Bára Seidlová: Diana z Ulice není moc oblíbená, ale já ji mám ráda | Pro ženy | Blesk.cz

Bára Seidlová: Diana z Ulice není moc oblíbená, ale já ji mám ráda

VIDEO: TV Nova
22. května 2020 | 06:00

Větší semetriku byste v seriálu Ulice hledali těžko! Je atraktivní, je ambiciózní a neústupná. Své nesplněné ambice ovšem projektuje do představ o kariéře své dospělé dcery Jany, a ta ji proto nemůže ani vidět. Jak se s nesympatickou postavou sžila její představitelka Bára Seidlová? Kde a jak trávila karanténu a jak oslaví narozeniny?

Báro, tento týden vás čekají narozeniny. Jste typ, který rád oslavuje?

Oslavuju ráda. I to, že si občas pobrečím, je důvod k oslavě. To je můj úhel pohledu, samozřejmě.

Jak plánujete oslavit své narozeniny letos?

Slavím pořád. Slavím to, že přicházejí nová poznání. To, že se mi o trošičku víc zvedne pomyslná opona, za kterou je úplně jiný svět. Stává se to ve chvílích ticha, a když zklidním svou mysl. Nahlédnout do této absolutní svobody byť jen na pár vteřin je to, co stojí za oslavu. A hlavně zjištění, že hodnoty, kterým věříme, jsou čistě subjektivní a se žádnou absolutní pravdou nemají nic společného. Pravda je to, čemu uvěříme, to tvoříme a to žijeme. Čím větší počet lidí něčemu věří, tím větší pravděpodobnost, že to, čemu věří, bude jejich realitou, tu je.

Mění se to třeba s léty?

Znáte Einsteinovu teorii? Čas neexistuje. Je to pro nás těžko představitelné, ale lineární čas neexistuje. Minulost, přítomnost a budoucnost jsou teď a tady. Ano, ve škole nás to neučili a je velmi těžké na to přistoupit, ale velcí filozofové a badatelé všech dob se nám to snažili odjakživa sdělit. Pravda je, že všichni mocní světa vítají naši nevědomost a snaží se nám zblbnout hlavy konzumem a touhou po úspěchu. Uvědomila jsem si, že právě ve chvílích toho takzvaného úspěchu, když jsem dosáhla toho, co druzí považují za obrovský úspěch, tedy toho pozlátka slávy, fotek na titulkách a filmových rolí, tak v tu dobu mi došlo, že je to ten největší podvod na lidskou duši. Štěstí v tom nenaleznete, jenže to nikdo nikomu nepřizná, hezky se tím totiž manipuluje.

Jaký je pro vás ideální dárek k narozeninám?

Být s těmi, které mám ráda, s těmi, kteří mi pomáhají k tomu, abych byla tím, kým být chci, a ne tím, kým si představují oni, že bych být měla.

Máte nějaký druh narozeninového dortu, který se dělá třeba jen u vás doma nebo pro vás speciálně?

Jsem dost mlsná, ale mám ráda svěží chutě, čerstvé, bez živočišných tuků a bílé mouky, vajec, cukru a spousty jiných složitostí. Asi bych řekla jednoduchý a prostý.

Dokážete říct, která oslava narozenin se vám kdy nejvíce vydařila?

Ne. Každá byla svým způsobem nezapomenutelná.

Příští rok vás čeká kulaté jubileum. Spousta žen se čtyřicítky děsí, jak to máte vy?

Kdyby nebylo vás, ani bych to nevěděla. Já totiž, když se mě někdo zeptá na věk, začnu počítat. Nebo se zeptám stejně staré kolegyně: "Kolik nám je vlastně roků?" Mezi blízkými máme zvyk slavit tolik let, kolik se nám zrovna chce. Vždycky se vzájemně zeptáme, kolik si kdo z nás přeje slavit let. Tak doufám, že se neprobudím ráno v den narozenin a nebudu si připadat na 105! To by je ty svíčky na dort přišly draho!

Co je podle vás na stárnutí nejlepší?

