2°C
Píšete blog Když skočíš, já taky… a mě vzhledem k tomu, že podle neoficiálních statistik stoupl v průběhu jara počet sebevražd, napadá: Odkud a kam? Z okna, z mostu, z balkonu…
Ta myšlenka mě napadla tady u tohoto kuchyňského stolu. Když začala karanténa, seděla jsem u něj s dcerami a svojí nejlepší kamarádkou a říkala si: Co budu dělat? A holky: Mami, piš! Umíš to a baví tě to. Tak jsem si řekla: Dobře, budu psát blog. A najednou se mi vybavila scéna z Titaniku, kdy Leonardo diCaprio a Kate Winslet stojí na přídi potápějící se lodi a hledají odvahu skočit do vody. Ona mu říká: Když skočíš, já taky… V tu chvíli mi to přišlo nějak poplatné i současné době.
Strefila jste se perfektně vzhledem k náladě ve společnosti, která je decimována nouzovými opatřeními. Kdyby přišel úplný lockdown, myslím, že by to někteří vzdali.
Z toho mám taky obavu, že by to všichni nezvládli.
Tohle už se nedá ani přepít.
To ne a hlavně některé maminky samoživitelky nebudou zanedlouho řešit, co dát dětem jíst, ale jestli jim vůbec dají najíst. Když nemají práci nebo náležitou finanční pomoc a podporu, tak jak mají přežít? Z toho je mi strašně zle.
Ale hlavně jsem nešťastná, jak se ta hrozba covidem přehání. Už před měsícem jsem se proto ozvala, že tohle strašení, restrikce a zákazy jsou horší než virus samotný.
Taky jste řekla: Já chci covid!
To bylo míněno v nadsázce. Ale stejně se s ním dřív nebo později všichni setkáme, protože se musíme promořit. A to se podle mě mělo dělat systematicky krok za krokem už od jara. Ano, měla se přijmout opatření, která by to regulovala, ale mohli jsme se promořovat jako ve Švédsku, které to má už dávno za sebou. A ne najednou to v létě celé pustit, jako že se nic neděje, když byla prognóza, že to přijde znovu. Je to tak, jak říkal profesor Pirk (prof. MUDr. Jan Pirk, DrSc., kardiochirurg, pozn. red.), kterému věřím, a uznávám ho. Hned na začátku pandemie prohlásil, že ohrožení lidé, ať už proto, že jsou ve vysokém věku nebo že mají vážné přidružené choroby, zemřou stejně, akorát později. A na to jsem reagovala: Já chci covid! A aniž bych to tušila, za pár dní jsem ho dostala.
Nebála jste se takhle se rouhat a vyloženě si o nemoc říct?
Nebála. Říkala jsem si, že pokud to mám dostat, tak to dostanu, a nějaké moje prohlášení v médiích na to nebude mít vliv. Nakonec jsem průběh měla velice mírný. A občas kroutím hlavou nad tím, jak některé celebrity popisují svůj boj s covidem. Jak jim bylo strašně zle a nemohli ani chodit... To si pak říkám, že asi nikdy neměli chřipku. Já jsem ji měla několikrát takovou, že jsem týden nevylezla z postele. Potila jsem se, měla čtyřicítky horečky a jenom jsem spala, spala a spala. Bolelo mě celé tělo, klouby, měla jsem strašný kašel. Ale chřipka je o tom, že ji musíte vyležet. Takže jsem zůstala doma, pila tekutiny, spala a za deset až patnáct dní to přešlo. A s covidem to bylo podobné. Je to nemoc, tak je logické, že má nějaké příznaky. Ale nevede nutně k úmrtí.
Jak na vaše prohlášení lidi reagovali?
Bulvární média si z mého blogu vytrhla jenom tu jedinou větu a zveřejnila ji bez souvislostí. Ale i tak mi devadesát procent lidí dalo za pravdu. Dostávala jsem maily, esemesky, dopisy… Na všech sociálních sítích se k tomu vyjadřovali. Lidi mě zastavovali na ulicích i v obchodech a stěžovali si, že s tímhle strašením se nedá žít. Ale samozřejmě se našli i takoví, kteří mě nepochopili nebo mají jiný názor a myslí si, že se bát musíme, že je proč.
Byli zlí?
No jasně. Psali mi, ať chcípnu i s celou svojí rodinou.
To vás ale nerozhodilo.
Ne, to už mě po těch letech v šoubyznysu opravdu nerozhodí.
Když jste pak vystupovala ve Tváři, měla jste slzy na krajíčku…
To bylo po té desetidenní karanténě, kterou jsem si prošla v souvislosti s covidem. Když se mnou Vladimír Polívka dělal rozhovor, říkala jsem, jak moc jsem se těšila na natáčení, i když nám tam dvakrát týdně šťourají do nosu, a jak nesmírně si vážím toho, že můžu pracovat. Protože ne každý v této době takovou šanci má. A že když teď lidi nemají možnost chodit do divadel a na koncerty, můžou se podívat aspoň na Tvář, kde je dobře pobavíme, a že jsem z té situace strašně smutná…
A pak se vám zlomil hlas…
Ano, protože mi to celé přišlo líto. Zaleskly se mi v očích slzy, ale nezhroutila jsem se. Myslela jsem si, že to Simona (Simona Matásková, kreativní producent Tvoje tvář má známý hlas, pozn. red.) zastaví, ale točilo se dál. Chápu, je to aktuální, pro tuto dobu signifikantní. Kdybychom točili Tvář před rokem, nic takového bychom neřešili, a já tudíž ani neslzela. Prostě je to záznam aktuální situace. Až si to za deset let pustíme nebo to uvidí moje vnoučata, budou se ptát: Babi, proč jsi plakala?
