2°C
Slyšlela jsem, že jste se s dcerou přestěhovala k mamince…
Je to tak. Na jaře, asi týden po tom, co tady „vypukl“ koronavirus, jsem se ze svého milovaného holešovického bytu vystěhovala a našla si stálé nájemníky, protože jsem věděla, že to bude můj jediný stálý příjem. Nikdo vůbec netušil, co se bude dít.
No právě, a vy jste už po týdnu reagovala tak rozhodně. To jste buď vizionářka, nebo plašan.
Spíš to druhé. Já měla doslova šok, když přišla zpráva od manažera, že se ruší koncerty. Zrovna jsem byla s mámou a Laurou v Peci pod Sněžkou a úplně mi začalo bušit srdce. Říkala jsem si: Ježíšmarjá, co budu dělat? Ale jakmile jsem se z toho otřepala, hned druhý den jsem si dala inzerát, že pronajmu byt. A den na to jsem tam měla na obhlídce první lidi. Okamžitě jsem jim řekla: Je to vaše! „Jenomže, my bychom se chtěli do týdne nastěhovat,“ prosili. Aha! No, tak jo. Přitom jsem vůbec netušila, co jim slibuju. V tom bytě byl celý můj život. Věci z Kampy, kde jsem vyrůstala s rodiči, z bytu, když jsem bydlela sama hned vedle nich, a pak z tohohle holešovického a ještě věci nově příchozího člena rodiny Laury. Prostě strašných krámů. Za ten týden jsem zestárla o několik let. Zjistila jsem, že jsem strašný zanášeč a bordelář a že takhle ten život opravdu vést nemůžu. Firma, která odklízí odpad, si nakonec odvezla osm kubíků!
Nechybí vám něco, nevyhodila jste v tom spěchu některé věci omylem?
Nevím. A je mi to fuk. Udělala jsem si pořádek ve věcech a do nouzového stavu jsem vstupovala úplně vyřízená, ale odlehčená.
Jak jste ho v té první vlně snášela?
Měsíc to bylo dobrý a měsíc a půl to samé, co teď. Ale tenkrát se ještě lidi báli, že na ně virus vybafne odkudkoliv. Chodili jsme po Kampě jako magoři s rouškou v třímetrových rozestupech… Úplná blbost. A pak přišla totální depka, protože se přestalo hrát, a strašně mi chyběla kapela. Pro náš duševní klid je setkávání jednou týdně na koncertech strašně důležité. Navíc se nevědělo, co bude dál, jestli v létě vyděláme nějaké peníze. Ten finanční tlak snáším strašně špatně. Nicméně, co člověka nezabije, to ho posílí. Není čas na fňukání, musíte se k tomu nějak postavit.
Takže do druhého nouzového stavu jste vstoupila zocelena?
Ne, do druhého nouzového stavu jsem vstoupila naprosto rozčarovaná a myslela jsem, že puknu vzteky, když nám jako prvním zakázali pracovat. Přitom posilovny, bazény… Všechno zůstalo otevřený. Říkala jsem si: To nemyslí vážně, to je nespravedlivý! Pak po týdnu zavřeli všechno. Bylo vidět, že pravá ruka neví, co dělá levá. Deptá mě, že o dvě stě kilometrů dál v jiném státě jsou lidi, kteří platí daně stejně jako my, ale je jim znemožněno vykonávat práci, podpořeni mnohem víc. To se netýká jenom nás zpěváků, ale tolika dalších odvětví… Třeba turistického ruchu.
Jak teď fungujete s maminkou pod jednou střechou?
My už jsme srostlá trojka, protože Lauru od jejího narození vychovávám sama bez partnera a máma je důležitou součástí našeho života. Pomáhala mi s hlídáním, ale to jsme si předaly dítě a pak jsme se každá vrátila do své buňky. Když jste v jednom bytě, musíte dělat kompromisy. To je stejné jako v jakémkoliv jiném vztahu. Máma je zvyklá na svůj režim, já jsem jiná generace, tak ho mám malinko jiný, ale důležité je, že si dokážeme vyjít vstříc a hlavně že to „naše“ dítě je happy.
Musí mít radost, že má babičku neustále po ruce.
