4°C
Obdivuji vás, že vypadáte, jak vypadáte, protože podle toho, co píšete ve své knize Mezi světy, jste měla na Antarktidě obličej sežehlý až na maso. Teď ale po těch bolácích není ani stopy.
Pro mě to byl šok, když jsem se po dvou týdnech putování Antarktidou dostala na americkou základnu, a tím pádem i do sprchy, a v malém zrcátku, které tam nějaký zlomyslník nalepil, uviděla svoji tvář. Říkala jsem si: „No nazdar! Miss Antarktida.“ Ale i tak to stálo za to.
Jak je ale možné, že se vám ty boláky tak dokonale zahojily?
Ještě loni v létě jsem měla obličej jako mapu. Na levé straně byl flek menší, ale na pravé přes půl tváře. Naštěstí mám kamaráda, který se svojí partnerkou provozuje kosmetické studio, tak jsem ho poprosila, ať mi s tím něco udělá. Navrhl, že mi to přebrousí. Vůbec jsem netušila, co mám čekat, ale důvěřuji mu, tak jsem si lehla a on: „Budu ti muset vzít celou tvář.“ A pak mi na ni přitiskl nějaký přístroj. Ne, že by to bolelo, ale smrdělo to hodně. Tak říkám: „Ježíšmarjá, co mi to tam děláš?" Ale ty fleky mi odstranil.
Horolezec Radek Jaroš, se kterým jste už taky lezla po horách, přišel na Annapurně o prsty, ale vy je máte všechny…
Mám. I na nohou! Chcete je ukázat? (smích)
Ne, já vám věřím. Jenom mě zajímá, jak jste si je uchránila?
Já nelezu takové extrémy jako Jaroš. I když ono to nesouvisí s nadmořskou výškou, k omrzlinám můžete přijít kdekoliv. Sama mám na levé ruce dva prsty lehce přemrzlé. Nemusely se řezat nebo krátit, poněvadž nešlo o brutální omrzliny, ale když se dostanu do mrazu, okamžitě je cítím. Jsou rychleji studené a ztrácejí citlivost. Ale nemám s tím žádný velký problém. Myslím, že se mi to stalo v Íránu na Damávandu (5609,2 m n. m., pozn. red), což je tamní nejvyšší sopka. Zlezli jsme ji a pak sjížděli dolů na lyžích.
Jak dlouhé bývají vaše expedice?
Výprava na Čo Oju v Himálaji trvala skoro pět týdnů, ale jinak jsou to spíš kratičké výlety, převážně do Alp. Tam se dá lezení zvládnout do čtyř dnů. V praxi to vypadá tak, že ve čtvrtek odvysílám na Radiožurnálu svůj pořad, sednu do auta, v pátek jsem na místě, což může být Švýcarsko, Francie nebo Rakousko, vyjdu s parťákem nebo větší skupinkou na horskou chatu, připravíme si věci, přespíme a v sobotu ráno už šlapeme na nějakou čtyřtisícovku. Pak sestoupím, neděli strávím na cestě domů a v pondělí jsem opět v práci.
Kolik víkendů v roce takovým způsobem trávíte?
Loňský rok byl úplně jiný, do jisté míry výjimečný. Měla jsem utrženou achilovku, tak jsem nikde moc necourala. Horší to bylo předloni, kdy jsem byla i na Antarktidě, to bylo hodně intenzivní. Ale těžko říct, kolik víkendů za rok to dohromady je.
Takže vás přece jenom nějaký úraz potkal?
No jo, v květnu mi operovali achillovku. Dostala jsem nechodící sádru, takže jsem šest týdnů skákala o berlích, načež následovala rekonvalescence. A já v určité fázi nabyla mylného pocitu, že už je to dobrý, a přestala na fyzioterapii docházet. Dokonce jsem se vydala i na nějakou horu, protože se mi zdálo, že to zvládnu. Jenomže najednou mě začala pobolívat pata a kulhala jsem. Takže jsem pak musela chodit dennodenně k terapeutovi a navíc sama doma cvičit, abych se dala do kupy. Říkám si, že ve svých jedenapadesáti bych už měla mít víc rozumu. Kdybych to nezanedbala, mohla jsem být už dávno v pořádku.
