2°C
Ten, kdo nemá dvojče, asi nikdy nepochopí, jaké to je. Existuje mezi vámi to zvláštní pouto, které již vědci tolikrát zkoumali?
David Svoboda: Mít dvojče je super. Pouto mezi sebou máme – jako bráchové, kteří mají strašně moc společného, ale neřekl bych, že je to něčím zvláštní. Zajímalo by mě, na co ti vědci teda přišli.
Tomáš Svoboda: Sourozence má většina lidí. No a brácha byl ještě navíc spolužák a člen stejné tréninkové skupiny. Ve věku 0–15 let jsme strávili spoustu společného času. Nic víc v tom asi není. Nemyslím, že množství stejných genů (vzdálenějších nebo bližších příbuzných) je něco, co se dá nějak vědomě vnímat.
Takže se to opravdu nijak neprojevuje?
David Svoboda: Hodně často, hlavně v dětství, je to při pohledu na bráchu stejné, jako kdybyste se dívali do zrcadla. Myslím, že se tím člověk rychleji učí a to, že sdílí zkušenosti s dvojníkem, který má stejné genetické předpoklady a schopnosti, je velmi výhodné. Vyrostli jsme spolu a prožili společně spoustu let a díky tomu se velmi dobře známe. Proto se může zdát, že mezi námi funguje nějaká telepatie, ale tak to není.
Tomáš Svoboda: Když se někomu z nás něco povede, nebo naopak nepovede, tak jsme v tom tak trochu společně.
Jeden z vás je starší, hraje to mezi vámi nějakou roli?
David Svoboda: A jeden z nás je zase mladší… Nemyslím si, že by to hrálo nějakou roli.
Tomáš Svoboda: Samozřejmě já mám vždycky pravdu.
Existuje mnoho filmů, kde je tou hlavní zápletkou výměna rolí. Zkoušeli jste to také? A jak to dopadlo?
David Svoboda: My jsme celý život někým zaměňováni opravdu velmi často. Někdy vznikají docela vtipné situace, jindy naopak faux pas, když jeden z nás někoho nepozdraví nebo se k někomu nehlásí. To si asi umíte představit. Jen velmi výjimečně jsme se záměnou souhlasili, abychom nezkazili legraci. Jinak to nevyhledáváme.
Tomáš Svoboda: Celý život se nám to stává, aniž bychom chtěli, stačí jen dotyčnému nevysvětlovat, že se spletl, a máme tu výměnu rolí. Vědomě jsme to udělali jen párkrát.
Máte třeba nějakou vtipnou historku?
David Svoboda: Na gymplu jsme měli chemikářku, která nás oba trochu dusila. V té době jsme kvůli různému sportovnímu zaměření chodili každý do jiné třídy a já jsem se jedno pololetí odhodlal, že si zlepším známku, naučil jsem se, nechal se vyzkoušet a na konci roku mi vycházela dvojka. Pak jsem dostal vysvědčení se čtyřkou a trochu mě to v tu chvíli naštvalo, i když mnohem důležitější pro mě bylo to, že začínají prázdniny. Naopak brácha pak nevěřícně a se smíchem kroutil hlavou, že má dvojku, když se celý rok neučil…
Tomáš Svoboda: Pokud někdo nezná ani jednoho z nás, splete se snadno. Pokud zná jen jednoho, je to nepatrně lepší. Lidé, kteří nás znají oba, se skoro nepletou. Jednou jsem moc nepochopil, když jsem dostal na vysvědčení na gymplu dvojku z chemie. Pochopil jsem to, až když brácha nerozuměl tomu, proč má čtyřku. Profesorka se spletla. Mně to nevadilo, tak jsme to nechali být.
Kdyby to bylo jako ve filmu a mohli jste se vyměnit, zajímalo by vás, jaké to je být v kůži toho druhého?
David Svoboda: No, já myslím, že si to umíme v kůži toho druhého docela dobře představit, i když v mnoha věcech možná ne dokonale. Třeba by nás čekalo nějaké překvapení a něco nového bychom se o sobě dověděli. Základní dávka empatie nám ale asi bude stačit.
