2°C
Touto dobou jste měl být v zahraničí a vykonávat svoji práci, ale zůstal jste v Praze. Jak to nyní vypadá ve vašem oboru?
Štefan Margita: Katastroficky. Měl jsem už zabukovanou letenku do Palerma, zaplacené ubytování a nakonec jsem musel všechno zrušit. Uvidíme, jestli mi něco vrátí zpátky.
V čem jste měl hrát?
Margita: Ve Straussově opeře Elektra. Bylo to nasmlouváno dva roky dopředu.
A vy jste se radoval, když pominula jarní karanténa, že se všechno vrací do starých kolejí.
Margita: Přesně tak. Pořád jsem se ubezpečoval a ptal se svojí agentury: Opravdu bude Palermo fungovat? Říkali: Ano, Itálie se vrací do života, divadla normálně hrají. Ale před pár dny tam vyhlásili nouzový stav a všechna je zavřeli.
Tato role pro vás není nová, tu už v repertoáru asi máte…
Margita: Ano, Aigisthose jsem hrál v lednu ve španělské Valencii a to bylo naposledy, co jsem vůbec v divadle vystupoval. Když se Hanka, která tam byla se mnou, kolem pětadvacátého ledna vracela domů, chtěli po nás, ať nosíme roušky. Já jsem odlétal začátkem února, a to už je lidi v letadle měli, tak jsem si říkal: Můj ty bože, co bude! A byl jsem rád, že jsem doma. Od té doby se v podstatě nic neděje. V Metropolitní opeře, v operních domech v Chicagu i ve Washingtonu, všude je mrtvo. Všechny koncerty jsou odvolané.
Pro který obor je tato situace složitější? Tipla bych si, že pro operu, protože operní pěvci podávají náročnější výkony než popoví zpěváci, a aby během takové přestávky jejich forma neklesla, musí svůj hlas udržovat v kondici.
Zagorová: Já si myslím, že je to otázka přístupu. Nemyslete si, že když mám volno, tak hlasivky necvičím. A když vystupuji, před každým koncertem se tři čtvrtě hodiny rozezpívávám. V mladším věku to možná člověku tak nepřijde, nepovažuje to za nutnost, ale pokud si chcete hlas udržet v nějaké kondici, tak se bez toho neobejdete. Myslím si, že je to pro oba obory stejné.
Margita: Když mám například o letních prázdninách dva měsíce dovolené, tak můžu zpívání vynechat bez problémů, nic se neděje. Ale pokud pauza trvá déle, musím se denně rozezpívávat, udržovat hlas na takové úrovni, abych pokud by mi zavolali třeba kvůli záskoku za nemocného kolegu, mohl bez problémů zpívat.
Vystupoval jste i v New Yorku, jaká je situace tam?
Margita: Amerika je na tom momentálně nejhůř. Odvolávají sezonu. Metropolitní a Chicago Opera ohlásily, že znovu začnou nejdřív příští rok v září. Pro Metropolitní operu je to katastrofa, protože nejsou státem dotovaná instituce. Oni opravdu žijí ze sponzorů. Takže dali výpověď orchestru...
Kdo z vás tuto nepříjemnou situaci, kdy nemůžete pracovat, snáší hůř?
Zagorová: Mám-li být upřímná, tak já. Oba jsme pracovití, ale já možná trošku víc, protože svoji profesi vykonávám déle. Dělám ji už spousty let a musím říct, že když to přišlo, byla jsem ochromena. Ale nejhorší by bylo zůstat v tom smutku, utápět se v něm a ničit si duši. Naopak je třeba dbát na duševní hygienu a zachovat si čistou a zdravou mysl. Pro nás bylo moc prima, že jsme mohli natočit desku, kterou jsme si vymysleli – Konečně společně – a ke které uskutečníme 19. května příštího roku koncert.
Ale na té jste pracovali až v létě, co jste dělali během jarní karantény?
Zagorová: To jsme byli opravdu paralyzováni. Přepisovala jsem termíny přeložených koncertů, přečetla všechny možné knihy, co jsem doma měla nastřádané, a až později se zvetila. A pořád jsem věřila, teď je mi to až stydno přiznat, že koncem června to celé skončí a ta potvora koronavirus jak přišel, tak i odejde.
