Šokovaná Vendula Pizingerová: Chtěli po mně placentu! | Pro ženy | Blesk.cz

Šokovaná Vendula Pizingerová: Chtěli po mně placentu!

23. června 2020 | 06:00

Zatím nezná pohlaví svého očekávaného děťátka, ale už ví, jak se bude jmenovat. Josef nebo Josefína po jejím manželovi. Když Vendula Pizingerová (48) hledala jméno pro svého druhého potomka Jakuba, pomáhala jí ho vybírat nejlepší kamarádka Simona. Teď právě s jejím synem Josefem Pizingerem čeká své třetí dítě. „Život je zvláštní,“ ohlíží se za svou nelehkou životní cestou prezidentka nadačního fondu Kapka naděje. Přišla během ní o své nejbližší, manžela Karla Svobodu i jejich čtyřletou dcerku Klárku. Od miminka, které čeká se svým třetím manželem, si slibuje mimo jiné prohloubení jejich vztahu.

Jste už v šestém  měsíci, jak se cítíte?
První dvě těhotenství jsem vůbec nevěděla, že jsem v tom. Teď jsem na začátku trošku bojovala s ranními nevolnostmi, ale to k tomu patří, je to jiný stav. Jinak je mi dobře. Samozřejmě že je mi tolik, kolik mi je, takže mi lékař doporučil, abych omezila služební cesty, a víceméně jsem doma. Jenomže já jsem typ, který potřebuje něco dělat. Mám těhotnou kamarádku, je jí pětačtyřicet, a ta začala navlíkat korálky. Tak tohle bych fakt dělat nemohla. Na ruční práce vůbec nejsem. Moje první poznámka, kterou jsem jako dítě ze školy přinesla, byla: Používá vulgárních výrazů při ručních pracích. To pro mě není.

Mohla byste se zabavit zařizováním pokojíčku pro miminko.
Teprve se na něj chystáme. My jsme ti, kteří vyčkávají. Vždycky jsem to takhle měla.

To těhotenství je asi nečekané, odhaduji správně, že už jste v něj nedoufala?
Určitě, ale člověk je někdy rád překvapen. Na sociálních sítích se kolem toho strhla obrovská diskuse. Psaly mi ženy, které měly dítě po čtyřicítce, že pro ně bylo za odměnu. Tak doufám, že se zařadím mezi ně.

Ale byly tam i nepřejícné komentáře, že už jste na dítě moc stará.
Naše babičky rodily, dokud mohly. Tak to prostě dřív chodilo. Moje babička měla mámu taky po čtyřicítce a v Pepově rodině, pokud vím, to měli podobně. Já v tom nevidím nic extrémního.

Takže jste pořád v euforii?
Mám radost a věřím, že všechno bude v pořádku. Doufám taky, že to posune náš vztah s Josefem. Od osmi let vychovává Jakuba, ale vlastní dítě nemá, tak se na něj těší. Ale dokud je to malé v břiše, je to pro chlapy spíš imaginární záležitost.

Nebála jste se, že by se vaše manželství mohlo jednoho dne rozpadnout, pokud byste mu vlastní dítě nedala? Bavili jste se o tom, než jste přišla do jiného stavu?
Jsme manželé, takže jsme se o dětech bavili. Podle mě děcko žádnou zárukou šťastného manželství není. I když se říká, že pokud si chcete chlapa udržet, máte mu dát dítě. Ale neudržíte si nic, protože partnerství je o energii, zážitcích a o lásce. Sama mám hned několik kamarádek, které se snažily slepit vztah děckem, a ani jedné se to nepovedlo. Když máte normální, dobré manželství, tak potomek nehraje roli. Ale myslím si, že Josefovi se tím otevře nový obzor.

Připravuje se na otcovství nějak?
To ne, ale má kolem sebe pár kamarádů, kteří už děti mají. Chodí s Pepou cvičit, což má jako hobby (Josef Pizinger je generálním ředitelem firmy Bakr, která se zabývá prodejem telefonního příslušenství, pozn. red.), a berou s sebou i své děti, tak vím, jak pěkně se k nim chová. Když jsme se sestěhovali, měl tyhle dva psy (staffordský teriér Back a pitbulteriér Coffee, pozn. red.), a když jsem viděla, jak hezky se o ně stará, vždycky jsem si říkala, že by jednou mohl být dobrý táta. Ale myslím si, že ani on sám o tom možná neví.