Tomáš Svoboda: Já si myslím, že jsem celkem empatický, ale v bráchových botách nechodím a asi bych nechtěl.
Netoužili jste někdy po tom, existovat jen v jediné verzi?
David Svoboda: No, ale my přece existujeme každý v jediné verzi. Jen jsme si hodně podobní. Nikdy bych neměnil a jsem vděčný za to, že mám právě takového bráchu.
Tomáš Svoboda: Ale vždyť my jsme dva rozdílní lidé, jen to není vidět na první pohled (znáte dobře nějaká dvojčata?). Naopak mně přijde zábavná představa, že jsme třeba tři.
Čeho si jeden na druhém nejvíc vážíte?
David Svoboda: Brácha Tom je čestný a charakterní člověk, na kterého je spolehnutí. Svoje postoje a názory má vždycky skvěle promyšlené a umí mi vždycky skvěle poradit.
Tomáš Svoboda: Na Davidovi si nejvíce cením velkorysosti, odvahy, stoprocentního nasazení a smyslu pro spravedlnost.
Čím vás brácha dokáže vytočit?
David Svoboda: Když jsme ještě bydleli doma u rodičů, tak bylo nebezpečné přijít později k jídlu. Brácha vždycky „snědl za dva“, a tak hrozilo, že nic moc nezůstane. Pak jsem teda radost neměl.
Tomáš Svoboda: Svou notorickou nedochvilností. Výjimečně nerozvážností.
Máte stejný vkus na ženy, lezli jste si někdy tzv. do zelí?
David Svoboda: O ženských se spolu moc nebavíme. Určitě ne o tom, komu se kde jaká líbí nebo tak. Takže ani neumím odpovědět na otázku vkusu. Zároveň ale vždycky platilo, že jakmile vzniklo jen malé podezření, že bychom si mohli, jak říkáte, „lézt do zelí“, tak jsme z toho oba pro jistotu rychle couvli, aby to pak nebylo pro všechny trapné.
Tomáš Svoboda: Stejný vkus na ženy máme možná jen tak na pohled, ale jinak určitě ne. Do zelí si vědomě nelezeme. Nevím, jestli se to nestalo někdy omylem, ale snad ne.
Dokázala by vás žena rozdělit?
David Svoboda: Zatím se to naštěstí nestalo a věřím, že s přibývajícím věkem se to už ani nestane. Každá moudrá ženská musí vnímat, jakou sílu oba máme, když držíme spolu, a že je to tak pro všechny dobré. Pokud by to nějaká chtěla zkoušet s nějakým zlým úmyslem, tak jsem si jistý, že by si toho jeden nebo druhý rychle všiml a bylo by vyřešeno.
Tomáš Svoboda: To už lidé intrikami a manipulacemi zkoušeli a zatím se to nepovedlo. Ale pokud myslíte, že bychom měli oba zájem o jednu slečnu? V takovém případě asi oba ustupujeme.
Jaká musí žena být, aby vás zaujala?
David Svoboda: Bohatě stačí, když je krásná, inteligentní, charakterní, láskyplná, pracovitá, má ráda sport, děti, zdravý životní styl. Míním to schválně v nadsázce, protože jak se říká, lásce člověk neporučí.
Tomáš Svoboda: To tady přece nebudu podrobně prozrazovat. Prostě hezká, pracovitá s dobrým srdcem.
Co vás naopak odradí?
David Svoboda: Odrazuje mě obvykle nízké sebevědomí a s tím související žárlivost nebo potřeba příliš častého ujišťování, jak je dotyčná úžasná v tom či onom.
Tomáš Svoboda: Nad tím jsem nepřemýšlel, upřímně nevím. Já vidím v lidech spíš to dobré, pokud tam něco je, co stojí za to, nedostatky moc neřeším. V obecném smyslu slova mě odrazuje asi povrchnost nebo třeba vypočítavost.
Čeho si na ženách nejvíc vážíte?
