Neděle 25. říjen 2020
Svátek slaví Beáta, zítra Erik
Oblačno 15°C

Nebuďte ve vztahu za chuděru, radí Alena Šeredová. Italky ji milují!

14. října 2020 | 06:00

Nikdy nebyla unylou krasavicí, jakých soutěže krásy ročně vyprodukují desítky. Alena Šeredová, vicemiss ČR 1998, vždycky vyčnívala. Byla odvážná, energická a nevzdávala se. Po rozpadu prvního manželství s italským brankářem Gianluigim Buffonem, z něhož má syny Davida Leeho a Louise Thomase, nehořekovala nad svým osudem a šla štěstí naproti. Proto ji Italky tolik milují a obdivují. Je pro ně příkladem, že život může být dobrý i "po tom“. Alena je o tom přesvědčila. Našla si nového partnera – dědice automobilky Fiat Alessandra Nasiho – a potřetí se stala maminkou. Vychovávají spolu čtyřměsíční dceru Vivienne Charlotte.

Je už dcera pokřtěná?
Přiznám se, že ještě ne. Chtěla jsem, aby u toho byli aspoň moji rodiče. Přijeli začátkem září, ale nestihla jsem to zorganizovat. Situace v Itálii je nestabilní. Kvůli koronaviru se tady pořád něco mění, tak se mi do toho nechtělo. Klidně by se totiž mohlo stát, že bychom pozvali sto lidí a přišlo jich nakonec deset.

Ale v Itálii je křest velmi významným aktem. I společenským.
Právě proto. Udělat to v menším kruhu, mohli by se někteří urazit. A pozvat všechny, toho se zatím ještě bojím. I když se říká, že pro miminka covid nebezpečný není, přece jenom bych nerada, aby mi sem někdo něco zavlekl a malá onemocněla.

Proč se jmenuje Vivienne? Inspirovala vás postava Julie Roberts v Pretty Woman?
Myslím, že ta z Pretty Woman se píše jinak než naše dcera... Mně se to jméno vždycky líbilo. Měla jsem vybraná i jiná, jenomže si je rozebraly moje kamarádky, které měly dceru dřív. Líbila se mi třeba Sofinka. Kdybych místo nejstaršího Louise měla holku, asi by se jmenovala Sofie, ale kámoška mi to jméno už zabrala. A když se vídáte s hodně kamarádkami, tak mít děti, co se jmenují stejně, je trochu hloupé. Zavoláte na to svoje a přiběhnou čtyři další. Vivienne žádnou neznám, když nepočítám návrhářku Vivienne Westwood, a líbilo se to mně i jejímu tatínkovi.

V čem je tohle mateřství pro vás jiné než předchozí dvě?
Asi ve všem. Už tím, že jsem Vivinku nerodila přirozeně, ale císařským řezem. Nějak se zašprajcovala, tak jí doktoři museli ven pomoct. Další podstatný rozdíl je v tom, že jsem část těhotenství prožila v karanténě. A jít rodit s hrozbou koronaviru taky nebylo úplně komfortní. V květnu toho tady bylo ještě hodně a limity na všechno. Dělali mi testy, abych náhodou tu nemoc do nemocnice nezanesla. Ale stejně bych tam porodit musela, i kdybych byla pozitivní. Celé to bylo trošičku jiné a nervóznější.

A těhotenství?
To jsem měla úžasné, vůbec nic mi nebylo. Akorát jsem z ničeho nic nemohla cítit ryby. Já, která jsem je běžně měla na talíři pětkrát do týdne. Podle toho jsem taky poznala, že jsem v tom. Říkala jsem si: Aha, tady se něco děje. Takže ryby jsem nejedla po celé těhotenství. Výhodou na druhou stranu bylo, že už jsem měla za sebou toxoplazmózu (parazitární onemocnění nebezpečné zvlášť pro těhotné ženy, pozn. red.). Přišlo se na to z testů, vůbec jsem nevěděla, že jsem takovou nemoc prodělala. Muselo se to stát až po narození kluků. Tím pádem jsem si ale mohla dát šunku a jiné potraviny, které se běžně v těhotenství jíst nesmějí.

