2°C
Do projektu vstoupil coby náhradník na poslední chvíli, a poněvadž film se točí v italštině, musel se narychlo naučit jazyk. „Připravit se na takové natáčení, kdy nerozumíte nikomu ani slovo, je těžší, ale na druhou stranu když neumíte plavat, je nejlepší, když vás do rybníka rovnou hodí,“ hodnotí svoji zkušenost.
Znal jste Myslivečka, než jste se pustil do natáčení?
Jako většina Čechů jsem k Josefu Myslivečkovi zvláštní vztah neměl a je to škoda. Ve své době byl megastar typu Michaela Jacksona. Teď, když už jeho dílo znám víc, v něm dokonce vidím větší hloubky než v tom Mozartově.
Ve filmu coby Mysliveček dirigujete orchestr. Nejste teď náhodou v této disciplíně lepší než v pěvecké?
Pro mě to nebylo nic nového, protože diriguji už od dvanácti. Pamatuji si, že to bývala součást mých prázdnin. Na chalupě jsem si pouštěl Carminu Buranu (kantáta od německého skladatele Carla Orffa) a celou ji oddirigoval. Hodinu deset minut. Buďto s tužkou, nebo špagetou v ruce. Tužky byly lepší, protože špagety se často lámaly. Ale navzdory tomu si myslím, že pořád jsem lepší zpěvák než dirigent.
Takže jste se už neměl co učit?
Ale měl. Mým velkým vzorem byl Bernstein a pan Václav Luks. A kompilát toho všeho je můj Mysliveček ve filmu.
Uměl jste jako profesionální dirigenti partitury nazpaměť?
Musel jsem taky hrát, takže jsem nestíhal vnímat ještě partituru. Ale všechny skladby jsem si předtím naposlouchal.
Myslivečkovo dílo i jeho osobnost jsou laické veřejnosti skoro neznámé. Podařilo se vám vysledovat a dozvědět se o jeho osudech trochu víc?
Informací, ze kterých by se dalo čerpat, je hrozně málo. O Myslivečkovi existuje všeho všudy jedna odborná kniha v angličtině. Nahlídnul jsem do ní, ale byl to spíš faktografický životopis. Ale je tady spousta informací o jeho povaze a chování. Dají se vyčíst z jeho korespondence s Mozartem. Jinak toho moc není. Na jednu stranu je to blbý, ale na druhou vám to dává svobodu v tom, že si ho můžete vytvořit podle obrazu svého.
Když mluvíme o jeho povaze, tak ta byla velmi nestálá, hlavně co se lásky týče. Nakonec zemřel na syfilis.
Zamýšlel jsem se nad tím a říkal si, že by bylo fakt blbý, kdyby se k těm výsledkům, kterých dosáhl (v Itálii byl nejvyhledávanějším skladatelem své doby, říkali mu Il Boemo, pozn. red.), propracoval přes ženské. Tenkrát to bylo docela běžné, spousta jeho vrstevníků to brala přes postel, ale v jeho případě tomu bylo naštěstí naopak. Zbožňoval hudbu, a ta mu vždycky přivedla do cesty nějakou ženu.
Takže to mohlo být docela zábavné natáčení, než vám odpadl coby syfilitikovi nos. Co se pak dělo s vaším obličejem, jak vás maskéři líčili?
Musela to pro ně být dost těžká práce, vyvinout způsob, jak celou věc pojmout. Ta nemoc totiž v poslední fázi vypadá tak, že se vám rozkládá tkáň zevnitř. Takže mi museli vytvořit rozeklaný obličej, konkrétně nos, aby vypadal úplně rozpadle. Každé ráno před natáčením jsem kvůli tomu dvě a půl hodiny seděl v maskérně.
Mysliveček si ho ale v určité fázi něčím zakrýval.
Na veřejnosti nosil masku, aby lidi svým zjevem neodpuzoval, ale v soukromí ne.
Zemřel v bídě a zapomnění. Přišel jste na to, proč?
Mozart taky zemřel v bídě.
Ale jeho dílo přežilo. Je světoznámé, což se o Myslivečkovi říct nedá.
Osudy takových lidí jsou složité. Často platí: Sejde z očí, sejde z mysli. I obrovští velikáni té doby většinou umírali v jakémsi zvláštním osamění. Vidíme to i ve Formanově filmu Amadeus. Byli chudí, protože začali hýřit, a to se týkalo i Myslivečka.
Jaké hýření se nabízelo v baroku?
