22°C
Podle mě jste zhubla, je to tak?
Je. Od začátku roku jsem věděla, že půjdu do Tváře, tak jsem si říkala, že je nutné se na to připravit. Protože obrazovka opravdu rozšiřuje. Nejprve jsem se začala jenom víc hýbat a pak jsem se někde dočetla o přerušovaném půstu. Jí se po malých porcích v podstatě cokoliv, ale maximálně do pěti hodin odpoledne. Další jídlo můžete až následující den. Tak jsem na něj najela a všichni mi říkají, že jsem hodně zhubla. Myslím si to taky, protože některé oblečení je mi fakt velké, ale kolik jsem shodila, říct nedokážu, protože se nevážím.
Držíte ho pořád?
Ano a moc mi vyhovuje. Začala s tím Monika Absolonová a některé moje kamarádky. Přidala jsem se k nim a nelituji.
Hýbete se zároveň?
Přiměřeně. Bydlím v centru, tak všude chodím pěšky a ráda. Teď, když jsou ulice prázdné, mám z toho ještě větší požitek. Navíc bydlím ve třetím patře bez výtahu. A na Tváři je pohybu dostatek.
Nezkusila jste taky běhat nebo chodit do posilovny?
Běhat nikdy, to mě nebaví, ale do posilovny jsem občas zašla. Třeba na kruhový trénink. Mým největším favoritem je ale metoda bailine, kdy jenom ležíte a přístroj pracuje za vás. Pokaždé, když jsem si potřebovala upravit váhu, nasadila jsem čtyř- až šestitýdenní kúru a fungovalo to.
Vyzkoušela jste v minulosti i klasické diety?
Ale jo, snažila jsem se držet různé diety, ale dneska si myslím, že je to blbost. Podle mě je lepší od pěti nejíst než mít některé věci zakázané. Já mám ráda všechno. Někdy si dám i chleba se salámem nebo dort. Kdybych sladké vůbec nesměla, nevydržela bych to. Samozřejmě ze začátku to bylo těžké, kvečeru jsem se kroutila hladem a chutěmi, ale dá se to překonat.
Co uděláte s těmi velkými věcmi, které teď máte v šatníku?
Dám je pryč, doufám, že zpátky nenaberu.
Stejně jako svoje ceny? Když jste se stěhovala z Karlína na Staré Město, vyhodila jste všechny svoje pěvecké trofeje. Na některých bylo i vaše jméno, nevrátily se k vám oklikou? Nenašel je někdo a nemyslel si, že vám byly zcizeny?
Ne, ne, ne (smích). Pro někoho je nepochopitelné, že jsem to udělala, ale já je opravdu fyzicky mít nemusím. Těch ocenění si moc vážím, emoce a zážitky s nimi spojené mám uložené v srdci, jenom jsem je opravdu už neměla kam dát. Za ty roky toho byly čtyři bedny. Ceny z Žebříku, Bratislavské lyry, Děčínské kotvy, ze Slavíka… Některé se už dneska ani neudělují, protože ty festivaly, soutěže nebo ankety neexistují. Byly tam i různé plakety za prodané desky… Nikdy jsem je doma nevystavovala, vždycky byly v těch bednách, a když jsem se stěhovala do menšího bytu, musela jsem svoje věci zredukovat. Takže skončily v popelnici.
Mohla jste si některé ponechat pro své děti. Na památku.
Děti moji profesi a popularitu nikdy neprožívaly. A zůstanou tady po mně nahrávky, takže za padesát let budou moci svým potomkům vyprávět: „Tak tohle byla vaše prababička.“
Jenom aby je jednou nevykupovaly od lidí, kteří je teď ukořistili.
To si fakt nemyslím.
Doba je zlá a bude hůř. Máte záložní plán, že byste se přeškolila ze zpěvačky na jinou profesi?
Upřímně, přemýšlela jsem o tom, protože fakt nikdo neví, co bude. Baví mě móda, architektura…
Což je vidět, máte vkusně zařízený byt. Mohla byste dělat bytovou designérku…
Je pravda, že kamarádky mi říkají: ty to tady máš tak krásný… Ale moje dcery tvrdí: „Mami, vyhoď ty krámy, je to tady přeplácané.“ Přitom já jsem docela tvrdá, jednou za rok vezmu pytel a spousty věcí odnesu do popelnice nebo do bazaru. Někdy je i rozdám. To samé dělám s oblečením a botami. Myslím si, že věci se mají obměňovat a posouvat dál.
Takže bytovou designérku… A dál?
Bavilo by mě dělat prodavačku v Zaře, ale myslím, že tento řetězec s oblečením tady vzhledem k současné situaci brzy skončí. Tím pádem tahle práce taky nepřipadá v úvahu. Nechám tomu volný průběh a budu si zjišťovat, co se kde nabízí. Když potřebujete zaplatit nájem a fungovat, není čas na hrdinství. Půjdu dělat cokoliv.
Máte o dva roky mladšího bratra, co dělá?
Je číšníkem, takže momentálně taky bez práce.
A vaše dcery?
Anička pracuje v časopisu a Maruška jako manažerka v hotelu. Ten je sice zavřený, ale pořád je tam co dělat. Horší je to s tiskem. Podle mě to půjde jako domino. Lidi budou bez peněz, tak nebudou kupovat časopisy. Zvlášť ty luxusní. A taky nebude inzerce. Takže časopisy velkou budoucnost nemají.
Vaše dvojčata nikdy nebyla středem pozornosti, neobjevovala se v médiích…
Protože jsem je nikam necpala.
Zatímco Theodor vystoupil v pořadu Tvoje tvář má známý hlas. A zvládnul to suverénně, přitom na kameru mluvil nejspíš poprvé. Těšil se na to, nebo se vám pouze snažil vyhovět?
