Úterý 24. listopad 2020
Svátek slaví Emílie, zítra Kateřina
Oblačno 4°C

Exkluzivní svědectví o odcházení Jiřího Menzela. Asistentka promluvila!

16. listopadu 2020 | 06:00

Během své kariéry potkala řadu významných osobností, s nimiž se nakrátko propojila. S Jiřím Menzelem však pracovala celá desetiletí. Byla jeho osobní asistentkou, prošla s ním údobími slávy a velkého tvůrčího rozmachu i konce, který se zdál být smutný až tragický. Míla Řádová ale tvrdí, že světoznámý režisér, byť s pochroumaným zdravím, se ze života radoval. Před dvěma měsíci však už neměl sílu bojovat s dalším zdravotním problémem a podlehl zápalu plic způsobenému covidem. Ostatky zatím spočívají v jeho bytě a čekají na rozptýlení na Mallorce.

V krátké době odešli z vašeho života dva významní muži. Sean Connery, o kterého jste se starala, když natáčel v Praze Ligu výjimečných, a Jiří Menzel, s nímž vás pojí čtyři desetiletí.

Setkání a spolupráce se Seanem byla pouze krásnou třešničkou na dortu, ale s Jiřím mám spojený celý svůj pracovní život. Začala jsem pro něj dělat hned po vysoké škole, nejprve v různých institucích, jako byly Filmové studio Barrandov nebo Krátký film, a když jeho působení v nich skončilo, požádal mě, abych mu dělala osobní asistentku.

Krátce po sametové revoluci to nebyl u nás zavedený pojem. Co po vás pan Menzel chtěl, jak vypadala vaše smlouva?

Smlouvu jsme měli velmi jednoduchou a moje funkce obnášela to, co dnes ve světě dělá personal assistent. Vyřizovala jsem mu cesty do zahraničí, domlouvala schůzky s novináři, ladila pracovní nabídky, aby se časově nekřížily… Detaily smluv řešili jeho agenti, ale termíny musely jít všechny přese mě. Mluvila jsem za něj s divadelními a filmovými produkcemi a všechno kolem toho jsem zařizovala.

Sám by to nezvládl?

Určitě ano, ale zbytečně by mu to bralo čas. Ono se to nezdá, ale tahle práce je náročná a jeho by okrádala o možnost sedět nad scénářem, připravovat se třeba na divadelní režii. Venku bez osobního asistenta nefunguje vůbec nikdo a Jirka to znal. Právě z té ciziny. Hodně tam pracoval a já to zase věděla ze svých zkušeností, když jsem se starala na festivalech nebo natáčeních o herce (Sean Connery, Barbra Streisand, Ornella Muti, Gina Lollobrigida, Annie Girardot a další, pozn. red.). Takže jsme se domluvili. Už jsme se za ta léta dobře znali a Jirka byl rád, že má někoho, kdo za něj odepíše na dopisy, vyřídí letenky, domluví podmínky účasti na festivalech… S mojí pomocí to mělo i jinou štábní kulturu. Když někam nechtěl nebo nemohl, řekl mi, ať ho omluvím. Přes prostředníka se věci vždycky vyjednávají líp. A taky se mu hodilo, že měl blízkou osobu. V té době ještě nebyl ženatý, tak jsem k němu jezdila domů a kontrolovala mu poštu, jestli není zapotřebí něco urgentně vyřídit.

Vy jste měla klíče od jeho bytu?

Ty mám dosud.

Nebála jste se, že přijdete někdy nevhod?

No tak, v době, kdy vedl manželský život, jsem tam nechodila. A předtím vždycky po domluvě. Když nebyl na území Česka a něco bylo třeba udělat, tak jsem mohla do jeho bytu kdykoliv zajít. Nebo mi zavolal: „Přijď, budeme úřadovat.“ Pak jsme probírali agendu, jeho program, podepisoval fotky ctitelům, kteří si poslali žádost… A velmi často jsme třídili scénáře a výstřižky z novin a časopisů, které léta sbíral.

Pracujete s tím vším nějakým způsobem i teď?

Ano, toho materiálu je strašně moc a já se snažím udělat jeho předběžnou archivaci. Oddělit věci osobního a ryze rodinného charakteru od těch, které by mohly dál posloužit. Třeba Národnímu filmovému archivu. Je to trošinku v neuspořádaném stavu, protože poslední tři roky se na to nesáhlo, ale teď jsem se s jeho manželkou Olinou domluvila, že to proberu, připravím do krabic a ona se pak sama rozhodne, co si nechá a co kam dá.

