Jste pověrčivý?

Nijak zvlášť. Nemám žádné rituály, nenosím po kapsách talismany, ale dodržuji určité zásady, neprovokuji. Na jevišti nepískám…

…nenosíte klobouk a nejíte. Protože to všechno herec na jevišti nesmí.

Tam se nesmí věcí… Ale klobouky nenosím a svačit tam taky nechodím. Ono to všechno vychází z dávných tradic. Pískáním komunikovali technici v divadle. Když se písklo, měnila se scéna, proto nesměl hvízdat nikdo jiný. Ale porušuje se to. Když to máte v roli, tak prostě písknete, a v některých inscenacích se i jí.

Váš praděd Emil Burian byl operní pěvec, děda E. F. Burian zakladatelem divadla D34, režisérem a spisovatelem a maminka Kateřina Burianová je herečkou. Nemáte doma po svých předcích nějaké dobové rekvizity?

Na to jsme si nikdy nehráli, abychom si předávali z generace na generaci nějaké předměty, scénáře a tak. Spíš jsem zdědil různé genetické věci. Mám po dědovi sklon k tloustnutí, a to mi bohatě stačí.

Tak to jste nejspíš během nouzového stavu přibral.

To víte, že jo. Právě to řeším. Když člověk nepracuje, hýbe se málo, a když se málo hýbe, tak vypadá jako teď já.

Kolik?

To nebudu říkat, protože je to hrůza! Ale rozhodně víc než deset kilo.

Za oba „nouzáky“?

Za oba dohromady, ale skutečné číslo fakt neřeknu, lidi by se vyděsili. Jenomže já měl lockdown v podstatě dva roky. Nejprve jsem byl šest měsíců doma po operaci nohy, pak začala sezona, a sotva jsem se trochu rozkoukal, přišel koronavirus. Takže jsem už dva roky mimo provoz, což je k nevydržení.

Vojta Dyk padá vyčerpáním a Vilhelmová mu nepomůže!

A kdyby nebyla celostátní karanténa, tak jste snad každý den v posilovně?

To ne, ale za normálních okolností mám dost pohybu díky práci. Ale s tou nohou jsem jenom ležel, takže moje tělo bylo zhuntovaný, ještě než přišlo tohleto nicnedělání… A teď se musím dát do pořádku.

Jak?

Nasadím si dietu, a dokud nám nezavřou bazény, budu chodit plavat. Nejsem úplně sportovní typ, ale plávání snesu a jsem za to rád.

Kolik bazénů uděláte?

Kolem dvaceti.

Přizpůsobujete hubnutí i stravu?

Bez toho by to nešlo. Musím jíst pravidelně a s rozmyslem. Když to pustím z řetězu a místo snídaně piju sladké limonády, není se pak čemu divit. Takže se vrátím do normálního životního režimu a najedu na Cambridge dietu. Ta mě vždycky srazí. Zhubnu, pak jím zase normálně, přiberu a jdu si pro další pytlíčky. Tak to praktikuji pořád dokola a doufám, že si tím úplně nezničím imunitu.

Jak to komentovali v Ulici, když jste se mezi nimi najednou objevil s takovou nadváhou?

Nijak, protože tam teď mají trošičku nadváhu všichni. Co se mnou taky mají dělat? Snažím se nacpat do kostýmu a tvářit se, že mi je.

Pak to není tak zlé, když se do něj vejdete…

Oni mi už kupují věci, které se dají trošku nafukovat, protože s váhou lítám nahoru dolů celý život.

Televize Nova nedávno ohlásila, že seriál Ordinace v růžové zahradě končí. Co kdyby takový osud potkal Ulici, jak byste to nesl?

Stejně jako lidi v Ordinaci. Bylo by mi smutno a strachoval bych se, abych měl práci jinde. V týhletý době to fakt není sranda. Pro leckoho to může být smrtící. Ale nechci si stěžovat, jsem v angažmá, takže mám divadelní plat. Jsou tu ale herci, kteří nemají vůbec žádnou práci ani angažmá. Absolutně nechápu, jak dokážou přežít.

Rajmontů je v herecké branži najednou víc. Začíná se v ní prosazovat i váš nevlastní bratr Matouš, jehož matkou je Iva Hüttnerová.

Matouš je dobrý typ. Sice není herec, ale tím, jak je boxer, drsnej, pokérovanej chlápek, tak má docela nabídky a točí. Rozhodně víc než já.

Jste v kontaktu?