Margita: U mě to bylo trošku lepší v tom, že jsem měl co dělat. Loni jsem jel velké vánoční turné se zpěvákem Michalem Kindlem, a když nastala tahle doba, Michal začal psát písničky a sestavil mi celý šansonový večer. Nazvali jsme ho Intimity a v únoru a březnu ho chceme představit posluchačům. Takže moje práce tak úplně neskončila, učil jsem se nové věci.
Dříve jste měl diář plný na čtyři roky dopředu, jak vypadá teď? Ozývají se vám operní produkce s nabídkami?
Margita: Všechno se pozastavilo, protože všechny produkce posouvají svoje projekty na další rok. Chicago i Metropolitní opera chtějí inscenace vrátit, ale neví, co bude. Bojí se teď podepsat smlouvy se zpěváky, aby opět nenastal problém, že je v podstatě blokují. Jistý je akorát Stuttgart v roce 2022, kde chtějí dělat Borise Godunova, už rozesílají smlouvy.
Máte povědomí o tom, že by některý z vašich zahraničních kolegů psychicky nevydržel a našel si už jiné povolání?
Margita: Vím, že pár mladých zpěváků venku volalo agentuře a ptali se, jaká je situace. Nemají peníze na splácení hypotéky nebo dluží už tři čtyři měsíce za pronájem bytu v cizině. Takže opravdu katastrofa. Někteří začali pracovat v supermarketech. Znám dokonce sólistu, který šel dělat automechanika. Kdysi se jím vyučil, tak šel zpátky k autům.
Zagorová: Ale totéž je u nás. Mladí herci a zpěváci jsou na tom strašně. Založili si rodiny, vzali hypotéky a teď šli dělat lesní dělníky. Je mi jich strašně líto. Protože my, kteří to děláme tak strašně dlouho, určitě nějakou dobu vydržíme, i finančně, ale oni vůbec. Říkali si: teď se nám daří, jdeme do toho. A ten osud to tak příšerným způsobem zamotal... Ale důležité je dělat aspoň něco. Takže já jsem se pustila do Instagramu. V podstatě jenom proto, že mi vadí nečinnost. Vzala jsem si vzor ze Štefana, který ho už nějakou dobu má, a teď dělám live vysílání, kdy si povídám s lidmi, odpovídám na jejich dotazy. Je to strašně fajn a mám pocit, že jsem se aspoň trochu vrátila ke svému oboru. Pracuji hrozně ráda a moc se se Štefanem těšíme, až budeme zase moci dělat to, co nám jde nejlíp.
A pokud to nepůjde? V minulosti jste, Štefane, uvažoval o tom, že byste hledal nové talenty pro velké operní domy nebo se věnoval realitám. Která varianta by teď přicházela v úvahu?
Margita: Reality. Ale zatím jsem o tom nepřemýšlel. Tím, že jsem byl zaměstnaný natáčením desky Konečně společně a pak jsem dával dohromady turné Intimity, neměl jsem důvod. Ale kdyby opravdu došlo k tomu, že se všechno stopne, a to by nejspíš byla stopka na několik let, tak bych o tom vážně uvažoval. Doufám samozřejmě, že nic takového nepřijde, ale stát se může cokoliv.
Zažila jste, Hanko, v minulosti podobnou kalamitu? Že by vám něco s takovou razancí vstoupilo do života a vyhodilo vás z pracovních kolejí?
Zagorová: Ne, nikdy. Jenom na začátku našeho vztahu jsem si dopřála pauzu. Když jsme spolu začali žít, měl Štefan strašně moc závazků venku a já si tehdy říkala, že vztah, který se neudržuje, obzvlášť pokud je čerstvý, nemůže fungovat. Zároveň jsem měla pocit, že už mám všechno hotovo a nemusím nutně zpívat dál, a protože mi Štefan za to stál, udělala jsem si tříletou přestávku. Ale z vlastní vůle. Nikdy se nestalo, že bych byla nucena svoji profesi opustit.