Už jste si zvykla, že tu není, že navždy odešel?

Ne úplně, stále s tím bojuji. Jak jsem byla zvyklá na období, kdy tady delší dobu nebyl, protože třeba odjel s rodinou na dva měsíce k moři nebo někam za prací, tak mám pořád pocit, že se ještě odněkud vynoří a já si s ním popovídám. I když vím, že je to nesmysl. Ale zatím jsem to úplně nevstřebala, nejsem s jeho odchodem smířená bezezbytku. A na druhou stranu mi dělá dobře, když o něm můžu mluvit. Stále se ještě zabývám některými věcmi z jeho agendy, protože se na mě doteď obracejí lidi z ciziny, že něco potřebují. Například Jirkovu fotku do svého dokumentu. Pak sednu a začnu hledat. A tím, jak si ty fotky prohlížím, jsem zase v tom. Vybavují se mi různé situace a vzpomínky. Co mi vyprávěl nebo co jsme spolu zažili. Těch asociací je za ta léta tolik! Je to nekonečná story. Žádný mužský v mém životě nebyl tak dlouho. I když náš vztah s Jirkou byl úplně jiný, než se lidi občas domnívali.

Jaký?

Pracovní, obohacený o kamarádství. Věřil mi a já jemu.

Svěřovali jste se jeden druhému?

Jirka nebyl člověk, který vás dovedl poslouchat hodiny. Když jsem potřebovala, aby něco odsouhlasil nebo rychle pochopil, co se po něm chce, musela jsem to říct výstižně. Věci se mu nesměly vykládat rozvláčně, na to neměl ucho. Svými problémy jsem se ho snažila moc nezatěžovat, ale byly situace, o kterých věděl, a nějak se k nim vyjádřil. Uměl uchlácholit.

Jaké situace to byly?

Nechtěl, abych se lidmi nechala deptat nebo zneužívat. Říkal: „To můžu jenom já.“ Taky mi radil, abych si šetřila čas pro sebe a nesnažila se všem za každou cenu vyhovět. „Jenom já tě můžu žádat,“ vtipkoval. Pokud se nejednalo o životně důležité otázky, komunikovali jsme ve velké srandě. Já jsem si utahovala z něho, on ze mě. Ale všechno to mělo správnou míru. Neuráželi jsme jeden druhého. A nikdy jsem neměla pocit, že by mě zneužíval. Ve smyslu: jsi asistentka, tak mi koukej vyleštit boty. Naopak se ke mně choval jako k dámě. Pamatuji, jak jsme byli na festivalu v Ostrově nad Ohří, vylezli z auta a on si na benzince koupil nějaké časopisy. Měl je v mikroténovém sáčku, který se začal protrhávat. Viděla jsem, že na něj čekají fotografové, tak jsem nechtěla, aby se mu před nimi rozpadl, a snažila jsem se mu ho vzít. Ale on se úplně naštval, že mu přece nebudu nosit jeho zavazadlo! Byl opravdu galantní. Pro něj nehrálo roli, jestli doprovázel významnou osobnost, asistentku nebo svoji manželku. K ženám se choval velmi slušně. Měl to takhle zakódované od dětství. A bylo to příjemné.

Léta žil sám, oženil se až v pozdním věku. Nemyslím si, že by do té doby s nikým nebyl, ale asi neměl ženu, která by o něj v tradičním slova smyslu během toho staromládeneckého období pečovala. Nebo se mýlím?

Nemýlíte. Měl přítelkyně, ale zároveň dlouho žil s maminkou.

Jak dlouho?

Když natočil Ostře sledované vlaky, ještě s ní bydlel. Vyprávěl mi, jak se pohoršovala nad scénou, ve které Josef Somr razítkuje Jitce Zelenohorské zadeček. Ona byla opravdu stará škola a tohle nepochopila.

A když zemřela, žil pro změnu se sestrou...

Ano, se svým dvojčetem Haničkou bydlel ve společném bytě na Hradčanech, každý ve své části.

Byl mezi nimi silný vztah, tak, jak to u dvojčat běžně bývá?