Dostala jste se do míst, která působí až magicky, mám na mysli Antarktidu. Nezamotala se vám z toho nekonečného bílého prostoru hlava, neměla jste například halucinace?
Je pravda, že ten terén je tam skutečně jednotvárný, a i když jste s kolegy, přesto se můžete cítit až nepříjemně sama, takže se to klidně stát může. My jsme s sebou měli profesionálního horského vůdce, a tím pádem i garanci, že pokud bychom se ocitli v nesnázích, dostane nás z nich. V ledovci, po kterém jsme šli, byly tu a tam hluboké trhliny, do kterých můžete nechtěně spadnout, proto jsme se všichni přivázali na lano, ale byli mezi námi velké rozestupy, takže každý šel vlastně sám. Zažili jsme i nevlídné počasí, kdy nebylo nic vidět, ale opravdu vůbec nic, jenom tu splývající bílou plochu. V tu chvíli nevíte, jestli jdete do kopce, nebo z kopce, jestli zatáčíte doleva, či doprava... A já měla v jednu chvíli pocit, že se vedle mě zvedá obrovská stěna, o kterou bych se mohla rukou opřít. Přitom jsme šli prokazatelně po rovinatém terénu. To znamená, že jako vám mozek vyrobí halucinace ve tmě, tak v tom bílém jednotvárném prostoru je to taky možné. A někdy se vám udělá i fyzicky špatně. Já šla hned za vůdcem, takže jsem měla před sebou aspoň jeho záda, ale když jdete úplně první, nevidíte vůbec nic a jenom sledujete GPS, abyste udržela směr, tak je vám opravdu blbě.
Pozvracela jste se?
Tam ne, ale jednou v Alpách jsem sjížděla nějaký kopec a švihla sebou na úplné rovině. Byla to podobná situace. Před sebou jsem viděla jenom bílou, nic jiného a úplně se mi z toho obrátil žaludek, až jsem spadla. Ne, že bych se pozvracela, ale na zvracení mi bylo.
Pohybujete se v extrémních terénech, zanecháváte před odjezdem doma pokyny pro případ, že by se vám něco přihodilo?
Třeba to, že vkladní knížka je pod kobercem? (smích)
Spíš to, jak by měl vypadat váš pohřeb. Jsou lidi, kteří zdaleka nemají na kahánku, ale vědí, jakou písničku chtějí zahrát na poslední cestě. Nebo jste pověrčivá a nechcete to přivolávat?
V tomhle ohledu pověrčivá nejsem. Naopak myslím, že takové věci by člověk mít vyřešené měl. V mém případě je to tak, že než se vydám na cestu, potřebuji mít čistý stůl. Odevzdanou práci v rádiu, zaplacené účty, vrácené knihy kamarádům… Chci mít všechny tyhle věci v pořádku a taky chci, aby lidi, kteří jsou v mém životě důležití a které mám ráda, věděli, že je miluji a co pro mě znamenají. S tímhle vždycky odjíždím, ale upřímně – pohřeb vyřešený nemám.
Zažila jste chvíle, kdy jste byla na pokraji sil a hlavou vám proběhlo "už toho mám dost"?
Takový pocit jsem měla, když jsem lezla na Ober Gabelhorn (4063 m n. m., pozn. red.), protože mi byla opravdu strašná zima. Dávám si pozor, abych byla vždycky dobře oblečená, mám s sebou v batohu i věci na zateplení, ale tam jsme šli hřebenem, před námi horský vůdce s nějakým klientem, a já nechtěla zdržovat tím, že se budu převlíkat. Bohužel, špatně jsem to odhadla a nahoře jsem pak klepala pravou antarktickou kosu. A pak mě to doběhlo na K2, ale spíš mentálně. Kousek od základního tábora je místo, kde jsou přibité různé cedulky a talířky, na nichž jsou vytepaná jména lidí, které si ta hora vzala. Před sebou máte náročný výstup, a přitom se díváte na staré lezecké boty, cepín nebo ten mosazný talíř... A říkáte si: “Tohle je opravdu všechno, co z člověka zbude?“ Tak to mě dostalo. A uvědomila jsem si, že někdy v tom svém obrovském chtění mám příliš velké oči a málo pokory.
