Jak se cítíte v této koronavirové době, jak zvládáte nouzový stav?

Ve vlnách. Samozřejmě i na mě občas doléhají úzkosti. Všichni zažíváme něco nového, takže jsme se na takovou situaci nemohli připravit. Já jsem dobře pojištěna pro případ, že by mě potkal nějaký handicap, jenomže na tohle se člověk pojistit nemůže. Ale zaplaťpánbůh já i moji blízcí jsme zdraví. A i když se nás dotýká spousta negativních věcí, nezapomínám si připomínat ty pozitivní. Tu situaci jsem prostě přijala tak, jak je, a nějak se tím prokousávám. Co s tím taky nadělám? Musíme si to odžít. Samozřejmě chci, aby to už bylo za námi, ale život je tady a teď a říkat si "kéž by už byl rok 2021" taky není úplně správné. Nechci, aby mi to vzalo radost ze života a zašlapávalo mě to do země, tak se snažím každý den naplnit nějakými radostmi.

Jak to máte s prací?

V té pomyslné karanténě jsem už od března. V srpnu jsem odzpívala tři koncerty ze sedmi, v září jsem měla další tři… Něco se přesunulo na podzim a ejhle, už je to tady zase a člověk neví, co bude. Ale tak to je a ani mě nenapadá, komu bych to měla vyčítat.

Přišla vám všechna ta opatření smysluplná? Že se nejprve zakázala kultura, zejména zpívání se zdůvodněním, že tímto způsobem se vir šíří víc, pak noční vycházení…?

Teď už je to rozjetý vlak… Já se o svůj život ani zdraví nebojím, mám dobrou imunitu a taky pro to něco dělám. Samozřejmě si nepřeji onemocnět covidem, ale neděsí mě. Na druhé straně musím mít soucit s ostatními, kteří v sobě tolik psychické síly čelit té nemoci nemají. Respektuju to a snažím se aspoň šířit kolem sebe dobrou náladu. Říkám lidem: Hlavně se nebojte, protože když nechytnete koronavirus, můžou vaše úzkosti a strach nastartovat jiné choroby. Hlídejte si svůj klid.

Kde ho nacházíte vy?

V knihách, v přírodě… U každého je to individuální, ale těch příjemných věcí je kolem nás spousta a každý si je podle svého založení musí vtáhnout do života sám. Takhle k tomu přistupuju já, protože mi chybí moje povolání. A nejen zpívání samotné, ale i tvorba obecně a taky sociální kontakt, který ji doprovází. Je to o muzice, legraci, o celé té propojenosti, protože i když žijeme odděleně, všichni se navzájem potřebujeme. Ale to jsem si uvědomila už dávno a snažím se mít s každým příjemný a férový vztah. Samozřejmě mi v současné izolaci lidi chybí, ale jednoho dne to skončí a všechny nás to někam posune. A možná budeme i pokornější, tím pádem by to celé mělo i nějaký vyšší smysl. Protože kolikrát k věcem přistupujeme s ležérní samozřejmostí. Jenomže ani zdraví, ani dobrá nálada nejsou náhodné, je třeba si jich vážit a udržovat je.

Máte skoro osmnáctiletého syna, jak ten to snáší?

Artur naštěstí patří ke skupině lidí, kteří z toho frustrovaní nejsou. Mám kontakt i s jeho kamarády, bavíme se o tom… Nejsou nadšení, ale už to určitým způsobem zpracovali a aspoň trochu se v nové situaci zorientovali. Má on-line výuku, ale neříká si: Hurá, nemusím do školy. Naopak, kamarádi mu chybí. Chodí tam rád. I kvůli učitelům, které z valné většiny vnímá pozitivně. Ale vzal to za správný konec. Sice nesmí už ani na tenis, takže přišel o své radůstky, ale je trpělivý a našel si jiné.

Dotýkají se ho zprávy v médiích?