Jirka měl pocit, že o ni musí pečovat. Dělal pro ni hrozně moc. Ale nebydleli spolu až do konce, Hana se pak přestěhovala ke svému synovi. A Jirka jim celý život pomáhal. Starší sestra Drahuška zemřela dřív, té se taky hodně věnoval. Její dcera Martina se teď o nemocného Jirku starala, a když už ležel doma, pravidelně za ním jezdila. Chodila s ním na procházky, něco uvařila...

Vy jste ho taky navštěvovala, stihli jste spolu probrat všechno?

To určitě ne. Naše komunikace byla přerušena jeho onemocněním. Byla před námi spousta práce. Jiří se chystal napsat druhý díl knihy Rozmarné léto…

Mám na mysli věci v osobní rovině.

Kdybych s ním dnes mohla mluvit, tak mu poděkuji za to, jak moc mi obohatil život. Pracovala jsem s úžasným moudrým člověkem a mohla se podílet na jeho aktivitách. Cestovala jsem s ním na různé festivaly, poznala spousty zajímavých lidí… Ale já jsem mu to ve zkratce namluvila na telefon. Když se mu přitížilo, byla jsem ve Zlíně a tušila jsem, že už se mě asi nedočká. Tak jsem jednomu z jeho pečovatelů nahrála na telefon vzkaz, aby mu ho dal poslechnout. A v něm jsem mu říkala, že jsem teď daleko, ale pořád s ním tak jako celý život. Zároveň jsem se snažila mluvit tak, aby si z toho nevydedukoval, jak na tom je. A aspoň tímhle způsobem jsem se s ním rozloučila. Pečovatel mi říkal, že to vnímal. Že měl sice zavřené oči, ale bylo vidět, že můj hlas registruje. Jsem ráda, že mi to bylo umožněno, a věřím, že se mu to v hlavě ještě uložilo. Když jsem u něj právě nebyla a nastal nějaký problém, často prý říkával: „Zavolejte Míle, ať to vyřeší.“

Takže byl pořád v pracovním módu.

Když jsem za ním přišla domů, hned vymýšlel úkoly. Chtěl ještě natočit film. Tak jsem vzala do ruky papír a tužku a ptala se ho: „Jak chceš začít? Co uděláme nejdřív?“ A on: „Domluv mi schůzku v Brně.“ A hned začal plánovat, které herce pozve na konkurz. Hrozně chtěl mít pocit, že ještě něco bude, že začne zase tvořit, a já jsem se samozřejmě tvářila tak, jak se ode mě očekávalo. Mimochodem, sama jsem hrozně dlouho doufala, že ještě něco půjde. Sice se už pohyboval na vozíčku, ale to nic neznamenalo. Antonioni svoje poslední filmy taky režíroval z invalidního křesla. Furt jsem věřila, že se stane zázrak a nějak se zmátoří, bohužel, covid jeho odchod urychlil.

Z fotek, kde je na lůžku nebo na vozíčku, to ale působilo spíš tak, že už není schopen ničeho.

To, že nemohl chodit, bylo zapříčiněno tím, že rok ležel v nemocnici. Necvičili s ním, takže mu atrofovaly svaly. V tom byl ten problém. Samozřejmě, vždycky je důležitý pokyn z hlavy, že máte vykročit levou, pak pravou nohou, ale v jeho případě bylo nejhorší dohnat tu svalovou hmotu. V tak vysokém věku už nebylo možné obnovit ji. Trochu i přibral, tvář měl stejnou jako před nemocí, ale ty nohy ho už neunesly.

Mozek mu fungoval normálně?

Samozřejmě ne stoprocentně, ale byl zázrak, že to bylo, jak bylo. Zpočátku mu doktoři nedávali vůbec žádnou naději. Říkali dokonce, že nebude mluvit. A on někdy mluvil hodinu a půl, držel mě za ruku a nechtěl pustit. Dokonce se urážel. Pospíchala jsem, tak jsem se snažila náš rozhovor ukončit, a on to pochopil, otočil hlavu na stranu a dělal uraženého. V takovém tom duchu: no tak si jdi, když nemáš náladu mě poslouchat. Bylo to až komické. Ale když to na něj přišlo, povídal pořád. Nejprve anglicky, pak francouzsky. Když jel z nemocnice domů, několikrát jsem ho musela upozornit: „Jiříku, vždyť ti pečovatelé nebudou rozumět. Mluv česky.“ Zprvu se mu mozek zregeneroval tak, že používal cizí jazyky, pak mu naskočila i čeština. Byl aktivní. Díval se na filmy a prozrazoval, jaká scéna bude následovat. A když se s pečovatelem dívali na jeho filmy, povídal: „Tohle jsem mohl natočit jinak.“ Takže jeho život nebyl bezduchý. Poznával i lidi. Přišel za ním kamarád a Jirka se ho ptal: „Kde máš ženu, kde má ty svoje prsa?“ Hned si vybavil, jak byla vyvinutá.