Ona si asi ani neuvědomuje, že by to mohlo být jinak. Navíc začala chodit do školy. Má ji blízko, a to je pro nás taky důležité. Ráno se venčí pes, odvede se dítě do školy… Pak řešíme, v kolik kdo přijde, jestli vyzvedne nebo nevyzvedne… Všichni rodiče to znají. Někdy je to na palici.
Školu zvládáte?
Mám obrovskou výhodu v tom, že moje dcera se na všechno strašně těší. S ničím nemá problém, všechno je bezvadný. I když musela sedět doma a koukat do počítače. A pak se zase radovala, že půjde do školy. V tomhle je děsně flexibilní. Vím od některých rodičů, že je to pro ně katastrofa. Myslím, že hlavně kluci to snáší hůř. Potřebují víc režim a taky se vybít, aby se nenudili, a najednou nemůžou. V tomhle jsou holky asi méně problémové. U nás to bylo v pohodě, zvládly jsme to. Jedno dítě, žádné dítě. Myslím, že pro rodiče, kteří mají děti tři a každé v jiné třídě, to musí být strašně náročné. Já bych zešílela. A k tomu chodit do práce…
Vy teď chodíte ke koním…
Chodím ke koním, kde mimo jiné trénuji děti, které se chtějí naučit jezdit, a vyučuji on-line zpěv. Nemůžu sedět doma a čekat, až se něco stane. To prostě nejde. Někdo je salámista, jede na úplnou dřeň, do absolutního rizika, ale já na tohle nemám. Nesmím jet s úsporami na doraz, to mi nedělá dobře.
To je dobrá vlastnost.
Já si myslím, že je to taková obrana. Už se mi v minulosti stalo, že jsem se na něco vykašlala a trvalo mi několik let, než jsem se z toho finančně vyhrabala. Po takové zkušenosti si to člověk v hlavě přenastaví. Neexistuje, abych neplatila zálohy na elektřinu, nájem... Prostě se ty peníze snažím během měsíce nějak vygenerovat a náročná jsem v tom, že to musí být způsobem, který mě baví.
A naštěstí se to podařilo.
Člověk je furt trošku ve stresu, ale já bych prostě nemohla dělat něco, co by mě nebavilo. Ale zase se nebojím fyzické práce. Jsem vystudovaný zemědělec a těchhle oborů se neštítím. Když jsem si projížděla na jobs.cz nabídky brigád, našla jsem inzerát: Přijmeme zootechničku do porodny prasnic, na noc. Zajásala jsem: Do toho bych šla, to je super! Ale pak jsem zjistila, že je to asi sto padesát kilometrů za Prahou. Při představě, že bych dvakrát nebo třikrát týdně dojížděla takovou dálku kvůli pár korunám, protože tyhle obory jsou hrozně špatně placené, mě elán opustil. To by nešlo. Ale jinak se podobné práce neštítím. Na jaře jsem měla v plánu jít sázet stromy a kytky. To jsou věci, které mě naplňují. Teď do toho přišli ti koně, o které je třeba starat se pořád. Baví mě na tom, že je to fyzická práce, při které necháváte hlavu odpočinout. Nepřemýšlíte nad tím, v jaké jste situaci a jestli to dáte. Prostě děláte, co je potřeba.
Porodna prasnic…Co byste tam dělala?
Hlídala bych právě narozená selátka, aby je jejich matka nezalehla, kontrolovala, jestli jsou v pořádku. Znám to z dob studií, i když spíš teoreticky. Ale strašně mě to zajímá. Zvířata obecně. Po střední škole jsem strašně chtěla jít na veterinu. Ale kvůli tomu, že jsem vystupovala s Black Milk, to nebylo možné. Když jdete na lékařskou fakultu, farmacii nebo veterinu, tak se studiu opravdu musíte věnovat. To nejde dělat jen tak, jsou to těžké obory. Jsem ráda, že jsem si nakonec zvolila zemědělku, protože jsem se dostala do prostředí, po kterém jsem toužila.
A navíc to šlo skloubit se zpěvem. Sice teď nekoncertujete, ale vydali jste s Monkey Business nové album a poslouchá se moc dobře.
