4°C
Jaké máte vzpomínky na divadlo Ta Fantastika, ve kterém jste odehrála řadu muzikálových rolí a které dnes nese vaše jméno: Divadlo Lucie Bílé?
Je jich hodně, prožila jsem tu neuvěřitelné věci… V téhle pánské šatně jsem se například fotila s Waldemarem Matuškou a Karlem Gottem. Díky televiznímu pořadu Lucie na bílo jsem tu měla spoustu hostů: Petra Muka, Ivetku Bartošovou, Karla Černocha… A strašně ráda na ně vzpomínám. Ale hlavně jsem tu hrála představení Johanka z Arku. Moc se mi líbila derniéra. Zadní stěna jeviště, o kterou byla opřená hranice, je prosklená, takže je skrz ni vidět na ulici, a když jsem naposledy, což bylo po čtyři sta padesáté, lezla na hranici jako Johanka, stály venku moje kamarádky s transparentem: Je ti teplo, Johanko?
A vaše nejhlubší emoce?
Obrovskou hlubokou emoci jsem zažila, když jsem se sem po deseti letech vrátila a měla svůj první koncert. Bylo plno, a já jsem si najednou uvědomila, co pro mě tohle divadlo znamená, jak nádhernou energii má a jak strašně mi chybí. Stála jsem na jevišti, a i když lidi v publiku měli na tvářích roušky, cítila jsem neskutečný příval štěstí. Úplně jsem z toho byla rozechvělá, protože mi najednou proletěly hlavou všechny ty Johanky z Arku a Excalibury, jejich derniéry a slzy, které jsme tu prolili. I to, že jsem na tomhle jevišti stála těhotná. Hráli jsme Zahradu rajských potěšení a já čekala Filipa. Ale taky si pamatuji, jak jsem si po jednom představení nesla z jeviště kytky, šlápla si na šaty a letěla k zemi. Hlavou mi proletělo: Wow, pozor, ruce! Uhnula jsem s nimi do strany a narazila si žebra. Pak se mi Johanka z Arku zpívala hrozně těžce. Ale to k tomu taky patří, takový je život. A současná situace, kdy se výrazně omezil turistický ruch, mě donutila vrátit se do tohoto divadla naplno, zrekonstruovat ho a otevřít trochu víc českým divákům.
Začnete muzikálem Láska je láska. Máte už představu o obsazení?
Spojila jsem se s Toníčkem Procházkou, který kromě toho, že je můj kamarád a jsem na něj zvyklá, tohle představení před lety režíroval. Má určitou variantu, jak ho pozměnit, a já bych do něj chtěla přidat své nové písničky jako Hana, Domov, Hořká jako rtuť… Role už máme obsazené. Nechci prozrazovat jména, ale budou v něm hrát i noví talentovaní lidi, na které se moc těším. Ale předtím tady bude mít premiéru komedie s panem Nárožným. Taky Simonka Stašová tu začne hrát svoje představení. A jednou si snad zahrajeme spolu, protože se máme moc rády. Léta jsme šly stejným směrem, potkávaly se, samozřejmě i díky její mamince, a přitom nás nenapadlo, jak strašně k sobě patříme. Porozuměly jsme si po všech stránkách. Taky jsme si shodou okolností obě prošly covidem. A hned co jsme se z toho dostaly, řekly jsme si: Hurá! Máme to za sebou a teď budeme mít sílu to tady rozbalit a dělat lidem radost.