Že se nestárne, ale mládne. Protože se člověk zbavuje pout závislostí na tom, co je po něm požadováno. Domněle starý člověk není už tak zajímavý, možná pro farmaceutický průmysl, jinak ne. Nekoukají z něho tak velké zisky, a tak má pokoj. Vrátit se zpět do mládí a konečně žít – znám spoustu takových lidí.

Karanténa teď trochu všem zamíchala životy, co vše ovlivnila u vás?

Celé to vnímám jako logické vyústění stavu naší společnosti. Dá se na to pohlížet i jako na dar a obrovskou naději spatřit nesmyslnost v tom, o čem byli lidé přesvědčení, že je smyslem života. Tedy moc, sláva, peníze, povrchní vztahy, manipulace a závislost na nesmyslech. Nehraje se divadlo, netočí filmy ani seriály, odpadla nám spousta představení, ale vždycky je možnost něco udělat! Společně se svými kolegyněmi Danielou a Nikolou Zbytovskými, se kterými tvořím divadlo MALÉhRY, jsem se zabavila živým vysíláním z Divadla Bolka Polívky. Když nemohli diváci za námi, šly jsme my za nimi. Pod názvem Čtení ke kafi aneb samy doma s kofidem jsme si povídaly na různá témata, zvaly jsme hudební hosty a snažily se dát divákům radost a trochu pohody. Vždy se najde něco, co se dá ještě udělat. V prvních týdnech karantény jako by se život zastavil. Lidé seděli doma jako opaření a mnozí nevěděli, co s tím, strach, panika, ticho v ulicích. Docházelo právě k té nejhorší situaci, že strach začal udržovat naše životy v nejnižších vibracích. Tak honem, je potřeba něco dělat! Chce to naději, soudržnost, úsměv, co pro to mohou udělat herci? Něco málo určitě. Tak jdeme do toho...

Kde jste trávila nejvíce času?

V přírodě, v lese, v myšlenkách. Nebylo sice možné cestovat, stýkat se s lidmi, ale bylo možné podniknout ještě dobrodružnější cestu. Do nitra nás samých. A tohle je jedno z pozitiv, která nám tahle situace poskytla. Prostor a čas na to, utřídit si myšlenky, zeptat se sám sebe, jestli to, co v běžném životě dělám, dělám, protože chci, nebo protože to po mně chtějí ostatní.

Mnoho lidí přišlo o práci, kterou běžně dělají, a začali si přivydělávat jinak. Zvládáte to zatím, nebo se také poohlížíte po brigádě?

Ale co by to bylo za umělce, kdyby občas nezažil chudobu? Víte, jak se to dříve říkalo: "Hladový jako herec..." Ale dnes už to nikomu z nás nehrozí, aby umřel hlady... Teď pozvou přátelé na oběd mě, zítra já je... Časy se mění. Navíc pokud nejste vlastníkem divadla se spoustou zaměstnanců, máte to jiné. Udělaly jsme s naším autorským divadlem MALÉhRY spoustu nových počinů. Teď nás čeká natáčení v televizi a už se pomalu probouzí i první malé scény, které nás žádají o představení.

Na co se nejvíc těšíte?

Na odhalené usměvavé tváře bez roušek, na vřelá objetí, na kafe v oblíbené kavárně, na to, že si zajdu do kina Art na dobrý film, na léto, ohýnky, hvězdy, vůni stromů, vlastně na všechno!

A teď ještě k Ulici. Vaši seriálovou postavu titulují mladí fanoušci jako „matku, co fakt nechceš“. Jak ji vidíte vy?

Diana je z mého úhlu pohledu klasická oběť společnosti. Uvěřila totiž, že hodnota člověka závisí na tom, jak působí navenek. Nepřijala sebe samotnou takovou, jaká opravdu je, ale nasadila si masku, o které se domnívá, že má vyšší hodnotu než její pravá tvář. Stejně tak se nedokáže přenést přes „chyby“ minulosti. Viděno z jiné strany se může jednat o potřebné životní lekce, díky kterým člověk postupuje o kousek dál. Chybovat je lidské a mnohdy nám právě tohle chybování otevře další dveře v našem nitru.