David Svoboda: Za prvé vůbec nechápu porod. To by mě určitě zabilo. No a taky obdivuju, co všechno a jak dlouho ženský vydrží pod tlakem. Nemluvím o tom, jaké řeči kolem toho často vedou, ale ty výsledky. Díky sportu si o sobě myslím, že unesu fakt hodně, ale jak se říká: „Ženská vydrží víc než člověk.“
Tomáš Svoboda: Starostlivosti a péče o druhé. Schopnosti komunikace a autenticity.
Jste mezi sebou soutěživí?
David Svoboda: Jak kdy a jak v čem. Když jde o sportovní hry pro dva, tak nás vždycky bavilo soutěžit – když jsme hráli třeba pinec, nohejbal nebo jiné sporty. Soutěživost je přirozená a dává hře smysl a umocňuje prožitek a emoce. Ve všem si ale pomáháme a máme doopravdy radost za bráchu, když se jednomu z nás v něčem daří.
Tomáš Svoboda: Ne.
Kdo z vás měl třeba první řidičák a který z vás je lepší řidič?
David Svoboda: Popravdě, to si ani nepamatuju, kdo z nás měl dřív řidičák. Já měl ale dřív svoje auto, to si pamatuju. Technicky řídíme asi stejně, ale myslím, že na pokuty a přestupky mám aktuálně nižší skóre já.
Tomáš Svoboda: Řidičák jsem měl o pár měsíců dřív, ale auto jsem si pořídil o pár let později. Na pokuty je to jeden za 18 a druhý bez dvou za 20.
Máte problém s dodržováním silničních pravidel?
David Svoboda: Oba řídíme bezpečně. Občas se objeví nějaký ten odřený nárazník nebo disk kola, protože parkování v Praze je často problematické. Pravidla nám problém nedělají, ale rychlost hlavně na okreskách, kde je každou chvilku nějaká vesnička s radarem, tam nám to oběma někdy ujede.
Tomáš Svoboda: Obecně mám problém s dodržováním jakýchkoli pravidel, která považuju za zbytečná, nebo dokonce kontraproduktivní. Snažím se jezdit ohleduplně, plynule a omezování rychlosti principiálně chápu, ale striktní dodržování limitů brzděním před značkou nebo začátkem měřeného úseku mě irituje. Nejezdím nijak rychle a většinu pokut mám jako Pražák za parkování, ale rychlostní limity bych zrušil. Ani historicky nebyly zavedeny kvůli bezpečnosti, a nehodovost se naopak zvýšila.
Potrpíte si na luxusní vozy a vůbec vysoký životní standard?
David Svoboda: Na nějaký přehnaný luxus zrovna ani jeden moc nejsme. Myslím, že tak posledních deset let žijeme pořád skoro stejně bez ohledu na výši příjmů. Co se ale týká konkrétně aut, tak moc rád využívám každou příležitost, kdy se můžu projet třeba nějakým výjimečným sporťákem. Auta mě baví, jako většinu chlapů. Je mi pětatřicet a myslím, že ještě uplyne hodně času, než mi začnou slušet luxusní limuzíny. Aktuálně jezdím hybridním vozem Toyota Corolla.
Tomáš Svoboda: Luxus si určitě umím užít a baví mě to (koho ne?). Bezva sportovní ježdění je třeba s Toyotou Supra. Ale na luxus si určitě nepotrpím a nemusím ho ve svém věku mít. A životní standard? Tréninková dřina, dobré jídlo a kvalitní spánek zase tak moc nestojí. Nadstandardně hodně jsem cestoval po světě, což je možná pro někoho jistá forma luxusu, ale jinak žiju úplně normálně.
Co je pro vás právě teď nejdůležitější a jak se těšíte na nový rok?
David Svoboda: Právě teď si nejvíc přeju, abychom ubránili poslední zbytky svobody v naší republice a taky aby se konečně mohlo začít normálně sportovat a zdravě žít. Během letošního roku očekávám velkou společenskou změnu stejně jako odpovídající rozruch. Už to ale opravdu potřebujeme a potom snad zase bude život o něco veselejší.
Tomáš Svoboda: Udržet se ve formě tělesně i duševně, nenechat se otrávit a zdeptat a žít pokud možno co nejnormálněji. Těším se, co blízká budoucnost přinese.
- 22
FOTOGRAFIÍ