Váš syn Filip je tady taky často k vidění…
Tohle je rodinné divadlo. Jsme tu zapojeni všichni. Můj bratr dělá například divadelního ředitele. Je neskutečně rychlej, pragmatickej a na rozdíl ode mě netahá do všeho emoce. Jednoduše umí to, co neumím já. A máme děti. Zatím tu pracuje Filip a Pavel, jeho nevlastní bratr. Jsou to šikovní kluci, do divadla zapálení, ale musí si vyzkoušet všechny profese, to je důležité. Zatím tahali techniku, rozmisťovali stoly a židle, když jsem divadlo slavnostně otvírala, a myslím, že jednou se pustí i do práce na jevišti. Filip si to už vyzkoušel v představení Alenka v říši divů. Kdo ví, možná ho to chytí. Já s ním mám teď skvělou zkušenost z natáčení klipu. Vůbec jsem netušila, že se mu podaří dát dohromady tak úžasný tým a udělat tak fantastický videoklip. Jsem na něj pyšná a už jsem mu dala svolení, aby mi natočil další.
Hodně pobýval ve Francii, přesídlil do Prahy natrvalo?
Filip je po tatínkovi světoobčan. Láká ho Amerika, Berlín i Paříž. Je takový všudybýlek a asi jím i zůstane. Teď je ale před námi velký úkol zachránit divadlo. Kdybych do toho nevstoupila svým jménem a energií, mohlo by skončit. A spousta práce nás ještě čeká. Péťa Kratochvíl má nyní obrovský úkol přesvědčit Unitárii, což je společnost, která dům vlastní, aby nám snížili nájem. Protože ten je sebevražedný.
Není toho na vás příliš? Divadlo a hospoda v Otvovicích, hostování v karlínském divadle, vlastní divadlo…
Ale já nejsem člověk, kterému by stačila studánka nebo rybník, já chci moře. Potřebuji prostor, pořád někam směřovat, mít plány... Všichni se diví, že jsem do divadla tolik investovala, když takřka od začátku roku nejsem tam, kde jsem zvyklá být, a to je jeviště. Ale já jsem pravděpodobně byla na tohle období připravená. Nemám jednu nohu, na které bych stála, nejsem závislá jenom na zpěvu. Mám ještě jiné aktivity, ať už je to hospoda, byty anebo moje ruce (vyrábí šperky, které jsou k dostání i v divadle a z jejichž prodeje přispívá na charitu, pozn. red.). Díky nim se teď o mě moji lidé mohou opřít. Jak dlouho se to dá vydržet, nevím, ale zatím jsem nedávala zaměstnancům míň peněz, naopak jsem jim přidala, protože můj tým teď neskutečně funguje a všichni strašně pracují.
Budete tady hrát i černé divadlo jako doposud?
Vizuální divadlo tady bude fungovat dál, turisti ho mají rádi. Petr s Filipem už připravují nové představení. Jak vtipně prohlásila Simona Stašová, já mám na starosti bílé divadlo a Petr černé.
S Petrem jste rovnými podílníky, což vyžaduje absolutní shodu při rozhodování. Jde vám to?
My to máme natrénované. Důležité a dobré je, že on je tvrdý obchodník, což já nejsem. Já dávám dýško i ve vietnamské tržnici. Ale mám vizi, umím věci rozběhnout, nadchnout se pro ně, a tím pádem působím i na lidi okolo. Ale musím mít vedle sebe tvrdého partnera. Je to podobné, jako když se točí film. Režisér přijde s nápady, ale producent ho musí ubrzdit, aby si nevymyslel něco, na čem by projeli kalhoty.
Proč Petr nebyl na slavnostním otevření divadla?
Máme to rozdělené. Pro média jsem tady já, on to nikdy rád neměl a nemá a já to respektuji.
S Pavlínou Babůrkovou má kromě Pavla ještě další tři děti, pracují tady taky?
Teď na to ještě nemají věk, ale myslím, že postupně tady budou pracovat všechny. Možná se zapojí do nového vizuálního představení. Určitě chceme, aby divadlo zůstalo dál rodinným podnikem.
Co váš přítel Radek, bude tady mít i on nějaké poslání?
Jeho posláním je, abych byla v kondici a v bezpečí a abych se cítila dobře. Dělá všechno, je to chlap za odměnu. V téhle době, kdy jsem se rozběhla na všechny strany a neustále po hlavě do něčeho skáču, mě neskutečně jistí a drží.