Jmenuje se Freedom on Sale, což znamená Svoboda ve výprodeji. A už obal, na kterém je socha Svobody, napovídá, o co jde. Že to s tou svobodou máme maličko nahnutý. Teda, spíš docela dost. Kluci jsou na ten název strašně pyšní, protože si ho sami vymysleli a jsou první, nikdo na světě ho ještě nepoužil. A to mužský ego, mezi námi, potřebuje, aby bylo v něčem napřed.
Texty jsou opět v angličtině…
To se pravděpodobně nezmění. Teď se nás někdo ptal, kdy už budeme konečně zpívat česky. No, nebudeme. Taková kapela už tady je a je v tom velmi originální. Je to Romanova (Roman Holý, pozn. red.) sesterská kapela JAR. Podle mě je to takhle správně rozdaný, i když pro mě osobně je to velká výzva, abych se pořád zdokonalovala v angličtině. Neradi bychom s Matějem (Matěj Ruppert, zpěvák kapely, pozn. red.) zněli jak turisti z Východu. Snažíme se být naprosto profi, i co se interpretace textu týče, a musím říct, že je to pro nás strašně stresující. Kolikrát se kvůli tomu i pohádáme. Člověk z toho má až depresi. Říká si: Proč já jsem se tenkrát v devatenácti nesebrala a neodjela na rok do Anglie nebo do Ameriky? Takže se s tím trápíme, ale pak přijde výsledek, a ten je tak sladký, že na to člověk okamžitě zapomene. Musím vyzvednout našeho basistu Pavla Mrázka, který se nově našel v textování, že ty jeho texty nejsou žádné laciné rýmovačky, ale uspokojí i intelektuály. Témata písniček si nahazujeme během cest na koncerty. Pro jistotu si je i zapisujeme do notýsku, abychom je v té kocovině nezapomněli a aby je Pavel vzal a krásně zpracoval. Obdivuji, jak se do toho zakousl. Díky tomu jsme tuhle desku udělali hrozně rychle.
V kapele jste jediná žena mezi dvanácti chlapy, jaké to je?
Mezi třinácti. Já počítám všechny, co s námi jezdí na koncerty, i techniky. Ti jsou moc důležití a teď jsou taky bez práce.
Tím líp. Když jste v kontaktu s třinácti muži, možná jste už nahlédla do jejich nitra a můžete zobecňovat. Jací jsou?
Co na to mám odpovědět? S muži si nikdy úplně neporozumíme. A v tom je ten klíč. Na jedné straně nás to k sobě přitahuje a na druhé odpuzuje. Muž a žena jsou rozdílní lidé s různými pochody mentálními a někdy i fyzickými.
Není to boj s takovou přesilovkou, rozumíte si?
Já si s nimi rozumím, protože je nemám doma a oni nemají doma mě. Díky tomu můžeme fungovat. Samozřejmě na některé věci máme rozdílný pohled, ale já zase nejsem ta slepice, která potřebuje věci rozebírat do mrtě. To si vynahradím s kamarádkami. Obecně je mi ale mužské prostředí bližší. I ve škole jsem se kamarádila s kluky. Možná mám v sobě trošku víc testosteronu. (smích)
Co jste se vedle nich naučila?
Asi vím, kdy je vhodné něco říct a kdy držet hubu. A to je věc, která není vůbec k zahození. Kolikrát nám to strašně pomůže. Když vidíte, že nejsou naladění, tipujete si, co za tím asi je. Člověk je občas až psycholog. Jeden je naštvanej, druhej nabubřelej a vy si říkáte: Aha, tak ten se doma pohádal, tomu je zase dobře, protože měl dobrý oběd nebo dostal příděl něčeho jiného… Ale to je prostě lidská psychika. U žen to funguje stejně. Když se nechám opečovávat na manikúře, pedikúře, na masáži, taky se budu vznášet a večer na koncertě mít pocit, že můžu všechno. Samozřejmě umělci mají psychiku obnaženější a opotřebovanější, protože s ní pracují, hudba je o emocích. Obecně můžu říct, že chlapi jsou křehcí jako papír. Dokážou se rozplakat, zpytovat svědomí a taky ukázat svoji slabost, ale je strašně těžké to z nich vydolovat. Musí se stát něco výjimečného, aby projevili svoji lidskost, a vy jste zjistila, že jsou přecitlivělí úplně stejně jako my, ženské.
