Neděle 25. února 2024
Svátek slaví Liliana, zítra Dorota
Zataženo, déšť 8°C

Lucie Výborná v Antarktidě: Vlastní výkaly si nosila v batohu!

8. prosince 2020 | 06:00

Zlezla na šedesát alpských čtyřtisícovek i nejvyšší horu Antarktidy. Po ledových pláních jižního pólu nachodila 170 kilometrů, přičemž na saních za sebou táhla čtyřicetikilogramový náklad. Přesto se moderátorka Radiožurnálu Českého rozhlasu Lucie Výborná necítí být výjimečnou.

„Nejsem zvrhlá, jsem jen nemocná,“ prozrazuje v knize Mezi světy, v níž popisuje svá dobrodružství. V průběhu svého padesátiletého života jich zažila bezpočet. Věnovala se potápění, surfování, jachtingu… Ale nikdy nevyzkoušela sumo, přestože k němu má díky manželovi Jaroslavu Pořízovi blízko.

Podle mě byste se měla jmenovat Lucie Poříz Výborná. Bylo by to výstižné a pravdivé.

Já si nemyslím. Poříz je silové příjmení, jde spíš k chlapům.

Ale vždyť vy zvládáte to, co chlapi!

Kdepak, nejsem žádná superžena. Taky zažívám chvíle zoufalství, když věci nejdou, jak by měly, a stavy pochybností, jestli dělám všechno dobře. A i já mám momenty, kdy mě tělo nechce poslouchat a musím ho znovu nastartovat. Navíc čím jsem starší, tím to jde hůř, protože rekonvalescence trvá déle.

Ale i tak! Zlézáte hory, chodíte po Antarktidě, snášíte extrémní povětrnostní podmínky… Co vás na tom láká?

Pohled na ten vzdálený horizont, kdy jenom tušíte, ale nevíte přesně, co za ním je. Vždycky ve mně vyvolává neuvěřitelnou radost, a to po celém těle. Proto to tělo občas honím po horách. Někomu sport dobře nedělá a nutí se do něj jenom proto, že chce být fit nebo aby nebyl tlustý, ale já ho mám jako přirozenou součást svého bytí. Když se pohybuji v horách, v tom nekonečnu, je to nádherný pocit a vrcholem všeho byla Antarktida. Loni touto dobou jsem tam odjížděla a desátého ledna se vracela.

A letos budete doma. To pro vás musí být velká nuda, když máte tu poruchu…

Máte na mysli, jak píšu v knize, že nejsem zvrhlá, ale nemocná? To se netýká Vánoc, ty mám ráda, ale hranice, za kterou lidi běžně nejdou, což je dobře.

Kdysi jsem se o tom bavila s profesorem Horáčkem z Národního ústavu duševního zdraví. Říkala jsem mu: Já vím, že není dobře, když se v některých momentech nebojím, ale můžete mi vysvětlit, kde je ta chyba? A on mi odpověděl: „Máte špatný dopaminový receptor. Ve chvíli, kdy se normálnímu člověku vyplaví v určité situaci hormony a tělo na ně zareaguje, tak vy, jak to máte oslabený, tam potřebujete napumpovat skutečně velkou dávku, aby se něco dělo.“ To znamená, že když se „zdravý“ člověk zastaví na kraji propasti a podívá do ní, řekne si: Tak tam teda nejdu. Ale já do ní začnu slaňovat a deset metrů nad jejím dnem zjistím, že jsem v průšvihu, protože mi končí lano. A v tu chvíli se mi konečně vyplaví hormony. Ale já to svoje „nejsem zvrhlá, jsem nemocná“ používám spíš jako humor. A v horách ctím pravidla a nelezu na ně, když nejsou vhodné podmínky. Magor vážně nejsem.

Manžel to věděl, když si vás bral?

Věděl a řekl mi: Lezte si, kam chcete, ale nechtějte po mně, abych se na vás díval (pořád si vykají, byť jsou už 18 let manželé, pozn. red.). On výšky nemá rád, nedělá mu dobře ani pohled na ně, tak asi nechce vidět, jak mu někde visí jeho žena. A je fakt, že dokud byla dcera malá, byla jsem jí tak fascinována, že jsem vůbec neměla potřebu někam jezdit. Před šesti lety ale přišla nabídka, že bych mohla jet jako reportérka Českého rozhlasu s Radkem Jarošem na K2 a popsat, jak zdolává poslední stupínek k získání Koruny Himálaje (Radek Jaroš zdolal čtrnáct osmitisícovek bez použití umělého kyslíku, pozn. red.). To už bylo Berunce deset, tak jsem ji na měsíc opustila. A když jsem viděla ty chlapy, jak si balí batohy a stoupají do druhého, třetího výškového tábora, a všechno to kolem, říkala jsem si: Vždyť já už bych se taky mohla vrátit do hor, možná je na to docela dobrý čas. A postupně se to začalo nabalovat.

