Předloni se mu rozpadla rodina, prodělal náročnou operaci a sáhnul si na dno. Jako šedesátník ale vypadá svěže, odpočatě, a dokonce i trošku přibral. „Radím všem, aby nesázeli na jednu kartu. Je třeba mít víc profesí,“ komentuje nepříznivé dění ve společnosti, které ho zároveň nutí přemýšlet, jestli by nebylo lepší žít jinde.

Copak jste to před chvílí říkal svým přátelům? Že měníte profesi, protože hudbou se neuživíte, že takhle se žít nedá…

No nedá. Jsem OSVČ, takže nepobírám vůbec nic.

Ani kompenzační bonus?

Nic, protože ten je napsaný tak, aby na něj spousta lidí nedosáhla.

Takže co teď děláte?

Momentálně se živím jako soudní znalec v oboru smyčcové hudební nástroje. To byl vždycky můj vedlejší obor a teď se stal hlavním.

Jak to v praxi vypadá?

Dělám pro privátní klientelu a pro Policii České republiky. Jako jsou znalci v oblasti výtvarného umění, tak já zase posuzuji hudební nástroje. Mám i mezinárodní zkoušky. K tomu píšu novou odbornou publikaci, a když to jde, hraju. Streamuji koncerty, teď budu dělat adventní koncert pro Českou televizi, ale uživit se tím nedá. Ta situace je strašná a někteří lidé to pořád nechápou. Mnoha svým známým jsem už pomáhal zařizovat překlenovací úvěry, nasměroval jsem je na odborníky v bankách.

Byli to kolegové z branže?

Taky. Naše situace je strašná. Orchestr FOK (Symfonický orchestr hl. m. Prahy, FOK, pozn.red.) je placený městem, takže těm jde plat, Česká filharmonie je placena ministerstvem kultury, tedy státem, ale pak jsou tu sólisté, a ti nejsou placeni nikým. Nemáme žádnou instituci. Za normálních podmínek koncertuji všude po světě a hudbou jsem se donedávna uživil. Taky makám celý život jako blázen. Jenom letos jsem měl být v osmi zemích. Ale nebylo z toho nic a moje ztráty jsou strašlivý. Díky tomu jsem se už začal zajímat i o politiku. Protože to, co se tady děje, je katastrofa, absolutně špatně. Ale já se musím nějak uživit do doby, než se to tady nezlepší. Nebo odtud odejít. Protože pakliže nám někteří radí, abychom šli do fabriky, pak nemá smysl tady být.

Kam byste šel?

Určitě ne do Afriky, protože tam bych se vážnou hudbou asi živil těžko, ale třeba do Švédska. Tam s lidmi komunikují na bázi doporučení a nezastavili ekonomiku. A hlavně netestují plošně, protože testovat plošně je úplná blbost. Venku to vědí skoro všichni, akorát naše zdravotnictví ne. Já byl celý život šílený vlastenec, reprezentoval jsem tuhle zemi a snažil se pro ni udělat maximum. Otevíral jsem velvyslanectví, zprostředkovával různé kontakty a pomáhal v zahraničí všude, kde mě o to požádali. Myslel jsem, že to má smysl, že jde o to, aby tahle země byla v pohodě. Ale teď mám pocit, že se dostali k moci lidi, kteří na nás pečou. Jsme jim úplně, ale úplně jedno. A je potřeba s tím něco udělat. Řeči typu: Kdybyste viděli, jak ti nemocní… Nemocní můžeme být všichni, ale je otázka, co s tím. Stejně nás to všechny čeká.

Takže k vakcíně se neupínáte?

Vakcínám nevěřím. A vakcínu, která není prověřená aspoň pět deset let, si prostě do svého těla nedám, to bych musel být blázen.

Vraťme se k vaší „nouzové“ profesi. Znamená to, že čím víc zločinů, tím líp pro vás?

Ježíšmarjá, to ne! Já jsem šťastný, že pro policii nemusím dělat tolik. Jo, občas se něco stane, ale to je v každém oboru, umělecký díla se budou krást vždycky. Ale my jsme malá země, takže tady toho tolik není. Občas se ale dějí případy, které jsou hrozné, ale taky se tu a tam zadaří kradené nástroje najít. I mně se to už několikrát povedlo. V tomhle je internet přece jenom dobrý. Rozešlou se fotky a najednou se nástroj někde objeví. Jsou to leckdy kuriózní případy.

