vám na ní nelíbilo?

Byla jsem ortodoxní rockerka a tohle je opravdu popina se vším všudy. Takže pro mě to byla jenom taková úlitba, abych se mohla vrátit do televize. A podívejte se!

Iritovala jste nejen hudbou, ale i vzhledem, třeba zelenými vlasy…

To se natáčel Silvestr, kde jsem zpívala směs rockových písniček, a výtvarnice Dagmar Březinová, která vymyslela kostým, mi nechala nastříkat hlavu nazeleno. Aby to vypadalo jakože rockově, a byla jsem za pankačku. Jenomže hned ze studia jsme odlétali na turné do Sovětského svazu. V Moskvě na letišti nás už čekal tamní průvodce, což byl ovšem prachobyčejnej tajnej, který nás měl sledovat, a najednou se mu z letadla vybatolila zpěvačka se zelenou hlavou. To tedy koukal!

Copak to nešlo smýt?

Šlo. Takže když na mě ten chlap vytřeštil oči a zvažoval, jestli mě neposlat obratem domů, abych náhodou nerozzuřila Sovětský svaz, řekla jsem mu, že se to dá umýt, akorát jsem to zatím nestihla.

Jaké to bylo v  Moskvě, co jste tam měli za „povinnosti“?

Moskva byla jenom přestupní stanice. Letěli jsme pak přes celý Sovětský svaz až do Ašchabádu, a tam jsme dokonce zažili zemětřesení. Bylo to někde na mongolských hranicích, hráli jsme zrovna v nějakém amfiteátru, když to přišlo. Ale my pokračovali, jako by se nic nedělo. Přitom kočky skákaly půl metru nad zemí, zvedal se písek, lidi utíkali, jenom my furt hráli.

Vy jste neměla strach?

Já jsem nevěděla, o co jde. Myslela jsem si, že je to jenom silný vítr (smích). Ale opravdové zemětřesení jsem zažila v Tokiu. Představte si, že se vzbudíte ve čtyři ráno a houpe se s vámi postel. Tak jsem se koukla z okna a vidím, že náš vysoký hotel se vlní. Oni ty stavby umí postavit tak, že mají vůli. Málokdo mi to věřil, ale tenkrát jsem se vůbec nebála.

Ale tam snad v každém hotelovém pokoji jsou instrukce, jak se chovat, když přijde zemětřesení.

Jsou. Doporučují, abyste si stoupla do futer dveří.

V Kutné Hoře zase občanům vadilo, že vystupujete v tričku bez podprsenky. Co v Rusku, tam to skousli?

Tam jsem měla svoje kostýmy, což pro ně taky bylo celkem dost, ale dali to.

Ale nejlepší bylo, když jsme s Blue Effectem hráli bigbít a v prvních řadách seděli staří vojáci s hrudníkem plným vyznamenání. O přestávce jsem šla do šatny a povídám našemu průvodci: „Prosím vás, nevadí jim, že je to tak hlasitý? Nestěžoval si někdo?“ Protože většinou nám právě kvůli tomu šli po krku. A on: „Ne, ne, to jsou dělostřelci, těm to nevadí.“ (smích)

Brala jste si tenkrát kritiku osobně, nebo jste ji měla na háku?

Od toho jsem měla Zelenku (dnes už zesnulý manžel a manažer Michal Zelenka – pozn. red.), který korigoval, kam až můžeme zajít. Ale vzpomínám si na jeden koncert v Milovicích, kde jsme museli hrát ruské posádce. Dostali jsme to befelem a vystupovali tam opravdu všichni. Bylo to v počátcích mé kariéry, jezdila jsem ještě s kapelou Pro Rock, takže šlo o bigbít se vším všudy, i dramaturgicky to tak bylo postavený. A když jsme dohráli první půlku, vlítnul k nám do šatny prťavý rozčilený oficír a řval, že tuhletu francouzskou rumbu tam hrát nemůžeme, protože když budou vojáci poslouchat takovouhle muziku, tak přestanou poslouchat oficíry. A měl vlastně pravdu.

Byla to doba pro umělce dost nešťastná, přesto – nechybí vám něco z ní?

Víte, co nebylo špatné? Že byl čas potkávat se. To mi teď schází. Každý se honí za tím svým a hlavně nás odcizuje elektronika. Než abyste se sešli, napíšete si mail nebo esemesku. Tyhlety technické vymoženosti tenkrát nebyly, takže se lidi museli scházet. A je škoda, že už to není.

A co se zpívání týká?

Ta samotná práce se zase tak moc od minula neliší. Samozřejmě, každý text se musel tenkrát odsouhlasit. Měla jsem třeba písničku, která vyhrála rádiovou hitparádu, ale protože se v ní zpívalo "…pokoj měl dlaň krát dva kroky, jeden den nám trvá roky..." a finále soutěže se vysílalo 21. srpna, tak ji nehráli. Ale zase pustili písničku, a to nechápu, Ještě nejsem grogy.

Dbala jste na texty, byla jste hnidopich, nebo to za vás dělal Michal?

Ne, ne, ne, texty jsem si hlídala sama. Třeba s Pavlem Vrbou nebo Edou Krečmarem byla domluva docela dobrá, ale se Zdendou Rytířem to byl boj o každou slabiku. Byl stejný svéhlavka jako Ota Petřina, ten taky neuhnul ani o píď. Hlídal každou notičku.

Takže jste uhnula vy.

V té době jsem začínala a měla se ještě hodně co učit, takže jsem poslechla docela ráda. Bylo mi jasné, že jsou mnohem zkušenější a vědí o tom víc než já.

Michal byl asi takovým nárazníkem a prostředníkem mezi uměleckým světem a vámi.

Byl. S námi dvěma to bylo jako z My Fair Lady. Když pak odešel, rok jsem byla naprosto k ničemu. Zjistila jsem, že jsem žila ve skleněné kouli a o životě nevím vůbec, ale vůbec nic. Takže jsem se klopýtavě stavěla na vlastní nohy a jsem ráda, že se to povedlo. Dneska jsem samostatná jednotka. Letos to bude už deset let, co Míša odešel, a já mu konečně splnila jeho sen a postavila na chalupě rybník. Až bude tepleji, pokřtíme ho.

On chtěl mít rybník?

Míša byl kovaný rybář a moc si přál mít vlastní rybník. Měli jsme už hotový projekt, ale pak to vlivem různých okolností celé usnulo. Až když se začalo veřejně mluvit o obnovování vodních zdrojů, vzpomněla jsem si na ten Míšův sen, spojila jsem se s potřebnými lidmi a loni jsme ho tady postavili. Bude se jmenovat Michal.

Můžete se v něm koupat?

No, samozřejmě. Ještě tam nechám udělat molo…

S lodičkou…

To ne. (smích)

A co ryby?

Ty v něm být nesmějí. Je to vodní nádrž vybudovaná v rámci zachování vodních zdrojů.

Takže na Vánoce si budete muset pro kapra na trh?

Do Třeboně. To není tak daleko.

autor: Ivana Bachoríková

Petra Janů: Jsem taková babka kořenářka • VIDEO: Adam Balažovič

Autor: Ivana Bachoríková