My už ten přísun informací regulujeme, protože zavalit se těmito zprávami je frustrující. Sledujeme je jenom ráno a večer a s nejrůznějšími konspiračními teoriemi jsme se vypořádali tak, že se u každé informace koukneme na zdroj. Není dobré zhoršovat si to celé ještě nějakými domněnkami a upadat do depresivního balastu. Historie ukáže, jak to celé bylo, pokud se vůbec dá dopídit k pravdě jako takové. Posloucháme s Arturem krásnou muziku, sledujeme dobré filmy, čteme a máme spoustu jiných témat než covid, o kterých se můžeme bavit. Prostě si hlídáme svoje psychické rozpoložení, nechceme se nechat převálcovat depresivními zprávami. Tolik reportáží z jednotek intenzivní péče jako teď jsem v televizi nikdy neviděla. Čemu to prospívá? Co je to za záměr, takhle lidi zastrašovat?  

Kdyby se nestrašilo, nebylo by snadné prosazovat všelijaká ne vždy nezbytná opatření. Vyděšení lidé jsou lépe manipulovatelní, to je přece známá věc.

Ale pro nás obyčejné lidi je to devastující. Vede to jenom ke zhoršení našeho psychického zdraví. Jenomže pokud onemocníme, tak jisté struktury byznysu se budou mít dobře. Nikdo mi už nikdy nevymluví, že to tak není. Proto je třeba zachovat klid a informace si roztřídit. My jsme se s Arturem rozhodli, že zůstaneme silní, už jenom pro případ, že by nás někdo potřeboval, ať už rodina nebo přátelé. Osobně věřím, že nic horšího nenastane, ale nikdo neví, do jaké situace se dostane. Když budou chybět lidi, půjdu a pomůžu. Na to koule mám.

Jste silná i finančně, vydržíte další pracovní pauzu? Máte sice dům a chalupu…

Dům mám na hypotéku. A složenky se neptají. Ještě ale rezervy mám, protože jsem šetřila na Arturovo vzdělání a na svoje veselejší stáří, ale pochopitelně ubývají. Můj život je nastavený na principu aktivního vydělávání. Jsem zdravá, tak zpívám, pracuji. Nemám žádný jiný zdroj příjmu a snažím se podporovat i své rodiče. Ale ještě jsem se neocitla v nějaké krizi, i když až si budu chtít zase nějaké rezervy udělat, bude to na úkor cestování a dalšího zkvalitnění života. Taky si leccos nekoupíme. Ale nad tím nehořekuji. Styděla bych se říkat si o politování, když vidím, že někteří jsou v tak špatné situaci, že si musí brát půjčku. Ale po létu jsem se těšila, že bude fajn, měla jsem na podzim nadupaný diář, a teď nebude nic v listopadu ani v prosinci. A bůhví, jak to bude po Novém roce. Kdyby se to ještě protáhlo a dostala jsem se do opravdu těžké situace, tak nevím, asi bych to musela taky řešit půjčkou.

Přemýšlela jste, že byste šla učit, když máte vystudovanou pedagogickou školu, obor čeština a dějepis?

Ale já si nemyslím, že se nevrátím ke své práci. Akorát nevím, nikdo nevíme, kdy. Pokud bych se teď ucházela o místo někde na gymnáziu a po tři čtvrtě roce řekla "jé promiňte, já jdu zase zpívat...", nemělo by to smysl. Takže alternativní zdroj příjmu zatím nehledám a volný čas se snažím využít jinak. S tandemem ORM (hudebníci, skladatelé a producenti Petr Dvořák a Pavel Růžička, pozn. red.) připravujeme nové písničky a doufám, že na konci tohoto období budeme mít pěknou desku. Mám co dělat, nejsem typ, který by hořekoval: To je nuda. V takovém stavu se nenacházím.

S Arturem jste plánovali oslavit jeho osmnácté narozeniny v Thajsku, v zemi, ve které se narodil.

