3°C
Jak celkově snášíte ta karanténní opatření, která trvají už rok?
Nesnáším. Ale mám pocit, že nemá cenu trápit se a užírat. To bych si akorát ubližoval a ten čas si znepříjemňoval. Na to nejsem nastavený, takhle to naštěstí nemám. Zpočátku jsem to bral jako rok prázdnin, ale ony to nakonec budou dva roky. To by se Jules Verne divil! Tak doufejme, že už to konečně skončí a začne normální život, i když už nejspíš nikdy nebude stejný jako předtím.
Jak to dva roky?
Protože tímhle tempem budeme proočkovaní všichni až koncem tohoto roku. Než se z toho lidi oklepou, než budeme moci něco dělat… A i kdyby to skončilo třeba v červenci, koncerty se plánují měsíce i roky dopředu, nemůžete je připravit ze dne na den. Nějakou dobu bude ještě trvat, než se všechno rozeběhne, a rázem z toho budou dva roky.
Netloustnete, když jste pořád doma? Nesvádí vás to k mlsání a lenivosti?
To neznám, vůbec nevím, o čem mluvíte. (smích)
No tak, přece doma nemetáte kozelce a s věkem se spalování zpomaluje… Nějak se udržovat musíte, když nepřibíráte.
Od toho mám psa, je to rodinný miláček. Říkám si, že kdyby se někdo staral o mě tak jako o našeho psa, budu nejšťastnějším člověkem na světě. No a s ním ujdu denně pět až sedm kilometrů, protože potřebuje pohyb. To je pro mě velká změna, za celý život jsem toho tolik nenachodil. A je to úžasné.
Které rasy je?
Je to hrubosrstý vendéeský baset. A ještě ke všemu velký. Je to takový chlupatý rošťák.
Jak jste ho objevil?
Předtím jsme měli klasického baseta. To plemeno má krátké nohy, velké tělo a je docela těžký. A když časem zestárnul, musel jsem ho denně vzít do náruče, abych ho naložil do auta a zase vyložil. Měl skoro čtyřicet kilo, pomalu jsem to nedával, tak jsem si řekl, že v budoucnu budu mít psa, který do kufru sám naskočí. Tak jsme se dopracovali k tomuto vendéesovi, který je vyšší a živější. A co se auta týče, obslouží se sám, což byla moje jediná podmínka. Jinak mi bylo úplně jedno, jaké plemeno si pořídíme.
autor: Ivana Bachoríková
