Pátek 27. listopad 2020
Svátek slaví Xenie, zítra René
Oblačno 3°C

Tajný rituál Simony Stašové. Neuvěříte, co dělá, než jde na jeviště!

6. října 2020 | 06:00

Postihla ji nemoc covid-19, ale měla štěstí v neštěstí. Virus jí nezasáhl plíce, a tak se Simona Stašová velmi rychle vrátila na divadelní prkna. Dokonce stihla oficiálně otevřít Divadlo Lucie Bílé, které bude nyní její domovskou scénou. A není vůbec vyloučeno, že se na prknech objeví se svojí mámou Jiřinou Bohdalovou,  nebo dokonce s dvacetinásobnou českou slavicí.

Rozšířila jste působiště, v Praze na vás lidi budou nově chodit i do Divadla Lucie Bílé. Jakou funkci v něm zastáváte? Jste šéfovou činohry, dramaturgyně…

Ne, to ne, žádnou funkci nemám. Nesu zodpovědnost jenom sama za sebe. Je pro mě čest, že mě Lucka oslovila, abych svoje představení předvedla v jejím divadle. Mám jich na repertoáru devět a šest z nich – jako Drobečky z perníku, Římské noci, Vězeň na Druhé Avenue, se kterými jezdím po republice – budu v Praze hrát v Karlově ulici.

Lucie doufá, že si spolu jednou v něčem zahrajete…

Proč ne? Ale muselo by to být něco specifického. Lucka sice hraje, ale já nezpívám. Ono je taky jednodušší hrát než zpívat. Ke zpívání musíte mít opravdu talent a hlas.

A jak jste prošla na studiích, kde jste zpěv měli?

To bylo herecké zpívání, což je něco úplně jiného.

Třeba to bude stačit do nějaké hry se zpěvy.

Kdepak, když už si lidi zaplatí za lístek, musí dostat kvalitu. Určitě bych jim nezpívala. Ledaže by to byla činohra, ve které by Lucie zpívala a já jenom hrála. Ale kde takovou hru najít?

A co nějaký divadelní projekt s maminkou?

To by musela být skutečná bomba, aby mámě stálo za to znovu se něco učit. Ve svém věku má na repertoáru tři inscenace. V Divadle Na Jezerce dělá Paní plukovníkovou, Generálku a teď nově Gin Game s panem Kňažkem. Máma je skutečně na zápis do Guinnessovy knihy rekordů. Já nevím, jestli paní Rosůlková v devadesáti letech začala zkoušet nějakou hru. Mám pocit, že ne.

Šlo jí to do hlavy, pomáhala jste jí?

To víte, že jo. Nahazovala jsem jí text. Máma je poctivá, ale taky tu hlavu nenechá odpočinout. Pro Českou televizi dělá pořad o kutilech, neustále se natáčejí nové a nové díly, takže furt musí přemýšlet. Ono je to skoro návod na to, jak vydržet dlouho svěží. Nesmíte nechat hlavu zlenivět, protože mozkovna je centrum toho, jak se budete cítit celkově. Takže je možné, že kdyby to byla bombastická hra, že by máma do toho ještě šla. Ale najít takovou bude problém.

Když přicházíte do nových divadelních prostor, máte nějaké zasvěcující rituály?