Toxoplazmózu přenášejí kočky, ale vy máte psa…
Říká se, že tihle paraziti jsou v půdě. Kráva je do sebe může dostat s trávou, když se pase, a pak se objeví v jejím mase. Nebo je sníte s ovocem, pokud ho seberete ze země. Pamatuji se, že když jsem byla těhotná s Louisíkem, čistila jsem si jahody zubním kartáčkem, protože se to hrozně chytá mezi zrníčky na jejich povrchu. Ale můžou být i v zeleném salátu. Ženský tady si ho běžně dezinfikují, když jsou těhotné. Já už jsem teď takové věci dělat nemusela, to bylo příjemný.

Když se Vivienne narodila, byla jste na ni sama…
Ano, a to byl taky velký rozdíl oproti narození kluků. Tenkrát tady se mnou mohli být rodiče, hlavně maminka mi s nimi vždycky hodně pomáhala. Teď za námi přijeli až v srpnu, když už byly Vivienne  tři měsíce. Bylo mi to trošku líto, protože máma i ségra se na to hrozně těšily. I táta. Když jsem rodila kluky, musel zůstat v práci, a teď říkal: Konečně budu u toho. Jenomže nebyl. Ale zvládli jsme to. Zpočátku jsme komunikovali přes Facetime a teď už nás babička s dědou viděli naživo, tak je to jiné.

Co bráškové Vivienne, jak ti to prožívali?
Kluci se o mě trošku báli, protože si na internetu přečetli, co všechno se může u porodu stát, ale nakonec byli taky v pohodě.

Nehnala se do porodnice vaše "tchyně"?
Nehnala, a ani by ji tam nepustili. Na sále se mnou kvůli covidu nemohl být ani partner. Později v nemocnici povolili každé rodičce jednoho člověka z rodiny, který ji směl navštěvovat. Ale musel to být pořád ten samý, nikdo jiný.

Slyším, že na Vivienne mluvíte italsky, reaguje nějak?
Myslím, že je jí úplně jedno, jak na ni mluvím. Ale třeba teď se směje, tak nevím. Každopádně během těhotenství jsme s mámou strávily hodiny na telefonu, takže je na češtinu zvyklá. Myslím, že se jí líbí, občas při ní usne.

Takže máte pohodové miminko.
Je moc fajn a krásně spí. Ale přes den vůbec, i když je takhle malinká. Občas jí na to skočím, a když zavře oči, říkám si: Jééé, udělám si kávičku. A než se ohřeje voda v kávovaru, je už vzhůru. Během dne jsou to maximálně tříminutové mikrospánky, ale v noci spí krásně. Navečeří se jako správná Italka kolem osmé hodiny a pak až v osm ráno snídá.

Všechny maminky vám teď budou závidět.
Ani se jim nedivím, taky si to závidím. Ale já jsem to Vivienne postupně naučila. Od začátku jsem jí oddalovala krmení a po dvou až třech týdnech už dokázala občas v noci vydržet sedm hodin bez jídla. A přes léto, to jí byly dva měsíce, se mi to podařilo dotáhnout až k tomuhle. V osm hned neusne, to se jenom napapá, ale kolem půl desáté už spinká. Ráno by si možná i přispala, ale má smolíka. Kluci jdou do školy, tak je tady ruch.

Jak se osvědčuje v roli otce váš partner?
Je úžasný. Od začátku mi hodně pomáhal. Po porodu jsem v sobě měla tolik adrenalinu, že mi stačilo spát pár hodin denně, ale pak přišla velká únava. Nemyslím si ani, že je to věkem, spíš tím, že mám další dvě děti, kterým se potřebuji věnovat. To neznamená, že je krmím a oblékám, ale musím je vozit na kroužky, dělat s nimi úkoly... V tomhle mi karanténa naštěstí trošičku pomohla. Tím, že se všechno odehrávalo doma, nemusely jsme se ráno s Vivinkou oblékat a hnát s nimi do školy.