Ani časem to vašemu muži nezačalo vadit?

Ne, když dělal závodně sumo a byl vicemistrem světa, míval velmi intenzivní tréninky. A já jsem taky respektovala, že má své touhy a chce si je naplnit. Myslím, že rozumí tomu, co dělám. Doufám tedy, že pod slupkou nebublá sopka, o které nevím, což se samozřejmě může stát vždycky, ale zatím je to dobrý.

Do Antarktidy jste vyrazila sama se třemi muži. Když jste součástí takové výpravy, chovají se k vám jako gentlemani, nebo platí, že všichni jste si rovni a každý si musí poradit sám?

Hodně záleží na tom, jak do takové party vstupujete. Já jsem zpočátku, poněvadž se v podobných skupinách pohybuji už dlouho, do nich vstupovala jako jejich parťák. Ale pak jsem zjistila, že to není úplně dobře, protože někdy přece jenom potřebujete pomoct. Jak říkám, nejsem superžena. Takže nejlepší je, když mezi ně přicházíte jako ségra. Protože když jste sestra, tak jste sourozencem všech, a pokud se ocitnete v nesnázích, jsou ochotni vám nějakým způsobem pomoct. Ale jinak se snažím zvládnout všechno sama. A to označení se dokonce ujalo, aniž bych ho nahlas definovala. Nedávno mi jeden z kolegů, se kterým jsem byla v Antarktidě, napsal: Čau ségra…

Sestra se může občas proměnit ve zdravotní sestru a hlavně v kuchařku…

Je pravda, že lékárničku jsem v Antarktidě měla na starosti já a vaření pro mě a parťáka taky. Ale v Antarktidě je to tak, že když po celodenním pochodu zastavíte, tak první, o co se musíte postarat, je příbytek. Byli jsme tam čtyři a každá dvojice měla svůj stan. Jenomže abyste ho mohla postavit, potřebujete si nejdřív v tom ledovém terénu vykopat základy, nad kterými ho vztyčíte. Náš antarktický stan vypadal jako dlouhý červený tunel a v tom tunelu je předsíňka, která je od zbytku oddělena jakousi membránou na zip. Když je ultra hnusné počasí, tak si v ní můžete přerovnat věci, něco uvařit nebo se taky v klidu vyčurat do nějaké nádoby, aniž by vám ledový vítr a kroupičky bombardovaly zadek. Můžete tam prostě dělat všechno možné.

Například balit stolici. Protože všichni, kdo do Antarktidy jedou, si musí odpad, včetně svých vlastních výkalů, s sebou zase odvézt. To musí být dost nepříjemné.

Je pravda, že než jsme každý den vyrazili na cestu, tak jsem předsíňku použila i k tomuhle účelu. Všechno už jsme měli sbalené, věci vyndané ze stanu, tak jsem si řekla: Teď to tady zavřu a odskočím si. Výkaly v Antarktidě nechat nemůžete, protože by se tam nerozložily. Takže jsme s sebou měli pytlíky s uzávěrem na zip, do nich jsme ta hovna dávali a pak je s sebou vláčeli až do konce své cesty.

Vraťme se ještě k vašemu parťákovi. Vykope díru pro stan…

…a taky díru pro kuchyň, protože na antarktické pláni někdy opravdu fičí. Pak je dobré, když máte kam si zalézt a kde se schovat. Byly dny, kdy jsem tam stála jenom v lehké bundě s šátkem kolem hlavy, ale i horší, to jsem pak měla na sobě nejtlustší péřovku a péřové kalhoty a byla jsem v kuchyni zapuštěná, že mi koukala jenom hlava a ramena. Tam jsem měla vařič a vařila.

Když se vám podaří dosáhnout vytouženého vrcholu, co následuje? Máte nějaké rituály, nebo se jenom rozhlédnete po krajině a spěcháte dolů?