Ano, počítali jsme s tím, že v den svých osmnáctých narozenin si v chrámu Wat Pho v Bangkoku bouchne do gongu. Nepoletíme ale nikam. Situace ve světě je tak nejistá a nakonec i ta naše ekonomická, že jsme se rozhodli zůstat doma. Ale nijak nás to nefrustruje. Artur oslaví narozeniny i tak parádně. Věřím, že v lednu už i s přáteli. A do Thajska pojedeme třeba na jeho dvacátiny. Neupínáme se jen k materiálním darům a prožitkům. Teď to prostě nepřichází v úvahu, přesto jdeme životem s úsměvem dál.

Vaše sestra žije v Kalábrii, museli jste mít pěkně nažhavenou linku, když byla Itálie na jaře koronavirem tak zasažena...

Volaly jsme si každý den. Na jihu Itálie to sice nebylo tak kritické jako na severu země, ale všechna ta opatření a omezení včetně zákazu vycházení se jich týkala taky. Adéla mi posílala nejrůznější videa, jak po ulici jezdili policajti a řvali do klaksonů: Nevycházejte! Vypadalo to opravdu jako v science fiction filmech. Adéla s manželem mají tři krásné děti, jenomže být s nimi pořád doma taky nebyl žádný med. Ale zvládli to, prošli tím obdobím s grácií. V srpnu pak byla na tři týdny za námi v Česku. A teď už u nich děti zase nemohou do školky a ta nejstarší dvanáctiletá má on-line výuku. Celá ta situace se jí dotýká i ekonomicky. Manžel je z rodiny, která má malou firmu na zahradní techniku od traktorů po sekačky, a prodeje stojí, tak se obávají, co bude dál. Ale děti jsou děti, a pokud je my dospělí doma nestrašíme, ale naopak se jim snažíme vytvořit optimistickou atmosféru, tak je jim skoro jedno, co se venku děje.

Žije v Itálii už od dvaceti, co ji tam přivedlo?

Sestra se za mlada věnovala modelingu a dostala se s ním až do Itálie. Chodila tam módní přehlídky. A díky tomu, že se rychle naučila obstojně italsky, přivydělávala si jako recepční v hotelech a různých firmách. Nejprve žila u Říma, tam se seznámila se svým budoucím manželem Bernardem. Zamilovali se do sebe a ona ho pak následovala za jeho rodinou na jih. Adéla vždycky chtěla do světa a podařilo se jí to.

Je o třináct let mladší, jaký jste měly vztah? Stihly jste se užít?

Já říkám, že naši rodiče měli dva jedináčky. Když se Adéla narodila, bylo mi třináct a v osmnácti jsem odjela studovat do Olomouce. Bydlela jsem na kolejích a domů jezdila jenom na víkendy. Do jejích pěti let jsem si ji ale užila. Pomáhala jsem rodičům, vodila ji do školky a zpět, ale vnímala jsem to pozitivně, protože jsem se na sourozence těšila. Po revoluci jsem šla do Prahy, takže jsme pěstovaly sourozenectví na dálku a teď jsme v kontaktu pořád. Věková bariéra už dávno nehraje roli, moc si rozumíme. A díky tomu, že má Adéla normálního manžela, který taky rád cestuje, je za běžných okolností třikrát do roka v Česku. O italských manželstvích se totiž někdy říká, že manželka má krátký řetěz, ale u nich to tak není, i když jinak je Beni typický Ital. Je hodně pro rodinu, drží siestu a pořád se u nich vaří. Ital musí mít na oběd pastu. A ségra si to umí užít. Má skvělou tchyni a v té rodinné pospolitosti, v čase stráveném společně s rodinou se našla.

Nenašel by se tam nějaký Ital i pro vás?

Už mi jich pár dohazovala. Právníka…

No vidíte a těstoviny se naučíte vařit rychle…

Zvládám italskou kuchyni poměrně dobře. Přivedl mě k ní Bořek, to byl velký gurmet. Italské omáčky umím docela obstojně, se ségrou je dál dolaďujeme. Ona říká: Tady na jihu se to dělá ještě trošku jinak… Její manžel tvrdí v legraci, že pravá Itálie je od Říma dolů.