Jasně. Fungujeme normálně, nemáme žádné rodinné záště. I se svým druhým bratrem Honzou (jeho matkou je divadelní dramaturgyně Kateřina Šavlíková) se vídám. Ten se pohybuje kolem fimu, zajímá ho režie.

Jste docela vytrvalý typ. V Ulici hrajete už deset let a v představení Lordi dokonce patnáct!

Myslím, že Lordi mají za sebou kolem dvou set repríz, ale nehrajeme je moc často. Spíš v takových blocích. Jednou za čtvrt roku tři čtyři představení. A aby nám nezevšedněla, ozvláštňujeme si je podle nálady různými improvizacemi. Takže každé představení je malinko jiné. Hlavně se strašně rádi potkáváme, což bude asi největší důvod, proč ho hrajeme tak dlouho. Je pro nás dobrou záminkou vidět se.

Hrajete v něm s Martinem Hofmannem, prý jste spolu studovali na DAMU. Kolik jste dali školní výuce?

Vzorňáci jsme nebyli, ale fungovali jsme normálně. Jako všichni studenti DAMU jsme se studiu věnovali stejně intenzivně jako restauračním zařízením. Možná trošku méně.

Šokující Sára Saudková: Detailně popisuje, jak vykastrovat muže!

Vy jste tu komedii dokonce vydali na cédéčku, což je docela kuriózní, ale nutno říct, že funguje dobře.

To nás napadlo během první koronakrize, i když já jsem to měl v hlavě už delší dobu. Je to takový pokus, jestli lze divadelní představení nahrát a použít jako rozhlasovou hru. Udělali jsme pro to, co jsme mohli. Dokonce jsme použili úplně novou technologii natáčení, které se říká binaurální. V praxi to vypadalo tak, že jsme seděli u stolu a hráli, jako bychom byli na jevišti. Uprostřed byl mikrofon velký jako lidská hlava a snímal zvuk. Když to cédéčko posloucháte, máte pocit, jako by se to celé odehrávalo kolem vás. Je to hra Oscara Wildea a Robbieho Rosse o pánském klubu, ve kterém se setkávají angličtí lordi a chlubí se úspěchy u žen. Udělují si body, soutěží, kdo z nich vyhraje. Je to sranda.

Trošku jste ale změnili obsazení, sluhu na audiozáznamu hraje Vladimír Polívka.

To byla malá inovace. Na divadle je tahle role němá, hraje ji náš kamarád. Ale chtěli jsme dát téhle postavě větší prostor, tak jsme ji rozepsali a oslovili jsme Vláďu Polívku.

Proč právě jeho?

Protože ho máme rádi a baví nás jeho jazyková výbava. Jako Arthur používá mimo jiné prvky francouzštiny, umí si s ní pěkně hrát.

Chvílemi zní jako Chantal.

Ano, je to Chantal v kalhotách a vůbec se netváříme, že jsme toho nevyužili.

Ale slovensky mu to tak dobře nejde, přitom toto představení je celé ve slovenštině.

No jo, ale to nevadí. Pro jeho generaci už není tak běžná jako pro mě nebo Martina. Lidi ji neumí používat, někteří jí ani nerozumějí, což mě pokaždé překvapí, ale tak to je.

To musí být hrůza, když vám vypadne text na divadle.

To taky je. A protože po celou dobu sedíme všichni na jevišti, tak si ani nemůžeme navzájem pomoct. Párkrát už se mi stalo, že jsem měl okno, a krve by se ve mně nedořezal.

Jak jste se nahodil zpátky?

Musel jsem si vzpomenout. Vrátili jsme se v textu, člověku to pak naskočí. Ale bylo to těžký, protože jak je to v té cizí řeči, nemůžete ani improvizovat. Já nevím, jaká slova zvolit místo těch, co jsou ve scénáři, protože ten jazyk neovládám. V češtině bych se z toho nějak vymotal, ale v té slovenštině jsem se trošku cítil jako v pasti.

Co vás čeká pracovně dál?

Hraji v Ulici a o ničem dalším nevím. Ale ono se obecně nic moc nechystá. Čekáme, až se tohle celé přežene a vrátíme se zpátky k nějakému tvůrčímu životu.

Kde budete na Vánoce?

Doma. Vánoce nějak zvlášť neprožívám, věnuji se spíš sám sobě.

Ustrojíte si stromeček a usmažíte kapra?

No, to ne, teď nemůžu smažit řízky ani ryby, musím hubnout. Dám si nějakou dietní tyčinku a budu se dívat na televizi.

Hon na Jaroslava Svěceného: Nového vztahu se bojím!