Říkáte to, jako byste jí rozuměla...

Moje postava není moc oblíbená, ale já jsem si ji oblíbila. Někdo ji musí mít rád. Úkolem herce je postavu pochopit a svým způsobem obhájit její chování. Proč se chová tak, jak se chová? Všechno má svůj důvod. V každém z nás je někde hluboko v srdci ukryto něco krásného, něco opravdového, jen je potřeba to objevit mnohdy pod nánosem sebenenávisti pramenící z obrovského strachu. Vlastně Dianě držím palce, aby to dokázala.

Říká se, že negativní postavy se hrají lépe. Souhlasíte?

Myslím si, že se s Dianou pobavím víc než s jakoukoliv jinou postavou. Na hodných holčičkách není nic zábavného a hrají se mnohem hůř. Na Dianině charakteru si můžu ujet. Ale je fajn na ní najít něco hezkého.

Co jste si pomyslela, když přišla nabídka na tuto roli a dozvěděla jste se její charakteristiku?

Říkala jsem si, že se asi spletli. Ta postava je mi tak strašně vzdálená! Ale právě proto to bude pro mne velkým dobrodružstvím nabídku přijmout. Sama děti nemám, ale stačí se dívat kolem sebe a pozorovat. I když žena není matka, tak je dcera, takže vždy přesně tuší, o jaký vztah se jedná. Vztah matky a dcery má svá specifika a viděno očima psychologů je to prý nejsložitější vztah, ale současně i velká výzva a možnost sebepoznání jak pro matku, tak pro dceru.

V Ulici hrajete maminku dospělé dívky. Lidé si vás pamatují z rolí princezen a dcer. Je to i pro vás překvapivý přerod?

Vůbec ne. Herectví je zábavné právě proto, že jeden den můžete být matkou, druhý dcerou a třetí ježibabou. V životě také hrajeme řadu rolí. Role manželky, matky, babičky, prababičky, ale pod tou maskou dospělosti nebo i stáří je stále tatáž duše, která moc dobře cítí, že čas pro ni nehraje roli. Ta malá holka nebo hravý kluk jsou stále v nás a my to moc dobře víme, jen o tom nemluvíme, aby nás druzí nepovažovali za pošetilé blázny.

V seriálu s dcerou bojujete. Jaký je váš vztah s herečkou Sárou Affašovou mimo kamery?

Se Sárou jsme se poznaly až při natáčení a troufám si říct, že náš vztah a sympatie jsou mnohem lepší a pozitivnější než to, co uvidí televizní divák. Ale třeba se i vztah Diany a Jany může posunout na jinou úroveň, dejme jim šanci!

Jaké pocity jste měla, když jste přišla poprvé do Ulice?

Překvapení. Překvapilo mne všechno a všichni! Na životě je krásné to, že vás neustále překvapuje a často vás donutí přehodnotit některá zajetá přesvědčení. Musela jsem změnit spoustu svých domněnek a předsudků. Vstoupila jsem do prostředí, kde každý už ví, co má dělat. Každý si tu našel své místo a způsob, jak s druhými komunikovat. Přišla jsem do milého příjemného prostředí. Na každé natáčení se těším.

Na natáčení dojíždíte z Brna. Není to nepraktické?

V Praze jsem studovala a poté asi šest let bydlela, ale jsem holka z Moravy, tam patřím. Brno mám moc ráda, dobře se mi tu žije a nemám v úmyslu to měnit. Jsem zvyklá cestovat. S autorským divadlem MALÉhRY neustále cestujeme po celé republice. Denně s kolegyněmi Danielou a Nikolou Zbytovskými najezdíme klidně 500 km. Pojímáme to jako výlet, zjistíme si, co je v okolí hezkého, jaké tam mají kavárny. Takže když pak chceme jet na dovolenou, musíme jet někam hodně daleko, abychom měly pocit dovolené.