Máte nějaké vysvětlení pro současné celosvětové dění, přemýšleli jste nad tím, proč nás tyto věci potkaly?
Margita: Oba jsme o tom přemýšleli… Jsou lidi, kteří tomu nebezpečí nechtěli věřit a pořád nevěří. Mně stačilo, když jsem se během jarní karantény dozvěděl, že zemřel šéf opery milánské La Scaly. Od té chvíle jsme si s Hankou dávali opravdu pozor, dokonce jsme myli a dezinfikovali nákupy, a přesto jsme to oba dostali. Takže si myslím, že je třeba ta nařízení dodržovat a být opatrní. Pro sestřičky a doktory musí být strašné každodenně tohle prožívat. A vidět to utrpení je další katastrofa.
Prý jste ani nevycházeli z domu během prvního nouzového stavu, a přesto jste se koronavirem nakazili. Neříkáte si nakonec, že osudu neunikneme, a co nás má potkat, nás stejně dostihne?
Zagorová: Neseděli jsme zcela doma, chodili jsme i na procházky, ale v první fázi jsme byli převážně v bytě a snažili se pohybovat, jak to šlo. Třeba jsme chodili dokola, dokud jsme neušli tři kilometry. Řekli jsme si, že to dáme, a počítali si kroky. Pokud jsou lidi mladí, zdraví a bez příznaků, tak to opravdu mohou brát jako nějaký lehčí virus a tak, že se nic tak strašného neděje. Ale ti, co jsou starší a léta nesou nemoci – nebo pokud má člověk nějakou chorobu a neví o ní – tak pro ně je to, myslím, strašně nebezpečné onemocnění. Protože vám zákeřně uškodí po celém těle.
Léčila jste se ve Vojenské nemocnici v Praze Střešovicích. Co vám říkali lékaři při propuštění, doporučili vám nějaký režim?
Zagorová: Ne, nic takového. Těžko vám může někdo něco říkat, když s tím virem jsou tak malé zkušenosti. Vždyť je tady prvně v životě.
Jsou tu názory, že imunita po covidu vydrží jen devadesát dní, a jiné, že trvá rok či doživotně. Nebojíte se, že byste mohli onemocnět znovu?
Zagorová: Pokud vydrží tři měsíce, je to bezvadný. Když rok, tak hurá! Ale jsou případy, kdy se nákaza lidem vrátila. Raději o tom nechceme vůbec přemýšlet. Doufám, že nám se to nestane.
Margita: Já si ale pořád dávám pozor. Nemachruji, že si nedám roušku, protože mně se už nic stát nemůže. Divím se jenom jedné věci, že najednou všichni zapomněli na Čínu, která tu katastrofu způsobila. Myslím si, že by za to měli krutě pykat. Celý svět zničili.
Všude jste Štefana doprovázela, nestýská se vám, Hanko, po světě opery? Po premiérách, těch výjimečných večerech a uměleckých zážitcích?
Zagorová: Stýská se mi po normálním životě a divadlo k němu patří. Navykli jsme si jezdit, kam chceme, chodit do opery, prostě tam, kam se nám líbí, a najednou je všechno zkrouhnutý a my žijeme jiný život. A ve chvíli, kdy si zvyknete na cukrátka, tak se vám špatně vrací zpátky na zem.
Jste spolu bezmála třicet let, dozvěděli jste se o sobě něco nového během té vynucené karantény?
Zagorová: My jsme zvyklí být spolu dvacet čtyři hodin v kuse, takže pro nás to žádná změna nebyla. Za ta léta se už dobře známe a vnímáme, co je zapotřebí pro udržení harmonie našeho vztahu. Víme, kdy máme jeden druhému ustoupit nebo jít z cesty, což je důležité.
Margita: Potvrdilo se nám, že jsme se našli v pravou chvíli, protože i po těch osmadvaceti letech nenastal moment, kdy by si jeden z nás řekl: Bože, já se musím jít projít, teď musím mít opravdu klid! Dalo se to. Takže to klepu.