Jak to teď v Itálii máte se školou?
Kluci chodí do mezinárodní školy, která je na tom trošku jinak než italské. Ta naše zvládá dodržovat vzdálenosti mezi lavicemi, takže kluci nemusí sedět při vyučování s rouškou. Ale od kamarádek, které mají děti v italských školách, vím, že jeden týden chodí na vyučování a druhý zůstávají doma. Právě proto, že v jejich školách není možnost zajistit předepsané vzdálenosti mezi dětmi, střídají se tam v menších skupinách. Pro rodiče je to obrovský průšvih, strašná komplikace, pokud chodí do práce.

Vy už taky pracujete…
Trošku. Točila jsem dva dny reklamu…

Na kojení?
Ne, i když tlustá tam jsem, protože jsem zhubla až po natáčení. (smích) Tohle byla reklama na Notino, což je český e-shop, který je dost známý i v jiných zemích. Tady je ale trošku novinkou, tak se rozhodli, že ho prostřednictvím mě představí italské klientele.

Chodí vám hodně pracovních nabídek?
Já už dělám jenom reklamy, eventuálně moderování velkých firemních akcí nebo vystupuji jako host v televizi. Jenom výjimečně jdu do něčeho jiného. Před Vivinkou jsem měla podepsané nějaké smlouvy, ale kvůli koronaviru hodně práce odpadlo. Některé firmy dokonce zkrachovaly. Ale mám dost reklam. Teď bych měla točit další pro jednu italskou firmu. Spolupracuji s nimi už deset let. Ta loňská měla velký úspěch a asi by ji použili i letos, jenomže začíná tím, že kýchám. A to se v současné situaci nehodí. Takže ji musíme předělat.

Na co je to reklama?
Na matrace. Kýchám tam, protože mám nějakou alergii a firma mi nabízí matraci protialergenní.

Nedávno jste se stěhovala. Do bytu, nebo do domu?
Do domu se zahradou. Je to naše první společné bydlení, které jsme si s Alessem pořídili. Do centra to máme dvacet minut. Tím, že mám velkého psa, tak bych do bytu nešla.

Které plemeno?
Je to rhodéský ridgeback. Jmenuje se Sprint. Jeho tatínek je z Plzně a maminka z Itálie. Dozvěděla jsem se to ale, až když jsem si ho jako štěňátko vybrala a dostala k němu papíry. Teď je mu už sedm let.

Kde jste bydlela doteď?
Po rozvodu jsem se s klukama na přechodnou dobu odstěhovala do pronajatého domu a mezitím jsme dávali dohromady ten, ve kterém bydlíme teď. Původně jsme v něm měli prožít už loňské Vánoce, ale nevyšlo to. Pak se kolaudace přesunula na začátek března, ale stavbu nám zavřeli kvůli covidu. My už ale byli připravení na stěhování, všude byly krabice, kufry... Nejvíc tím trpěl náš pejsek. Nemá tyhle situace rád, protože nikdy neví, jestli s ním počítáme. Když jsem pak šla do nemocnice a dva dny nebyla doma, byl to pro něj obrovskej šok. Tohle se mu nikdy nestalo, jsme spolu prakticky pořád. Teď zůstali doma jenom kluci s Alessandrem, kufry a já byla pryč. A když jsem se z porodnice vrátila, ocitli jsme se v nepříjemné situaci. Nový dům nebyl hotový a tam, kde jsme bydleli, nám končil nájem. Takže jsem zabalila holku, kluky, Sprintíka a pronajali jsme si bydlení u moře. Prožili jsme tam celé léto, protože jsme neměli kde jinde být. Když na konci srpna přijeli naši, nechala jsem Vivinku s nimi a přítelem u moře a jela s klukama na týden do Turína vybalovat. Ale pořád ještě máme spoustu věcí v krabicích. Vyndanou máme sotva třetinu. Jenom jsme narychlo barák trošku zabydleli, abychom si tady mohli aspoň uvařit a aby Vivinka měla svoji postýlku. Přece jenom s miminkem musí být všechno trošku připravené.