Produkce Tváře původně oslovila Marušku s Aničkou, ale ty řekly: v žádném případě. Moje holky si žijí svoje životy a nechtějí se jakkoliv veřejně prezentovat. Tak jsem musela vymyslet jinou variantu, a protože jsem věděla, že Petr (Petr Polák, exmanžel zpěvačky a otec Theodora, pozn. red.) syna moc ukazovat nechce, zavolala jsem nejprve Emičce, Tedíkově kamarádce. Protože ta se ničeho nebojí a je hrozně bezprostřední. Dokonce se mnou jednou zpívala v televizi. Její máma je moje nejlepší přítelkyně. No a Emička i kámoška s tím souhlasily. Když se to Theo dozvěděl, byl smutný, chtěl jít taky, tak jsem Petra přemluvila a nakonec s tím souhlasil. Navíc Tedík se na mě v televizi pravidelně dívá a strašně mi fandí.
Má hudební sluch?
Má. Hraje na bicí a dobře slyší. Je hodně muzikální. Ve Tváři mě sleduje od samého začátku. Nejvíc jsem se mu líbila v prvním díle, protože tu zpěvačku (Tones and I, pozn. red.) má rád, sám na ni bubnuje. Pak mě obdivoval za Evu Pilarovou, ale u Axla Rose říkal: „Mami, tam jsi spletla text.“
Na bicí k někomu chodí, nebo se učí sám?
Nejdřív se učil sám, pak jsme mu našli hudební školu. Učí ho Zdenda Steiner, bubeník Wohnoutů.
Theodora máte s exmanželem ve střídavé péči. Týden je u vás, ten další u něj… Dělalo vám problém zvyknout si na to?
Ne, mně to vyhovuje.
Necítíte smutek a prázdno, když s vámi není?
Můj postoj je takový, že dítě má dva rodiče a oba mají naprosto stejné právo se mu věnovat. A jsem za to velice ráda, protože s tím mám vlastní zkušenost. Když jsem byla malá a rodiče se rozvedli, automaticky jsme s bratrem připadli do péče mámy, táta nás mohl vidět jenom někdy. Bylo nám to líto a taky nás to hodně poznamenalo. Nechápali jsme, proč má tatínek menší privilegia než máma. Takže střídavou péči považuji za bezvadný nápad, ale samozřejmě za předpokladu, že rodiče jsou normální a inteligentní a že jim v první řadě záleží na dítěti a ne na nějakých ambicích a pravdách.
Každý k tomu tak shovívavě nepřistupuje…
I já kolem sebe někdy slyším hrozné věci. Maminky na svoje expartnery nadávají, že jsou idioti, nebo si naopak muži stěžují na své bývalé ženy. Proboha, jednou s tím člověkem mám dítě, byla jsem s ním v úzkém vztahu, milovala jsem ho, tak to teď nemůžu popřít. To dítě má geny nás obou, sčítáme se v něm. A pokud rodič není masový vrah nebo narkoman v posledním tažení, nevidím důvod, proč by se o něj nemohl starat. To, že jsme si my dva něco udělali, třeba se hádali, nesnášeli nebo nenáviděli, je jenom a jenom naše věc. Dítě za to nemůže, nemá s tím vůbec nic společného.
Takže u vás to funguje dobře.
Ano, když byly podzimní prázdniny a já musela točit Tvář, byl exmanžel s Tedíkem na chalupě, byť jsem ho v tom týdnu měla mít já. Ale věnoval se mu on, protože měl volno. A já mu nabídla klíče od své chalupy.
Předpokládám, že tam jel i se svojí přítelkyní.
Ano a já ji mám moc ráda, protože je to fajn holka, která miluje mého syna. Kéž by všechna rozvedená manželství byla v pohodě jako my a mohla dál spolu komunikovat.
Pak asi máte stejný styl výchovy…
Máme, ale musím Petra pochválit, že to dělá líp. Je daleko důslednější a systematičtější. Navíc je pro Theodora velmi důležitý už tím, že je chlap. Když byly moje holky malé, automaticky tíhly víc ke mně než ke svému tátovi (Petr Jícha alias Alva Basika, pozn. red.). U nich vliv tatínka nebyl tak nepostradatelný, ale když máte kluka, je to jinak. Petr je pro Theodora Bůh. Ve všem má pravdu, všechno dělá dobře, umí mužské věci… Chodí spolu do lesa, štípou dříví, hrají fotbal nebo jdou na ryby. Já zase s Tedíkem navštěvuji výstavy, čteme si knížky… Doplňujeme se, což je skvělé.
Jak si vedete jako řidička?
Klepu to na dřevo, ale v den, kdy mi dali řidičák, jsem sedla do auta a v podstatě z něj nevystoupila. Já si naivně myslela, že si ho dělám hlavně pro to, abych nás mohla dopravit na chalupu, protože jiné spojení tam neexistuje. A teď jezdím pořád. Vozila jsem Tedíka na kroužky, děláme si výlety... Moc mě to baví a lituji, že jsem si řidičák udělala tak strašně pozdě. Ale odrazovali mě od toho hlavně moji bývalí partneři. Pořád mi říkali: “Hlavně si nedělej řidičák.“
Byla jste zamilovaná, ale ten vztah nečekaně skončil…
Loni v létě jsme se seznámili, bylo to moc hezké, ale on nebyl z Prahy, takže za mnou dojížděl. A na začátku března, když přišla korona, nějak ho to ovlivnilo a řekl mi, že chce být sám. Hodně mě to trápilo, ale dostala jsem se z toho. Přešlo to a teď už jsem v pohodě.