Povídejte…

Třeba v Americe byly ukradeny stradivárky. Zloděj s nimi obešel, co se dalo, a už to vypadalo, že na něj pošlou policajty. Opravdu vzácné nástroje jsou evidované, odborníci je znají a jsou prakticky neprodejné. Nakonec je raději nechal v nějaký stodole a zavolal, ať si pro ně přijedou.

Kolik stály?

U stradivárek to jde vždycky do milionů eur, jsou to nejdražší a necennější nástroje. Ale já spíš pomáhám lidem, kteří objeví nějaké housle v pozůstalosti a zajímají se, jestli jsou vzácné. Jsem tomu rád, protože před rokem 1989 si spíš říkali: Jakési housle, struny to nemá… A vyhodili je. Kdežto teď, co se tím zabývám a šířím osvětu, se mi lidé ozývají a nosí mi ty nástroje ukázat. Protože – co když nějakou cenu mají? A občas se to stane. Přijdou s tím, že je našli na půdě po strejdovi, a v ruce drží housle za 300 tisíc korun, které akorát potřebují zrestaurovat. To není problém. Dají se do pořádku za desetinu ceny a jsou zase perfektní. Pak si je buď nechají, nebo je prodají.  

Vám už někdo nástroj odcizil?

Ani vám na to nebudu odpovídat, protože jsem pověrčivý. Jenom ťukám na dřevo.

Léta jste se snažil (a nejen vy), abyste dosáhl nějaké virtuozity, a teď by veškerá vaše práce měla přijít vniveč? To musí být psychicky náročné.

Já jsem člověk, který by nejradši hrál, dokud to fyzicky bude možné. Když jsem se ve svých třiadvaceti dal na sólovou dráhu, bylo to nejriskantnější rozhodnutí, jaké jsem mohl v téhle oblasti udělat. Ale zvládl jsem to, a zaplaťpánbůh jsem mohl hrát až do šedesáti. Jsem odolný a zvyklý na těžké podmínky. Na mě nikde na pultech noty nečekají, nikdo mě nezaopatřuje, ale zase jsem sám sobě pánem. Umím se o sebe postarat. Ale vadí mi, když mi někdo zakazuje hrát, to je celý. Kdybych neměl jinou možnost, jak fungovat, snášel bych to špatně, ale beru to jako překlenovací období, snažím se to zvládnout a všem doporučuji, aby neměli klapky na očích a byli všestranní, v téhle době určitě.

I vaše dcera je houslistka. Jak si vede a co dělá ta starší?

Starší Michaela je na mateřské, jsem už trojnásobný dědeček, tak tyhle problémy neřeší. Navíc vystudovala vysokou školu ekonomickou, tím pádem je uplatnitelná. Jůlie to má horší. Momentálně streamuje koncerty. Něco z toho je placené, něco ne.

Aspoň že už obě stojí na svých nohou a nemusíte platit alimenty.

Ne, neplatím nic. Myslím, že jsem je obě zabezpečil dostatečně. A já už si jdu jiným životem, svojí cestou a baví mě všechno, co dělám. Ty hudební nástroje tak moc, že o nich dokonce píšu knihu. Zabývám se v ní všemi, na které se hraje smyčcem, což jsou housle, violy a violoncella, a to od 17. století až po dnešek.

Jak jsou na tom sólisté vašeho typu ve světě?

Velmi drsná situace je v Americe. V Metropolitní opeře dostali všichni padáka. Třetina z nich už nežije v New Yorku. Kdo by taky byl schopný platit na Manhattanu nájem 5 až 6 tisíc dolarů měsíčně? To už teď nejde. A oni se musí naučit nějakým způsobem v tom fungovat. Naproti tomu v Evropě jsou na tom muzikanti líp. Mají lepší pojistky, a díky tomu dokážou tuhle situaci zvládat lépe. Orchestry v Německu mají úplně jiné platy než u nás, sólisté dostávají určité kompenzace, ale také to není ideální. Všichni skučí, samozřejmě.

Koncertují někde s rouškami?