Podsouváte mu nějakou odbornou literaturu?
To ne, když bude chtít, sám si to dohledá. Akorát v osmém nebo devátém týdnu jsem prohlásila, že těhotná žena by měla jíst ořechy, aby se miminko dobře vyvíjelo, tak přede mě potom pořád dával ořechy. Ale nemám je ráda, takže jsem je nejedla. To jsem pak byla na pranýři. Jinak je typickej chlap, čeká na finální produkt, až se dítě narodí.

Někteří rodiče chtějí dát dítěti jméno, až když je na světě, aby viděli, které se k němu nejlíp hodí…
Když se měl narodit Jakub, měla jsem připravená jména Jan, Jakub, Filip, Ondřej, Karel. Vybírala jsem je se svou nejlepší kamarádkou Simonou, Josefovou mámou. A pak se Karlově dceři (Janě Svobodové, která žije s rodinou v USA, pozn. red.) o tři měsíce dřív než mně narodil kluk a dala mu jméno Karel. Tím mi trošku zamíchala kartami. Líbil se mi ještě Filip, ale přišlo mi, že tohle jméno se hodí jenom ke krásnému klukovi. A já nemohla tušit, jak ten můj bude vypadat. Tak jsme mu dali jméno Jakub. A je to krásnej kluk a má asi druhé nejčastější jméno.

A teď vítězí jaká varianta?
Pracovní název máme Josef a Josefína. Nechtěla bych pro své dítě nic neobvyklého, mělo by se hodit i k Jakubovi. Já jsem oficiálně Václava, takže i tahle varianta se nabízela. Ale to už mi přijde hezčí Josef a Josefína. Ještě to ale není definitivní.

Dítě sice manželství neudrží, ale může ho rozbít. Když se matka příliš koncentruje na svého potomka, partner se cítí zanedbáván.
Svými rodiči jsem vychovaná tak, že jsem zvyklá zaměřovat se na celou rodinu i na partnera. Nikdy jsem z mateřství nezešílela natolik, abych veškerou pozornost směřovala na dítě. Vždycky se snažím vžívat se do ostatních a jejich pocitů. Protože život je kompaktní právě v té rodině. I se svým prvním mužem jsem dala dítě občas hlídat mámě a sami jsme si někam vyjeli. Tohle jsme si dopřáli, protože je to pro partnerství důležité. Když se to pak zvrtne jenom na dudlíky, může se z toho leckdo zbláznit.

Plánujete, jak to budete první rok nebo měsíce dělat?
Zatím ne, ale mám mladou tchyni, tak myslím nebo spíš doufám, že vyřeší naše problémy s hlídáním. Je jí pětapadesát, uvidíme, kolik bude mít síly.

Váš manžel Josef je její jediné dítě, musela se asi bát, že už se jí nepoštěstí být babičkou, byť si to velmi přála.
To určitě. Ale teď je moc šťastná, hodně to prožívá a těší se. Chvílemi si myslím, že víc než my.

Dohlíží na vás?
Jasně, kontroluje mě. Stejně je to zvláštní... Když si pomyslím, jak se mnou prožívala těhotenství s Jakubem, a teď čekám dítě s jejím synem – a zase to se mnou všechno prožívá…

Nepůjde náhodou i k porodu? Občas se tam sejde víc „zájemců“.
Jako Hujerovi? (smích) Já si myslím, že je to věc partnerů, rodičů toho dítěte.

A váš partner se k porodu chystá?
Zatím jsme se o tom vůbec nebavili. Spíš před ním občas něco utrousí kamarádi a trochu ho vyděsí.

Vy byste si přála, aby tam byl?
Ano, měla jsem tam i Karla. U Kláry ne, to před těmi dvaceti lety ještě nebylo možné, ale u porodu Jakuba už byl. Pamatuji si, že byl tak bílý, že jsem nevěděla, jestli mám zachraňovat dítě, nebo jeho. Ale i tak bych chtěla, aby tam se mnou Josef byl.

Od vašeho posledního těhotenství uběhlo patnáct let, leccos se změnilo...
To jo, zrovna nedávno jsme s kamarádkou vybíraly postýlku a kočárek a musím říct, že to nejsou úplně levné záležitosti. A kolik existuje vychytávek!