V Antarktidě jste musela všechny výkaly schraňovat a odvézt, protože je zakázáno je v této panenské přírodě zanechávat. Jak řešíte tyhle záležitosti, když jste vysoko v horách?
Záleží na tom, kde to na vás přijde. Když se vám to přihodí na nějakém skalnatém hřebenu, musíte zvážit, kolik máte manévrovacího prostoru. Většinou lezu s parťákem, který mě jistí lanem, takže to znamená určitou akci i pro něj. Chlapi se otočí a čurají do údolí. Mně nezbývá než říct: „Hele, teď si potřebuji odskočit, nedá se nic dělat.“ Chvíli spolu řešíme, jestli tam, kde právě jsme, je pro to vhodné místo, a občas i zaslechnu větu: „To fakt nemůžeš ještě chvíli vydržet?“ A já říkám: „Ne, fakt už to vydržet nemůžu!“ (smích) Když jsme točili Extreme Interviews (pořad na TV Seznam), kde jsem během výstupu na Zinalrothorn (4221 m n. m., pozn. red.) zpovídala jistého horolezce, byl tam kromě nás ještě televizní štáb. Takže, když jsem si potřebovala odskočit, musela jsem říct: „Pánové, potřebuji čurat, otočte se.“ Kluci se otočili a já jsem si na té maličké římsičce ve skále nejprve sundala sedák, pak goretexové kalhoty, dřepla si a přitom hleděla dolů do údolí, do té dvoukilometrové díry pode mnou. A najednou slyším bzučení vrtulek. Kolega, který byl v nedohlednu, a tudíž nevěděl, co se právě děje, si s kamerou na dronu hledal nějaký pěkný záběr. To byla situace jak v nejhorším filmu. Z díry pode mnou se vynoří dron, já čumím na něj, on zírá na mě… Naštěstí to netrvalo dlouho a Márovi došlo, na co se dívá. Pak se dron naklonil doleva a odletěl pryč.
Co to máte za kalhoty, že je můžete tak pohodlně sundat?
Různé. Na Antarktidě i vysoko v horách nosím péřové nebo goretexové s laclem. Mají kšandičky a podél boků zipy. Takže i když máte na sobě bundu, můžete si je rozepnout, stáhnout zadní díl a v klidu vykonat potřebu, protože vám pořád ještě drží na těch kšandách.
Mají horolezci smysl pro humor? Dokážou i ve vypjatých situacích vtipkovat?
Brutálně. Když jsme v Antarktidě vylezli na Winson (4892 m n. m., pozn. red.) a následně ho sjeli dolů na lyžích, dostali jsme se do base campu. Tam bylo asi šest sedm stanů s lidmi, kteří si taky chtěli tu nejvyšší horu Antarktidy vyšlápnout. A hned vedle nás spali Číňané, kteří celou noc tak hlučeli, že to bylo až nepříjemné. Druhý den jsme si posbírali svoje věci a vydali se na dlouhý pochod. Věděli jsme, že cestou nikoho nepotkáme, a tehdy jsme se opravdu dostali do té samoty, o které jsem mluvila. Sjížděli jsme níž a níž, překonávali terénní nerovnosti a na sklonku dne se dostali na trochu rovnější ledovec, kde jsme si postavili tábor a byli jsme fakt šťastní, že už to máme za sebou. Načež kolega Hynek se svalil do stanu a povídá: „Teď už nám opravdu nikdo vedle stanu hulákat nebude.“ A já se v tu chvíli slyším, jak říkám: „No, a jestli přece jenom někoho v noci uslyšíš, tak to je opravdu špatná zpráva, Hynku!“ Ale na Antarktidě nejsou noci tak strašidelné, protože je tam pořád, celých čtyřiadvacet hodin, světlo.