Takže ten nastavovaný život, myslím v druhé fázi nemoci, po sepsi, pro něj podle vás nebyl trápením?

Trápení… Pokud si jako chlap, který celý život očarovával ženské, uvědomoval, že už není v takové kondici jako dříve… Přesto hrozně rád přijímal návštěvy. Domlouvala jsem mu schůzky s mladými herečkami, které hrály v jeho posledních dvou filmech. Kdyby nechtěl, tak řekne: Ne, já už tady žádné mladice nechci. Naopak se na ně těšil, povídal si s nimi. Ony mu upekly nějaké koláčky… Hrozně se bavil. Byl šťastný a vůbec mu nevadilo, že leží v posteli nebo sedí v křesílku. A těšil se i z toho, že byl v divadle nebo na prohlídce v Technickém muzeu. Ošetřovatele dokonce navigoval: „Ještě se půjdeme podívat tam do té místnosti na Heydrichovo auto.“ Normálně vnímal.

Teď mluvíte o období, kdy už byl z nemocnice doma ve svém bytě?

Ano, o necelých dvou letech, než zemřel. Chodil si i zaplavat, byl na Olininých výstavách a věděl, že to jsou její výstavy a kde je. Takže to nebylo tak špatné. Měl i pracovní plány, a když za ním přišly děti, tak se s nimi mazlil a bavil. Samozřejmě byly dny lepší a horší. Záviselo to od toho, jaký byl venku tlak, jestli měl či neměl teplotu. Ale měl i hrozně hezké dny. A já se ho i ptala: „Jsi šťastný? Jsi v pohodě? Nechybí ti něco?“ Odpovídal: „Já jsem v pohodě.“ Nikdy mi neřekl, že by už chtěl tam nahoru. Prostě to bral tak, jak to přišlo. Přitom když byl zdravý, několikrát opakoval, že kdyby se mu něco stalo, nechce nikomu zůstat na obtíž.

Koho ještě toužil vidět vedle těch mladých hereček?

Pana Suchého a taky Zdeňka Svěráka, což se mu podařilo. A Yvettu Simonovou. Tak jsme mu zorganizovali k jeho únorovým narozeninám malý večírek s pohoštěním a pozvali ji. Přišla, a dokonce si spolu zazpívali. Byla úžasná. Ta nás tak bavila, že jsme se váleli smíchy. A ještě v srpnu, zřejmě těsně předtím, než chytil koronavirus, jsme dělali u něj na terase grilovačku.

Vyjádřil se, jaký chce mít pohřeb?

Pohřeb nikdy nechtěl. Řekl jenom: „Zpopelnit a odvézt na Mallorku.“

Proč pohřeb nechtěl?

Co já vím, naposledy byl na pohřbu Bohumila Hrabala a pak ještě někomu, ale neměl to rád. A u sebe ho považoval za zbytečný. Pohřeb nechtěl a opakoval to přede mnou i Olinou mnohokrát.

Proč právě Mallorka?

Mallorku miloval. S Olinou tam měli kamarády, od kterých si vždycky v létě pronajímali domeček. Jezdili tam léta letoucí. A Jirka měl sen, že až jednou odejde, jeho popel se odveze tam.

Už se tak stalo?

Zatím ne. Je v jeho bytě, ve dvou urničkách. Stojí tam v koutku na stolečku a jsou u nich svíčky. Jedna pravděpodobně bude převezena na Mallorku, jak si přál, a druhá by měla zůstat tady. Vždycky, když vstoupím do bytu, tak je pohladím a zeptám se: „Jak se máš?“

Olga Menzelová jako antická bohyně! Jak se má její manžel Jiří? • VIDEO: Markéta Reinischová, Lukáš Červený

Autor: Ivana Bachoríková