2°C
Natáčení Ulice a vůbec hereckou práci narušila karanténa. Jak jste se vypořádala s nastalým „volnem“ a kde a s kým jste ho trávila?
Popravdě, těsně před kolapsem společnosti jsem si sama procházela obdobím, kdy jsem velmi cítila potřebu zvolnit a trochu se znovu nadechnout. Takže mi vlastně vynucené podmínky zpočátku vyhovovaly. Věnovala jsem se sobě a věcem, na které běžně nemám čas. Ale už je to samozřejmě dlouhé a těším se, až začneme zase pracovat. Většinu času jsem byla v Praze, těsně před karanténou jsme se s přítelem stihli sestěhovat. Ještě že! Takže jsme se zabydlovali. Hodně času jsem se také snažila trávit s rodinou v rodném Prostějově. A miluju jezdit na výlety do přírody!
Také jste v karanténě oslavila narozeniny. Jaká byla oslava?
Přítel mi přinesl nějaké dobroty a pugét, rodiče to stihli ještě před začátkem karantény a s přáteli jsme si volali a psali. Já jsem vlastně abstinent, takže mě ani nemrzí, že nebyla pořádná párty. Nebyly to přece jen kulatiny. Ale udělala jsem si radost, pořídila jsem si koloběžku, po které jsem dlouho toužila, a asi i dodatečně k narozeninám jsme se s přítelem rozhodli pro druhého psa. Od té doby mám o zábavu postaráno.
Vaše herecká hvězda stoupá výš, lidé si vás pamatují nejen ze seriálu, ale také díky skvělé roli v Až budou krávy lítat – to byla velká výzva! Máte před sebou něco dalšího zajímavého, co byste mohla prozradit?
V současné době žádný projekt naplánovaný nemám. Něco většího se rýsuje snad příští rok, ale vzhledem k situaci se všechny termíny posouvají a překopávají, takže tomu nechávám volný průběh. Všechno bude, jak má být.
Ráda se perete s výzvami?
Většinou ano! Ale spíš než že bych se prala, je přijímám. Všechno vás někam posouvá, ať už si to uvědomujete v danou chvíli nebo až zpětně. Myslím, že život je jedna výzva za druhou. Od těch malých po velké. A nepřijímat výzvy je kašlat na život.
Co na sobě máte nejraději?
Snažím se pořád na sobě vidět ty lepší věci, většina lidí má totiž opačnou tendenci. Mám ráda, když cítím, že se někam posouvám. Nejen v pracovním, ale hlavně v osobním životě. Že pracuju na nešvarech a starých vzorcích a přijímám své nedostatky na sobě i na ostatních. Snažím se žít lidsky.
Je něco, co byste chtěla změnit?
Chtěla bych změnit, že nebudu nic chtít měnit. Že to všechno v tom balíčku, který jsem dostala do „výbavy“, a i to, co jsem do něj postupem času přibalila, prostě vezmu za své, že to přijmu. Chtěla bych přestat podceňovat se a chci se mít víc ráda.
Co vám pokaždé zvedne náladu?
Film S tebou mě baví svět, mí psi, když běží lesem a jsou šťastní, zpěvačka Norah Jones, vzpomínky na dovolenou v Kodani, to, když se lidi smějí a mají se rádi.
Evi, jak vnímáte postavu Alice, kterou hrajete v Ulici?
Alice je podle mě sympatická holka, která se s ničím moc nemaže. Nemá žádné problémy a věci řeší tak, jak přicházejí. Není žárlivá ani vztahovačná. Je to holka do nepohody, veskrze pozitivní člověk.
Jste taky taková?
Snažím se být pozitivní, ale ne vždycky to jde. Občas bych chtěla být jako Alice, nepárat se s blbostmi, nebrat si je osobně a být víc v pohodě. Něco ale společného máme. Hudbu. Já sice nejsem rocková zpěvačka jako ona, ale zpívám v divadle a ráda.
A vášeň pro motorky máte také společnou?
Naopak, já se toho stroje bojím. Moje maminka a bratr si koupili motorku, a když jsem na ni sedla, pochopila jsem, že se nerozjedu. Mám strach. Takže když mi v Ulici řekli, že budu motorkářka, zděsila jsem se.
A jak to tam řešíte?
Hrajeme, že jsem jako přijela nebo jako odjíždím, ale naštěstí jsem ji řídit nemusela a doufám, že k tomu ani nedojde.
Když jste vstupovala do Ulice, měla jste obavu z přijetí?
Ulice je moje dětství, ale už delší dobu nemám televizi, a tak jsem moc nevěděla, co se tam děje. Tušila jsem, že budu vstupovat do trojúhelníku, ale ujistili mě, že se Anča s Bedřichem rozejdou, a to se také stalo. Nehraju milenku, i tak ale doufám, že si Alice diváky svou povahou získá. Nepřišla dělat zlo. Mně ta linka přijde osvěžující. Potkali se dva lidé, kterým je spolu dobře a kteří nechtějí nic hrotit.
Co pro vás bylo při vstupu do Ulice zásadní?
Zajímalo mě, s kým se budu potkávat. Nejčastěji se potkávám s Adrianem Jastrabanem a Jirkou Štréblem. To jsem kvitovala s povděkem. Jirka Štrébl je takový můj divadelní táta, zkoušela jsem s ním už ve druháku na DAMU, známe se dlouho. A Adriana Jastrabana si nesmírně vážím jako divadelního herce. Na společné hraní jsem se opravdu těšila.
A tak to může vznikat řada zábavných situací, že?
To ano, obzvlášť, když v šest ráno přijdeme do hospody, pijeme pivo a předstíráme, že je večer.
Ulice je vaší první zkušeností s dlouhodobým seriálem, že? Jaké to pro nováčka je, přijít do patnáct let běžícího projektu?
Pro mě to byl příjemný vstup. Je to rozjetý vlak, do kterého člověk nastoupí. Kouká se z okýnka a užívá si příjemnou jízdu. Všichni jsou neuvěřitelně milí a pro herce je skvělé, že se otrká před kamerou. Pořád mám ale občas zmatek v tom, kolik je tam lidí, jak se jmenují a tak, ale líbí se mi ten systém a to, že tam všichni vědí, co dělají.