Je to různé. Mě ale zajímá, jak to funguje v Asii. Ten vir přišel z Číny, přitom o Číně dnes neslyšíme vůbec nic. Proč? Určitě to musí mít nějaký důvod.

Zatímco Evropa je postižená. Mám trošku pocit, že je to nějaký řízený element, z vůle všemocných. To, co se tady děje, už začíná smrdět.

Navzdory existenčním starostem ale působíte a vypadáte dobře. Dokonce jste i trošku přibral.

Posiluji, mám trenérku, se kterou cvičím dvakrát až třikrát týdně. Je to moje dlouhodobá známá. Když mám hrát a k tomu po večerech dělat posudky, potřebuji být zdravý a mít fyzičku.

Omezujete se v jídle?

Diety už žádné nedržím, jím normálně. Ale váhu si hlídám. Občas zhřeším, a pak to vycvičím. Moje posilovací cvičení jsou opravdu vydatná.

Ke svým kulatým narozeninám jste vydal desku Way of Life, co na ní je?

Jsou na ní skladby, které jsem si vždycky přál natočit. Jako student jsem si občas přivydělával swingem, jazzem a populární hudbou, protože mě to i bavilo. Tak jsem teď se smyčcovým orchestrem v nových aranžích natočil hudbu Eltona Johna, Johna Barryho, Ástora Piazzolly, Ennio Morriconeho, kterého mám úplně jinak zpracovaného, a dalších. Prostě jsem si řekl, že udělám cédéčko pro všechny, širokospektrální. Že na něm nebude jenom klasika. To album by mělo být takovým pohlazením duše. Aranže dělali naši současní hudební skladatelé. Samozřejmě jsou tam i věci z klasiky a já jsem si udělal takové radosti, že k některým skladbám jsem si napsal i druhé hlasy a dotočil si je playbackem do symfoňáku. Fakt jsme se s tou deskou mazlili.

Jak se cítíte coby šedesátník, s čím jste vykročil do dalších let?

Šedesátka je už číslo, to všichni víme. A já si teď pečlivě plánuji, co chci ještě stihnout. Člověk o tom jinak uvažuje, nebo dokonce vůbec neuvažuje, když je mu třicet čtyřicet. Bere život tak, jak jde, ale v šedesáti už přemýšlíte, co a jakým způsobem chcete udělat. Takže vymýšlím různé hudební projekty. Co bych rád nahrál a vydal i jaké typy koncertů bych realizoval. Do dalších let jdu s tím, že chci, aby ze mě čišela pozitivní energie a abych rozjel na plné pecky to, co si předsevezmu. Protože všechno už stihnout nemůžu.

A co soukromý život? Nechtěl byste založit novou rodinu, mít další děti?

Zatím asi ne. Po tom, co jsem zažil (po třicetiletém manželství od něj odešla manželka, pozn. red.), si chci uchovat soukromí a časem uvidíme. Tohle je jediné, co si neplánuji.

Takže jste sám?

Zatím jsem sám.

A chcete zůstat sám napořád?

To určitě ne, časem budu chtít mít nějakou partnerku.

No, těch gratulantek, které se na vás tady vrhaly, bylo dost. Mohl byste si i vybírat.

Ano, někdy je to náročné. Je jich opravdu hodně, co by chtěly. Jako muži mi to samozřejmě imponuje, ale už jsem opatrný.

Se svými dětmi jste zadobře?

Já doufám, že se to bude lepšit.

A s manželkou jste finančně vyrovnaní?

Ano, už dávno.

Jak jste teď na tom zdravotně?

Myslím, že dobře. Chodím pravidelně na kontroly a jsem v pořádku. Naštěstí jsem neměl rakovinu, šlo jenom o záněty, urologická záležitost. Ale byly veliké.

Tak poslední otázka. Bojíte se nebo bál jste se koronaviru?

Samozřejmě, že se bojím. Každý se bojí, ale na druhou stranu nemůžu žít čtyřiadvacet hodin denně v obavách, jestli něco chytnu, nebo ne. To bych nemohl uspořádat ani tuhle provizorní oslavu. Takže žiju, snažím se jíst vitaminy, posiluji imunitu, konzultuji s odborníky, jaké přípravky brát, posiluji...  Prostě, snažím se být v cajku a věřím, že zůstanu v pořádku.

autor: Ivana Bachoríková