Líbil by se vám italský partner naturelem?

Snažím se být tolerantní, miluji všechna možná etnika, ale mám-li být upřímná, tak Italové jsou trošku jiný vesmír. Spoustu věcí mají jinak. Kolikrát, když s nimi jsem, tak se furt smějí, a přitom naprostým hovadinám. Ale oni se popadají za břicho, jako by to byl top fór dne. Je to trošku jiná mentalita. Mají tam více sluníčka a lehkost, s jakou život pojímají, je nakažlivá, ale ne všemu rozumím.

Například?

Výchově dětí. Tam se chování dětí do pěti let nijak zvlášť nekoriguje. Dělají si, co chtějí. Kolikrát když vidím na pláži, jak tam všechno lítá a že děti svoje rodiče neposlouchají nebo jsou na ně drzé, říkám si: No, to by bylo něco pro mě! Je hezké, když k dětem přistupujete jako k malým lidem, a ne objektu, na kterém si chcete dokazovat svoji autoritu, a dusit ho, ale taky je třeba vychovávat je ke slušnosti k rodičům a okolí a k poděkování.

Jak je to s jejich výchovou v pozdějším věku?

To jsem nezjistila, ale viděla jsem i v téhle rodině větší děti a chovaly se pěkně. Když se pak dospělí v rodině chovají k sobě slušně, děti to pochopitelně inspiruje. Sledují, o čem se rodiče mezi sebou baví, jak mluví o přátelích, a pokud tam nevidí žádné nepravosti… Ale když jsou rodiče darebáci, pomlouvají, spřádají úklady, tak co z nich pak má vyrůst...

Jak se vyvíjelo to namlouvání, dopadlo něco z toho?

Nedopadlo nic. Seznamka na dálku moc nefunguje. Jinými slovy, jsem stále singl. Není to můj plán ani touha, ale tak to je. Mám nějaké přátele, ale dalšího „muže svého života“ jsem ještě nenašla.

A není problém v tom, že váš bývalý partner Bořek Šípek nastavil laťku moc vysoko?

To si nechci vůbec vsugerovávat. Byly věci, které mě po jeho boku naplňovaly, ale že bych je vyžadovala… To, co je pro mě nezbytné, je určitá inteligenční úroveň. Potřebuji někoho, s kým si budu rozumět, a pokud možno, aby byl moudřejší než já. Ráda vzhlížím k lidem, kteří jsou chytří a zároveň tolerantní. Bořek mi nikdy nedával najevo, že mám menší přehled než on nebo že jsem míň vzdělaná. To zase souvisí s charakterem. Takže chci hodného, chytrého…

…a movitého.

Co je to movitý? Příjemná životní úroveň je na místě. Když někdo ve zralém věku bydlí na ubytovně, je to trochu divné. Ale vůbec netoužím žít v nějakých palácích. S Arturem zatím máme velmi příjemný životní standard, jsem spokojená. Důležité jsou pro mě zážitky, mít je s kým sdílet. Od partnera očekávám, že si budeme rozumět a náš společný čas naplníme něčím, co baví jeho i mě. Bořek byl sice úžasný, ale v mnoha ohledech jsme vedli paralelní životy, protože na nás s Arturem neměl čas. Pořád pracoval a cestoval. Teď už se na soužití dvou lidí dívám jinou optikou. Myslím si, že by se měli víc užít.

Tak snad najdete, co hledáte.

Pevně věřím, že tady budu do sta let a že se mi to podaří. A že se budu jednoho dne těšit i z Arturových dětí. Ideální by bylo, kdyby je měl do třiceti. Už jsem mu říkala: „Až budeš mít milovanou osobu, tak to vůbec neodkládejte, babča vám pomůže.“ Chci si to užít.