Byl to jeden z těch okamžiků, kdy na vás všechno dolehlo?
To asi ano, ale v podstatě to nebylo nic neobvyklého, protože se mi to momentálně stává často. Stačí, když jdu nakoupit a vidím prázdné ulice. Anebo maminku s rouškou, jak vede za ruku děti a ty mají roušku taky. V tu chvíli se rozbrečím. Nebo když tady v centru, kde bydlím, míjím prázdné výlohy. Na jaře byly ty obchody jenom zavřené, ale teď už jsou zrušené. Skončily, už tam nebudou. I spousta lidí v mém blízkém okolí přišla o práci. Propouští se, krachují byznysy, je to šílené.
Jak jste na tom vy?
Až dokončím Tvář, taky nic dalšího mít nebudu. V listopadu a prosinci jsem měla vždycky nejvíc koncertů. Adventní, vánoční v kostele, firemní večírky... Prosinec jsme měli vždycky tak nabitý, že jsme s manažerem řešili, jak to vůbec zvládneme. A teď není vůbec nic. Ani ty venkovní akce, kdy jsem třeba někam přijela a rozsvítila na náměstí stromeček. Protože nebudou ani vánoční trhy. Touto dobou už všude v ulicích blikala světýlka a lidi se těšili na svátky, děti ve školách připravovaly besídky a teď není nic. Jenom ticho a tma. A tím, jak se opatření prodloužila o další měsíc, tak ti chudáci zase nepůjdou do školy.
Šla byste do Tváře, i kdybyste nebyla v tak složité pracovní a finanční situaci?
Šla, to s tím vůbec nesouvisí. Já už nabídku do Tváře dostala třikrát. Poprvé asi před čtyřmi lety. Ale tenkrát jsem měla naplánované turné s Michalem Pavlíčkem, to by se skloubit nedalo. Podruhé jsem byla opět zaneprázdněná a naposledy se mi ozvali loni v prosinci. Tak jsem kývla a s manažerem jsme si to nastavili tak, abych měla čas. Ale točit se mělo začít daleko dřív, už v květnu. Jenomže přišla stopka, dokonce to vypadalo, že letošní řada vůbec nebude. Až když se v létě opatření rozvolnila, pustili jsme se do toho.
Nebála jste se, že si trhnete ostudu? Přece jenom i profesionální zpěvačka má svoje limity.
Od začátku jsem věděla, že to bude těžké. Sledovala jsem ten pořad v televizi. A vzpomínám si, jaký názor jsem měla, když mě poprvé oslovili a nikdo ten formát tady ještě neznal. Říkala jsem si, to je nějaký divný, že se lidi budou převlékat za zpěváky. Na to nebude nikdo koukat. Nakonec jsem do toho z časových důvodů stejně jít nemohla, ale jak všichni víme, byl to obrovský boom. Moc se mi ta show líbila, ale tušila jsem, že to nebude žádná sranda. Tady skutečně jenom hlas nestačí. Musíte mít herecké dispozice, odvahu, pohybové nadání, být schopní napodobit grimasy, mimiku, pohyby… Prostě se do té osoby, kterou si vylosujete, převtělit. Samozřejmě je tu obrovský vklad maskérů, kostymérů a vlásenkářů, což je geniální tým, ale vy ze sebe musíte vydat maximum. Nicméně říkala jsem si, že když to zvládlo tolik mých kamarádů, dám to taky.
Jak se v té partě cítíte?
Skvěle. Všichni jsme na jedné lodi. Nevím, jak předchozí skupiny, ale my se máme hrozně rádi, navzájem si přejeme a ani nesledujeme, jaké je průběžné pořadí. Nesčítáme si body, je nám úplně jedno, kdo z nás vyhraje, protože všichni jdeme až do dvanáctého dílu. Podporujeme se a držíme si navzájem palce.
Myslím, že jste překvapila už v prvním kole, když jste se převtělila do obrovského vousatého chlapa a předvedla se jako Tones and I ve videoklipu Dance Monkey.
To je další věc. Málo se to ví, ale se mnou je docela legrace. Umím kdekoho parodovat. Už po prvním dílu mi chodily zprávy a maily, že lidi vůbec netušili, jaká jsem komediantka. Takže jsem díky téhle show mohla ukázat i jinou svoji tvář.