Takže karanténa, těhotenství, porod, stěhování…
A to všechno během dvou měsíců, takže to bylo náročné.

Není divu, že těch sedm kilo, která jste v těhotenství nabrala, už máte pryč.
Mám dokonce o čtyři kila míň, než když jsem s Vivinkou otěhotněla.

Jste dost aktivní na sociálních sítích, Italky vás milují… Čím jste si je tak získala?  
Nerada bych se chlubila, ale jsou mi opravdu nakloněné. Asi i díky rozvodu, té situaci kolem něj, kterou jsem docela zvládla. Každý den mi chodí na Instagram kolem stovky dopisů. Nejsou to jenom krátké zprávy, ale celé příběhy. Píšou mi ženy, které jsou v podobné situaci, jako jsem byla já. (Gianluigi Buffon se zamiloval do italské moderátorky a Alenu s dětmi opustil, pozn. red.) Trošku si mě berou za vzor. To, jak jsem se ze všeho sama vykopala. Vidí na mně, že život jde dál a jde krásně. Proto mě taky často zvou do televize, do pořadů, které jsou sledované hlavně ženami.

Asi po vás chtějí i radu. Co jim v takovou chvíli říkáte?  
Většinou mi píší, jak dělají všechno pro děti a udržení vztahu, a já jim pokaždé radím, aby byly trochu sobecké. Sama vím, že když jsem začala myslet i na sebe, otevřel se mi prostor začít nový život. Ale jejich problémy jsou různé. Některé zažívají v partnerství agresivitu, jiné opustil v těhotenství muž, to se pak radí blbě. Ale někdy jim řeknu, aby svého chlapa poslaly "do zadku", protože i to občas pomáhá. Přece nebudou ve vztahu za chuděru. Každopádně se jim věnuji a odpovídám jim na dotazy. Protože pokud nějaká paní píše mně, Aleně, kterou osobně nezná, a vyleje si srdíčko, tak nejspíš nemá kolem sebe dost kamarádek nebo lidí, kterým může důvěřovat. 

Jaký vztah máte dnes s exmanželem?
Neutrální. Nejsem moc pro to, družit se. Nedovedu si představit, že bychom se svými novými partnery jeli společně na dovolenou, jako se to někde děje. Já na to nejsem. Stejně jako nejsem pro to, aby děti bydlely na jednom místě a rodiče se u nich ob týden střídali. To jsou situace, které bych nezvládala. Myslím, že i pro děti je jednodušší, když se věci rozseknou. Samozřejmě se vzájemným respektem. My jsme se nikdy nehádali, před dětmi ani v soukromí. Ale Vánoce spolu neslavíme a na dovolené nejezdíme.

V Itálii se střídavá péče praktikuje způsobem, že děti žijí na jednom místě a rodiče se za nimi stěhují...
Já znám takové případy i v Česku… Možná je to výhodné pro děti, protože se nemusí s kufrem týden co týden někam vláčet, ale rodiče si tím zruší vlastní život. Myslím, že tahle varianta může fungovat jedině, když jste bez partnera a nemáte další děti s někým jiným. Ale já jsem přesvědčená o tom, že dětem se dá rozvod vysvětlit tak, aby zůstaly v klidu. Dádíkovi byly čtyři a Louisíkovi šest, když jsme šli s bývalým manželem od sebe, a přijali to, pochopili.