Záleží na tom, jak vám výstup sedne, v jaké jste fyzické a mentální kondici, co si s sebou nesete za myšlenky. V knize popisuji, jak jsem si na vrchol Lagginhornu (4010 m n. m.) vynesla vzpomínku na tři muže: kamaráda Pavla, který nedávno zahynul na Aljašce, švýcarského horolezce Karla Blodiga a svého tátu. Nahoře se mi vynořila věta, kterou furt dokola opakoval: "A život lidský jako sen." Ale taky se mi stalo, že když jsme lezli náročnějším hřebenem na Obergabelhorn, což je krásná čtyřtisícovka naproti Matterhornu, mi byla tak strašná zima, že jakmile jsme dosáhli vrcholu, okamžitě jsem spěchala dolů. Byla jsem úplně zmrzlá a nechtěla tam zůstat oni o vteřinu déle.

Jak to bylo, když jste zlezla nejvyšší antarktickou horu Vinson?

Tam jsem přemýšlela, proč se mi nedostavuje takové to: Hurrrá! Normálně by člověk byl rád, že to dal, ale já tyhle pocity neměla. A když jsem se pak dívala z vrcholku, jak se na horizontu rozprostírá to nekonečno, které vypadalo úplně jako nebe z filmu Anděl Páně, uvědomila jsem si, že chci být úplně všude. Rozletět se do krajiny, rozplynout se v ní a být na všech těch místech současně.  Doteď, když o Antarktidě přemýšlím, tak největším zážitkem pro mě nebylo lezení na nejvyšší horu antarktického kontinentu, ale pochod tou nekonečnou pustinou.

Chtěla jste vystoupat na všechny alpské čtyřtisícovky. Kolik vám jich z těch dvaaosmdesáti ještě zbývá?

Myslím, že necelých dvacet… Chtěla bych se tam podívat, ale nechci se k tomu upínat, protože pak si člověk strašlivě zavaří. Uvědomuji si, jak těžké to muselo být pro Radka Jaroše, když si šel pro svoji poslední osmitisícovku a všichni se ho ptali: Tak co, už to dáte? Pokoušel se o ni asi pětkrát a najednou vznikl pocit, že teď už se to musí povést. Ve vztahu k horám, které mám opravdu moc ráda, nechci mít pocit, že musím.

Máte v plánu vrátit se do Antarktidy?

Ano, moc ráda bych se tam vrátila a šla Messnerovou cestou na jižní pól (italský horolezec německé národnosti Reinhard Messner v roce 1990 uskutečnil 2800 km dlouhý přechod Antarktidy přes jižní pól, a to bez použití psů a techniky – pozn. red.).

Už pro to něco děláte, šetříte? Kolik stojí výprava na Antarktidu?

Hodně, statisíce. Říkám, že jsem si k padesátinám našetřila na nejdražší letenku, jakou jsem kdy v životě zaplatila.

Tak to vás rádio musí platit královsky.

Dělám k tomu ještě spoustu jiných věcí, točím například pro Televizi Seznam pořad Extreme Interviews. Dokážu si peníze vydělat. A taky umím šetřit. Nepotřebuji si kupovat superdrahá auta nebo kabelky a jiné značkové zboží. Pro mě nemají tyhle věci žádný význam, já vidím hodnoty jinde a pak si za to i zaplatím. Například za letenku na Antarktidu.

Na K2 jste jela pracovně…

…a zažila šok. Když jsme s naším rozhlasovým editorem Petrem Buštou, což je zkušený profesionál, stáli před výtahem v rozhlase, já na zádech batoh s vysílacím zařízením, že už vyrážím do terénu, tak on povídá: „Prosím tě, máš doufám připravený nekrolog toho Jaroše a kluků, co s ním lezou?“ Koukám na něj, a jak mám to naivní dětský myšlení, tak říkám: „No, nemám.“ A on: „Vidíš, a my už ten tvůj připravený máme.“ A fakt ho měli.

To je běžná novinářská praxe, jakkoliv působí děsivě… Poslechla jste si ho aspoň, když jste se vrátila domů? Mohla jste si ho předělat, vylepšit.

Ne, protože ho v rádiu někdo nedopatřením smazal, což je asi dobře.

Dceři je sedmnáct, vyšláply jste si už spolu na nějakou horu?

S Berunkou jsme vystoupaly z Horních Míseček na Zlaté návrší a k mohyle Hanče a Vrbaty. To je zatím její maximum, protože přece nemůže být trapná jako její maminka, která furt sportuje. (smích)

Video se připravuje ...
Moderátorka Lvů Lucie Výborná: Jak reagovala na kritiku, že večer byl trapný? • VIDEO: Markéta Reinischová, Lukáš Červený

Autor: Ivana Bachoríková
Video se připravuje ...