Na druhou stranu, kdyby takoví byli pořád, tak nás nepřitahují.
Přesně tak, takže je to naprosto správně. Musíme to brát, jak to je. Když se naštvu, tak vím, že pro ně budu hysterka. Protože začnu ječet. No a co, tak to je. Stejně jako fakt, že oni v něčem projeví nedostatek citu. Ale nemůžu se za to na ně zlobit, prostě jsou to chlapi. Můžu jim říct, že mi to vadí, ale vím, že je nepředělám. Jsou to neustálé balanční plochy, které se musejí vyrovnávat. A je jedno, jestli se to odehrává v práci nebo doma. Doma je to akorát tisíckrát náročnější, protože se jedná o rodinu, o děti, ale soužití v takovýhle partě je stejné jako ve vztazích. Pořád je to jedno a totéž, akorát jiný organismus.
Jak vypadá váš vztah s tatínkem Laury, zajímá se o dceru? Přichází a odchází?
Ano. Přichází a odchází. A ona ho miluje.
To ale není tak málo.
To byla jedna z věcí, které jsem pochopila díky své právničce, s níž jsem po narození malé řešila některé věci. Říkala mi, že má zkušenost, že děti, které nepoznaly jednoho z rodičů, se v období puberty v tom druhém hledají, a když ho nemají, je to pro ně trauma. Řeší to pak do konce života. To jsem nechtěla. Laura svého tatínka zná, strašně ho miluje a moc by si přála, aby s ním mohla trávit víc času. Jenomže nemůže. To je jediná věc, která mě mrzí.
Mrzí vás taky, že jste před Laurou některé věci nestihla? Narážím na písničku Do it! (If You Don´t Have any Children), kterou má Monkey Business na své nové desce.
To je ploužák, který zpívá Matěj. Text nese poselství: Některé věci udělej, dokud nemáš děti, a jiné nedělej, pokud už děti máš, protože za ně neseš obrovskou zodpovědnost.
Takže co konkrétního jste vy sama nestihla?
Toho je strašně moc… Záleží na tom, jestli jde o vážné věci, protože ta písnička je o nich. Každopádně, dokud je člověk bez dětí, neuvědomuje si, kolik má volného času, a taky to, že je lenivej. Aspoň já jsem to tak měla. Pak přijde dítě, které má nějaké touhy, a vy mu je s velkou láskou, ale někdy i se zaťatýma zubama plníte, a najednou zjistíte, že byste chtěla tamto a ono a že už to nejde. Myslím, že jsem se měla někam podívat, víc cestovat. Nevím proč, ale trpím nějakým vlasteneckým pocitem, že mám být v Čechách. Proto jsem nikam nadlouho odjet nechtěla. Je ovšem pravda, že jsem v té době zpívala s Black Milk, takže jsem ani nemohla. Po rozpadu skupiny přišlo vakuum, ze kterého jsem se nějak vzpamatovávala, pak umřel táta, chtěla jsem dělat svoje věci, mít vlastní kapelu… Nějak se to semlelo a do toho jsem zjistila, že jsem těhotná, a že už nejde sebrat se a jet na tři týdny do Guatemaly. Nebo jde, ale musíte mít hodně finančních prostředků a taky nemůžete být sama.
Blíží se Vánoce, jaké si je uděláte?
Tradiční. Opět bude velký stres, aby bylo jídlo a všechno včas připravený, a pak si s vyplazeným jazykem sedneme k štědrovečerní večeři. Takhle už to je v mamince zakořeněné. Prskavka, prasátko, františek, polívčička, řízeček, kapr, salát… K tomu upečená štóla, cukroví.
Kdo je u vás dělá?
Pečení jde mámě, já jsem spíš na slané věci. Zrovna jsem jí říkala: „To je poprvé za dvacet let, co budu doma a plně k dispozici.“ Předtím jsem vždycky byla pryč, protože jsme koncertovali, před dvěma roky jsem zase měla zlomenou nohu a pořád jenom ležela. Tak letos se můžu konečně zapojit i do příprav.