Máte je ve své péči?
Ano, a jejich tatínek má stanovené dny, kdy si je může brát. Při jeho povolání je to ale trošičku složitější, takže je tak úplně nerespektujeme. Ale teď jsme aspoň ve stejném městě, což je výhoda. Důležité je, že kluci netrpí takovým tím: „Já bych strašně chtěl být s tatínkem, ale on mě nechce.“ To si myslím, že by bylo špatně. Ve chvíli, kdy je to „jdu na víkend k tátovi, protože má volno“, je to super. Užijí si to spolu a zbylé dny jsou doma.

S novým partnerem vám přibyli další příbuzní. Asi jich nebude málo vzhledem k tomu, že Alessandro je Ital. Znáte je už všechny?
Jestli mají Italové široké příbuzenstvo, tak rodina mého přítele je ještě širší. Podle mě je jich takových dvě stě padesát a žijí po celém světě. Hodně z nich už jsem poznala osobně, protože užší kruh, většinou sto padesát lidí, se potkává každý rok u slavnostní večeře.

A ta se koná v Itálii?
V Itálii se pořádá každý druhý rok a ten rok mezi je to někde ve světě, kde má jejich rodina fabriku. Příští rok by měla večeře být v Praze, ale nejspíš nebude, vzhledem k pandemii.

Na internetu, ale i tiskem v Česku proběhly fotografie vaší „tchyně“ Danielly Remmertové…
Vím o tom. Když k nám sestra jela na návštěvu, tak jí ty noviny přivezla.

Co ona na to?
Měla velkou radost, že byla v českých novinách.

Je opravdu tak extravagantní, jakou se zdá být podle fotek?
Velmi. V oblečení naprosto. Miluje všechno, co je barevné, a má ráda velké korále. Už jsem si na to zvykla. O vánočních svátcích, jak jsme měli to malé nouzové bydlení a nemohli si doma ani pořádně uvařit, jsme šli párkrát společně na večeři do restaurace. Poprvé přišla oblečená ve svém stylu, velmi pestře, ale druhý den měla černý outfit a povídá: „To si nedovedete představit, co mi dalo práce sehnat něco černého.“ Tak proč jste to dělala, ptala jsem se jí. A ona: „Protože vy jste furt všichni v černém.“

Prostě nechtěla trhat partu.
Je extravagantní, ale je to docela fajn ženská.

Užívá si Vivienne, má z ní radost?
Není to její první vnouče, má už chlapečka od dcery, ale ti žijí v Mexiku. Vivienne bydlí stejně jako ona v Turíně, a to se jí líbí, může si užívat babičkovství. V neděli s námi třeba chodí na procházku do lesa.

Plánujete s Alessandrem sňatek?
Přiznám se, že ne. Mně se v téhle koronavirové době nic plánovat nechce.

Nemyslím teď, ale obecně, do budoucna. Chtěli byste se vzít, nebo jste na manželství zanevřela?
Alessandro nikdy ženatý nebyl, ale záleží mu na tom. A já si nemyslím, že je to chlap, který si zaslouží, abych kvůli jinému muži zanevřela na něco, co on by si přál, zvlášť když je úplně jiný.

Takže nejste proti?
Kdyby záleželo na mně, tak bych se vdávat nemusela, protože na rozvod pěkné vzpomínky nemám. Ale Aless je úžasný jako partner i jako tatínek, jsem ráda, že spolu máme Vivinku. A jak se věnuje mně! V těhotenství mě v noci hrozně bolely nohy, asi to bylo tím, že jsem se moc nepohybovala. Byli jsme dva měsíce v karanténě, ven jsme vůbec nemohli, tak jsem pravidelně ve tři v noci dostávala do nohou křeč. A on vstal a masíroval mi je.

Takže když vás požádá o ruku, řeknete nejspíš ano.
Nejspíš určitě. (smích) Akorát mi bude trochu líto, že se nebudeme moci vzít v kostele. Ale je spousta míst, kde si to člověk může udělat hezké.

Autor: Ivana Bachoríková