Najít v republice divadlo, ve kterém jsem ještě nehrála, je skoro nemožné. Občas se stane, že někam přijdu a řeknu: Ježíš, to je neuvěřitelné, tady jsem ještě nebyla. A odpověď zní: „Vždyť jsme to teprve před rokem otevřeli. Tady dřív nebylo divadlo, ale taneční sál.“ No proto! Protože já už jsem byla všude desetkrát dvacetkrát…Těch divadel je u nás přibližně dvě stě osmdesát a za ty roky, co jezdím po vlastech českých, jsem byla všude. Takže není to o tom, že bych měla rituály, když vcházím do nového prostředí, ale když jdu kdekoliv na jeviště, udělám něco, co mi pomáhá. Ale na to jsem přišla až před osmi deseti lety, dřív jsem to nedělala. Přitom jsem trpěla strašnou trémou a nevěděla, jak se jí zbavit. Tak dneska už to vím, a to je ten rituál. Když stojím v šálách (černé závěsy v portálech, pozn. red.) těsně před tím, než vejdu na jeviště, tak abych nešla s křečí a napětím, abych tu trému ze sebe shodila, takzvaně se useberu a uvědomím si, co je pro mě v životě nejdůležitější. A nejdůležitější je, aby byli zdraví moji synové a jejich děvčata, potom až budou mít jednou děti, aby i ty byly v pořádku. Pak si uvědomím, že mám skoro devadesátiletou mámu a třiadevadesátiletého tátu, a přeju si totéž pro ně. Než si to všechno takhle vypočtu, vezme mi to asi dvě minuty. A poněvadž jsem věřící, tak se u toho pokřižuji, usměju, kouknu tam nahoru a řeknu si: No, a teď si jdu JENOM zahrát divadlo. Ale tohle může fungovat pouze v případě, že ze sebe na zkouškách sedřete kůži. Protože tu poctivost při přípravě vám nikdo nepřičaruje. Musíte to mít odpracované a k té lehkosti na jevišti vám pak dopomůže, když si uvědomíte, co je opravdu důležité. A dokonce jdu ještě tak daleko, že kdyby se během představení náhodou něco nečekaného přihodilo, řeknu si: O co jde? Vždyť se to stalo jenom na jevišti, a ne v životě.

Máte na mysli to, když se přebreptnete, zapomenete text…

Ano, v tu chvíli se k tomu i přiznám. Stalo se mi, že jsem zapomněla text v monodramatu. Bylo to v Náchodě a já těm pěti stovkám lidí řekla: Promiňte, já nevím, jak dál. Jdu teď dozadu, a až řeknu tři, tak budeme pokračovat. A šla jsem do portálu za nápovědou. Jenomže ona tam nebyla, seděla v šatně. Málem ji ranila mrtvice, když jsem se tam zjevila uprostřed představení. A jakmile jsem jí řekla poslední větu, kterou jsem na jevišti končila, hned se mi vybavily ty následující. Sama jsem si na ně vzpomněla. Tak jsem se vrátila na jeviště, řekla jsem „tři“ a jela dál. A teprve pak se mi rozklepala kolena. Ale má to ještě pointu. Na konci představení jsem všem děkovala za vstřícnost, že to bylo pro mě něco nepředstavitelného, protože se mi to stalo poprvé, a že na Náchod nikdy nezapomenu. Pak za mnou do šatny přišla paní, která to celé organizovala, a já jí říkám: To bylo, co? A ona: To bylo narežírované, že ano? Oni si mysleli, že to tam mělo být, jakože nějaký happening. Takže jsem zjistila, že si na tom jevišti můžu dovolit všechno, a pokud jdou lidi s vámi, jsou na to naladění, přijmou to. Přitom já byla na mrtvici.

Onemocněla jste covidem -19, navíc máte kvůli exmanželovi rodinu v Itálii. Jak se jim vede?

Eusebio je zdráv. Myslím, že Italové jsou na tom dneska líp než my. Oni měli největší ztráty na začátku pandemie, teď se to otočilo.

Věděl, že jste nemocná?

Neřekla jsem mu to. Bála jsem se, že by měl strach o Marka (syn Simony Stašové a Eusebia Ciccottiho, pozn. red.), chtěla jsem ho uchránit před zbytečnými stresy. Volali jsme si zrovna v momentě, kdy to u mě propuklo. Teď už je to pryč, tak mu to řeknu.

Ale vypadáte pořád trošku nemocně, soudě podle očí.

Ale jsem negativní a podle doktorů nikomu tu nemoc předat nemůžu. Taky se už cítím líp. Ještě před pár dny mi chyběla síla.

Jak jste se léčila?

Tak, jak mi poradil doktor. Paralenem doma v izolaci. Naštěstí jsem to neměla na plicích. Mně to sedlo na záda a motala se mi hlava. Nebyl to těžký průběh, ale stejně mě to podetnulo. Ale už je dobře a zase hraju.

Nejen herečka Simona Stašová, ale i další české osobnosti ze showbyznysu mají slavnou matku, otce, nebo dokonce oba rodiče. Chcete se o nich dozvědět více? Pak si kupte aktuální číslo Blesku pro ženy, seženete ho v trafikách nebo si ho můžete objednat v tištěné či elektronické podobě v našem iKiosku ZDE.

titulka Blesk pro ženy

 

Simona Stašová: Moji synové nemají rádi publicitu • VIDEO: Adam Balažovič

Autor: Ivana Bachoríková