A taky zbytečností.
No tak, ty jsou všude. Ale líbí se mi takové hnízdo pro kojence. Můžete si ho dát i k sobě do postele. Cítí se v něm dobře a zároveň je v bezpečí, nikam se nepřekulí.

Taky se za ta léta změnily způsoby porodu. Už to není jenom do vody, ale i v podřepu, v hypnóze… Co preferujete vy?
Dvakrát jsem rodila císařským řezem, takže musím stejným způsobem rodit i potřetí. To už je dané. A i kdybych si mohla vybrat, doma bych určitě nerodila. Jakub měl nadvakrát omotanou pupeční šňůru kolem krku, přišel na svět celý modrý. Kdybych ho rodila normální cestou, navíc doma, nepřežije. Takže nejsem příznivcem domácích porodů. To už fandím spíš porodním domům. Jsou poblíž nemocnice, a pokud by se něco stalo, jsou nablízku lékař a veškeré zázemí.

Jenomže ty tady zatím nejsou.
Ale už se o nich uvažuje. Myslím si, že je to dobrá cesta. Samozřejmě kdysi ženské odrodily dítě na poli, otřepaly se a druhý den šly zase pracovat. Ale v dnešní době, kdy spousta žen nemůže přijít do jiného stavu a jejich těhotenství provázejí různé komplikace… Všechny holky, které znám, měly u porodu nějaký problém.

Takže dulám taky nefandíte?
Ne, a přitom mám mezi nimi kamarádku. Taky jsem jí řekla, co si o tom myslím. Pokud někdo není schopný podívat se na věc z jiného úhlu, pochopit odlišný názor a jenom tvrdošíjně trvá na svém, je to špatně. A duly během domácího porodu občas nutí rodičku dokončit ho za každou cenu, i když nastanou problémy. Ale něco jiného jsou porodní asistentky nebo duly v nemocnici, kdy s vámi sdílejí těhotenství od počátku, připravují vás postupně na to, co přijde, a pak vás pomůžou třeba rozkojit. To je fantastické, protože v tomhle je váš manžel nepoužitelný.

Ale vy ji asi potřebovat nebudete?
Čekám třetí dítě, tak už o tom něco vím.

Ani na internetu si nic nehledáte?
Víte, co se říká? Čím víc se ptáte, tím víc se dozvíte. A to není vždycky úplně dobře.

Simona se s vámi rok nebavila. Kvůli tomu, že jste se začala stýkat s jejím synem. Cítila jste se vůči ní provinile?
Cítila.

Protože se vám zalíbil zrovna její syn?
Ono to bylo obráceně.

Tak jste cítila vinu za to, že jste se líbila vy jemu?
Ne, že jsem s ním začala chodit. Nikdy jsem nepředpokládala, že by k něčemu takovému mohlo dojít. Kdyby mi někdo tenkrát řekl, jak to dopadne, pošlu ho do blázince. Byla by to pro mě science fiction.

Kdy jste se usmířily, jak to probíhalo?
Zavolala jsem jí po roce našeho chození. Zrovna mi umřel kamarád Zbyšek Pindur (český honorární konzul na Seychelách, pozn. red.), kterému jsem kdysi slíbila, že se za ním přijedu podívat, ale nestihla jsem to. Já věděla, že Simona nemá smrt na jazyku, ale někdy to tak máte. Říkáte si, že něco uděláte nebo někam zajedete, a když to nestihnete, mrzí vás to. Tak jsem Simoně zavolala a v podstatě tohle jí do telefonu řekla.

Byla vstřícná, napomohla tomu usmíření?
Říkala: „Dej mi čas.“ A měsíc nebo dva poté jsme se setkaly. Bylo to hrozně zvláštní, když jsem se jí musela kouknout do očí. Nebylo to zrovna příjemné.

Teď se navštěvujete pravidelně?
Jó, jsme spolu v podstatě pořád.

A můžete fungovat stejně jako kdysi a mluvit i o Josefovi?
Tak samozřejmě jsou věci, které si nechávám pro sebe, ale jinak se bavíme úplně normálně. Ona se na něj i ptá, takže o něm mluvíme.  