Myslím si, že rád hrál karty, chodil do kasina a utrácel za ženy. A vůbec za životní styl. Přece jenom pořád cestoval a výdaje mu neplatila divadla, ale častokrát šly z jeho vlastní kapsy. Bylo to nahoru dolů. Jednou peníze měl, pak zase ne.
Režisér Petr Václav říkal, že vám šla italština tak dobře, až to bylo na škodu. Protože Mysliveček měl pravděpodobně akcent. Jak dlouho jste se roli učil, kolik času jste tomu věnoval?
Hodně intenzivně. Bohužel, ten proces memorování byl složitější v tom, že šlo o cizí jazyk. Takže tři dny jsem se učil konkrétní scénu, potom jsem si musel dát tři dny pauzu, aby se mi to v hlavě trošku uložilo, a učil jsem se znovu. Pokud taková scéna měla deset stran, což byl například Myslivečkův dialog s mladým Mozartem, věnoval jsem tomu tři týdny.
Já myslela, že jste se učil italštinu od základů, od první lekce, a až posléze dospěl ke scénáři.
To byl můj záměr na začátku, ale bohužel po deseti lekcích italštiny jsem zjistil, že pakliže se nezačnu učit hned scénář, do natáčení to nestihnu. Prostě jsem věnoval všechny své síly textu, a ne italštině samotné. Ale doufám, že si ji teď opráším a budu se ji učit dál.
Byla vám v něčem nápomocná manželka?
Pomohla mi v tom, že byla velmi trpělivá. Protože žila s robotem, který místo ahoj říkal buon giorno a furt si mumlal něco italsky. A je pravda, že jsem se snažil texty opakovat v každé volné chvíli.
Nenahazovala vám text? Přece jenom je herečkou...
To by asi nešlo. Ona ten jazyk ovládá ještě míň než já, takže by nás to spíš odrazovalo.
Dočkáme se i vašeho zpěvu ve filmu? Neprosadil jste si ho?
Mysliveček nebyl zpěvák, bohužel.
Ale hrál na housle, předvede se aspoň v tomto směru?
Sice jsem se v dětství na housle hrát učil, ale asi bych to už neuměl. Takže jsem rád, že mě to minulo. Ale hraji tam na klavír.
Byly pro vás některé momenty natáčení kritické? Přece jenom v létě panovaly vysoké teploty, byli jste v kostýmech, s parukami na hlavách…
Extrémní bylo natáčení loni v Comu. Venku bylo skutečně velké vedro, asi pětatřicet stupňů, v divadle nás bylo hrozně moc, a k tomu tam bylo zapálených asi dva tisíce svíček. Takže teplo šlo ještě od nich. Ale zeptejte se horníka, jakou má práci. V dolech je to tisíckrát horší. Ovšem je pravda, že koučce italštiny začaly hořet vlasy. Ale u toho jsem naštěstí nebyl.
V jaké fázi se teď natáčení nachází?
Máme před sebou pár posledních dní. Dnes jsme točili scénu, ve které se Mysliveček vrací do Sovových mlýnů, kde žil jeho bratr-dvojče, a čeká nás pět dní v Itálii. Už se těším, až se budu moct opít a na chvíli na Myslivečka zapomenout.
Tak vám přeji, aby bylo kde, vzhledem k hrozícímu zavírání hospod.
To já si nějaké místo najdu. (smích)
Plánoval jste mimo jiné turné ke své poslední desce, vyrazíte na něj, až to všechno pomine?
No, právě, až to všechno pomine. Tak doufejme, že pomine, že si nezvykneme na život bez kultury a my umělci budeme moct dál pokračovat v tom, co děláme.
Jak bude vypadat, která města navštívíte?
To se pokaždé trošičku mění v závislosti na tom, jestli budeme moct hrát uvnitř, nebo jenom venku. Aktuální stav je takový, že se snažíme koncerty přesunout na léto, protože tam vidíme větší pravděpodobnost, že budeme moct jet na open air festivaly a předvést lidem, co jsme před dvěma třemi roky složili.
Vy, Ondřej Pivec a…
To záleží na opatřeních, která budou tou dobou v platnosti. Potřebujeme určitý počet návštěvníků, abychom mohli zaplatit americké muzikanty, se kterými jsme desku nahrávali, a když těch návštěvníků bude jako teď, tak nám nezbude než sestavit kapelu „jenom“ z českých hudebníků, kteří jsou ovšem taky vynikající.