Ne všechno se vám ale povedlo…
Ale to víte, že ne. Taky mě za to diváci kritizovali. Třeba že jsem zvorala text u Axla Rose. Ale jiní mi zase psali, že to bylo skvělý, že jsem jeho hlas napodobila výborně. No ano, nejsem robot, jsem jenom člověk. Ale o tom to je, aby to bylo autentické. Lidi vidí skutečně to, co jsem v danou chvíli zazpívala. A že jsem zvorala text? Ano, přiznám se, zvorala. To k tomu prostě patří. Vždyť je to jenom soutěž, a jestli to někdo bere příliš vážně a píše mi, jak jsem nemožná, tak dobře, prostě nejsem dokonalá. Vypadl mi text, tak jsem to nějak splácala. Vždycky mě pobaví, jak lidi všemu strašně rozumějí. Ale kdyby si tam někdo z nich měl jít stoupnout a předvést se…
Když jste si vylosovala Gotta, vypadala jste hodně rozčarovaně…
Protože tohle nikdo nechce. Karel byl úžasný, ale zpívat ho je pro každého ťafka. Nicméně byla jsem ráda, že mi vybrali písničku z přelomu šedesátých a sedmdesátých let, kdy byl mladý naivní vykulený klučík. O tom taky byla ta písnička, i maska se od toho odvíjela. Takže jsem dělala mladého Káju a bavilo mě to.
Co všechno jste dělala, když jste se na jaře ocitla bez práce?
Na poště, v lékárně, v domě seniorů, podle toho, co bylo kde potřeba. Brigády, ke kterým jsem se dostala přes svoje kamarády. Zavolali mi: „Nepřišla byste o víkendu vybalovat krabice? Dorazilo nám zboží.“ No tak jsem šla.
A ta pošta?
Roznášela jsem dopisy na vesnici.
To musel být zážitek, když jim s doporučenou zásilkou zazvonila u dveří Basiková. Nejspíš jste musela dávat podpis i vy jim, ne?
Jo, přesně tak to bylo. Ale ve všech případech to byli strašně milí lidé. Na jaře bylo všechno jiné než teď. Bylo jaro, svítilo sluníčko, kvetly stromy a na obzoru byla ještě naděje. Mysleli jsme si, že za chvilku to zlé přejde. A všichni mi říkali: To je od vás hezké, že nám pomáháte, ale už bychom vás radši viděli na jevišti. Ale teď, teď je to… Já si nemyslím, že covid nějak dramaticky zaviní úmrtí lidí. Zatím většina případů zemřela s covidem. Ti lidé už měli nějaké vážné potíže, a když se k tomu přidal koronavirus, tak zemřeli. Rok co rok odejde v každé zemi spousta lidí na různé nemoci. Na respirační choroby, leukémii, rakovinu… Lidi umírají, to je naprosto normální v rámci našeho přirozeného života. Ale nepřirozené je, a bude to příčinou těžkých dramat a společenských propadů, že lidi ztrácejí práci a živobytí, že přijde nezaměstnanost. Přitom zbytečně. Tohle vidím jako veliký problém a průšvih.
Co jste konkrétně dělala v domově seniorů?
Co bylo potřeba. Roznášela jídlo, uklízela, vytírala podlahu, stlala postele….
Jak dlouho jste to dělala?
Skoro dva měsíce, ale ne každý den.
Nedojímal vás pohled na ty staré a mnohdy zcela opuštěné lidi?
Dojímal. Vždycky jsem to tak měla, protože jezdím zpívat taky do různých domovů seniorů. I v karanténě jsem za nimi jezdila. Zavolala jsem a zeptala se, jestli nechtějí, abych u nich vystoupila. Oni posadili babičky a dědečky ven na dvorek a já jim tam zazpívala. Dojímá mě hlavně, když si představím, že všichni ti lidé, kteří tam posedávají nebo chodí s hůlčičkami a chodítky, byli před mnoha lety dětmi, které běhaly po hřištích, pak kluky a holkami, co chodili někam tancovat… Že měli své příběhy, lásky, svoje životní osudy, a teď najednou je stáří uvedlo do nemohoucnosti. Všichni jsou pomalí, různé nemoci jim komplikují život, už jim to třeba tolik nemyslí… Je to hrozně smutné. Ale takový je život.
Máte už se svými dcerami domluvené, jak to budete praktikovat, až vy zestárnete? Postarají se o vás?
Já jim hlavně říkala, protože někdy už ze mě taky mají srandu, když se ptám třikrát na jednu a tu samou věc, že až budu úplně blbá, ať mě shodí ze skály.
Nechcete jim být na obtíž.
Nechci.
Jak vidíte svůj život, až doběhne Tvář?
Zase budu brigádničit a dělat práci, kde bude potřeba. Jestli vůbec někde budou někoho potřebovat. Protože práce není a podle mě do půl roku, do roka přijde velká nezaměstnanost. Bude to peklo. Ale jsem ochotná dělat cokoliv. A zároveň jsem připravená pokračovat v psaní. Dostala jsem nabídku vydat knížku, tak toho materiálu musím mít víc. Ale baví mě to, lidi to baví číst a ohlasy jsou skvělé, tak v tom budu pokračovat. Ale nebojím se žádné práce, pokud se naskytne.