Proč jste tenkrát na to rande kývla?
My jsme na žádné rande nešli. Pepa byl nějakou dobu po rozchodu a jeho máma mi říkala: „Měla bys s ním promluvit o některých věcech. Jak to chodí a tak...“ Tak jsem mu to vysvětlila a dneska s ním čekám dítě. (smích)

A to povídání o životě vás tak sblížilo?
Asi jo. A když už mě potom na to rande skutečně zval, vůbec jsem to nepoznala. Mě by to absolutně nenapadlo. Ale znala jsem ho od jeho devíti let, rozuměli jsme si… A teď už jsme spolu osmý rok.

Je to vaše třetí manželství. Umíte už některé věci řešit líp než třeba kdysi s Karlem?
Určitě. Umím se už na ně podívat z jiného úhlu. Jsem daleko víc tolerantní. A taky jsem ve spoustě věcí svého prvního muže pochopila. Kolikrát jsem mu oponovala, že nemá pravdu, a on ji měl. Stejné to bylo s mou mámou. Ale to chce čas, aby na to člověk přišel, souvisí to s věkem.

Ale spontánnost a otevřenost vám zůstaly. Pořád říkáte to, co si opravdu myslíte.
No tak, dneska už s tím taky nejdu ven hned v první větě, ale až ve čtvrté.

Musela jste se naučit v manželství diplomacii?
To musíte vždycky. Manželství je někdy doslova vysoká škola diplomacie. Když lidi říkají věci syrově a nezaobaleně, není to úplně dobré. A zrovna i Josef je člověk, který říká věci dost neomaleně. Někdy by bylo lepší, kdyby to trošku zaobalil. Možná mu to taky dojde s věkem, ale třeba ne. Pepa je macho.

Jak se mu podařilo přijmout tu medializaci, která je s vaší osobou spojená?
On se tomu snaží vyhýbat. Naše světy jsou jiné. U mě to přichází v souvislosti s prací pro Kapku naděje, která ani teď nepůjde stranou, protože mám mladou tchyni a dobrý management. Takže už na prosinec připravujeme s televizí Prima charitativní koncert. Mám taky výhodu, že nový ředitel nadace Jan Fischer mě dokáže ve spoustě věcí zastoupit. Nebudu už třeba tolik cestovat na Moravu, ale nějaké návštěvy nemocnic mě ještě čekají. Zvládla jsem to s Jakubem, tak teď to zvládnu taky.

Takže se budete moct věnovat miminku a plně kojit?
Ráda bych.

Klidně i na veřejnosti?
To určitě ne, jedině snad kdyby šlo o život. Pro mámu a dítě je kojení úžasné, ale okolí tím přivádějí do rozpaků, a to je blbý. Někdy je z toho nesvůj i ten partner. Spojení mezi ženou a dítětem je opravdu zázrak, ale chlap na to pohlíží jinak, protože je zároveň váš muž, který s vámi sdílí lože a má sex.

Takže ani doma byste před ním nekojila?
To asi ano. Ale být žena matka a žena sexuální objekt je rozdíl. Nic by se nemělo přehánět. Když sedíte s manželem v kavárně a rozhodnete se kojit, lidi začnou zírat na vaše prso a on nebude vědět, co s tím. Může to pro něj být zvláštní, těžká situace. Jinak mi ale kojení připadá úžasné. Ale i když se odehrává doma, tak by se žena neměla proměnit v pouhou „mlékárnu“ pro své dítě. Nebo chodit neučesaná v upatlané noční košili. Když chlap přijde domů a vidí tohle, radši uteče.

Tak ještě poslední důležitá otázka: co budete dělat s placentou?
Jestli ji sním, nebo usuším?

Nebo třeba ji připravíte manželovi k večeři… Co já vím, co se z ní dá všechno dělat, každopádně je trendy nevyhodit ji.
Tak to vám povím pěknou historku. Je sobota, devět hodin ráno a mně zvoní telefon. Zvednu ho a tam: „Dobrý den, tady plazma centrum. My bychom chtěli vaši placentu.“ Prosím?! „No, my z toho vyrábíme léky na bércové vředy.“ Byla jsem v šoku, tak říkám: „A proč chcete zrovna mou starou placentu?“

To mě fascinuje, takhle neomaleně a přidrzle telefonicky… A co jste jim odpověděla?
Že zatím ji sama ještě potřebuji.

Autor: Ivana Bachoríková