Gábina Partyšová: Půlka naší rodiny už koronu zřejmě měla! | Pro ženy | Blesk.cz

Gábina Partyšová: Půlka naší rodiny už koronu zřejmě měla!

29. dubna 2020 | 06:00

Gabriela Partyšová (41) tráví karanténu v domečku za Prahou a díky tomu, že má krásnou zahradu a les za domem, to zvládá docela dobře. My jsme si ovšem netradičně přes internet popovídaly i o tom, jak důležité je vychovat syna tak, aby to nebyl mamánek, ale gentleman se zdravým sebevědomím.

Gábino, neleze vám ta karanténa už trochu na nervy?

To leze snad už úplně každému, myslím. Jsem zavřená se synem, je mu dvanáct, školu dělá on-line, ale naštěstí žijeme na okraji Prahy, máme tu hned krásný les a kolem domu výběh, takže můžeme i bezrouškově dýchat čerstvý vzduch, což je obrovská výhoda. Občas musíme vyběhnout pro rohlíky, protože musíme něco jíst. Je to náročná doba plná čekání na něco, aniž bychom věděli, co přijde. Pro člověka v jednadvacátém století být takhle zavřený je velice nestandardní. Netušíme, kdy a jestli půjdou děti do školy, nevíme ani banality, jako kdy budeme moct ke kadeřníkovi. Občas se s tím také musím psychicky vyrovnávat a bulím do polštáře.

Co děláte pro to, abyste tu psychiku trochu povzbudila?

My velké holky, tím myslím holky nad čtyřicet, my už máme dost zkušeností s tím, kdy nám bylo hodně úzko, a tahle doba tu úzkost s sebou nese. Používám tedy zaručené recepty a samozřejmě je mi oporou můj přítel. Jsem také velký zastánce homeopatie a homeopatické kuličky dávám na vše, co mě bolí, ať už fyzicky nebo psychicky. Mám také úžasné čaje od svého bylinkáře Ládi Kříže. Ty mě dokážou uklidnit. A potom mám sport. V garáži mám orbitrec, na kterém denně běhám, abych se z toho nezbláznila, a pracuji na zahradě. Máme také stůl na stolní tenis a basketbalový koš, pod ním hrajeme se synem. Trochu mu teď supluji kamarády. Nemusí vstávat a chodit do školy, ale chybí mu kontakt s kamarády. Oni samozřejmě jsou v kontaktu on-line, ať už přes skype nebo spolu hrají na dálku hry, ale je to těžké pro všechny generace.

Takže to hodně špatně snáší, to odloučení. Chybí mu kamarádi moc?

Kristian je spíš introvert, takže to není o tom, že by měl partičku a potřeboval neustále s někým být, ale už je to přece jen docela dlouho, takže mu chybí kolektiv, chybí mu spolužáci, dokonce paní učitelka a třeba jen to, vyrazit někam ven. My spolu dost rádi cestujeme, ať už po republice nebo do zahraničí, takže v tomhle ohledu strádá.

Musíte si oprašovat látku základní školy, abyste mu pomohla s učením?

Kristian je v šesté třídě a chodí do česko-kanadské soukromé školy, mají on-line výuku v reálném čase, střídají se jim tam profesoři, takže s ním řeším jen maličkosti, pokud něčemu nerozumí v zadáních úkolů a podobně. Nejsem tedy jedna z těch maminek, které by si musely opakovat všechny ty matiky a fyziky, naštěstí mě toho škola ušetřila. Nemusím být ve stresu, jestli dřív skočit uvařit, nebo se učit s dětmi, jako to má spousta maminek.

Jak to zvládá Kristian? Musí to být náročné sedět sám u počítače, třeba jen kvůli udržení pozornosti...

Oni to mají bezvadně zařízené. Během školní výuky vidí spolužáky i paní učitelku na monitoru a o přestávkách si mohou povídat, což je super. Já samozřejmě k němu občas nahlédnu, abych viděla, jak si vede, dám mu třeba svačinku nebo si se zájmem sednu a poslouchám výuku. Kristian úplně bez problémů zvládá. Mají dokonce i tělocvik, ten probíhá tak, že se musí děti natočit při nějaké sportovní aktivitě, aby nebyly lenošné. Je to určitě nezvyk a bude fajn, až se budou moct vrátit do školy. Tahle mladá generace má k elektronice a všem sociálním sítím dost blízko, ale díky téhle době si uvědomují, že být zavřený doma jen s tou elektronikou není dobré, a touží po tom, jít ven s kamarády. Bydlíme na vesnici a musím říct, že nikdy dřív více nežila. Všichni jezdí na kolech a chodí na procházky, samozřejmě s rouškou, ale je to nevídané. O víkendech je lidí plný les! Lidé se navrací k přírodě a zřejmě i dovolené budeme letos všichni trávit v Čechách. Nám už také zrušili dvě dovolené v zahraničí.

Takže budete muset vymyslet náhradní plán!

Já už mám takový nápad. Máme krásnou zahradu u lesa, moje sestra má také děti a plány na dovolenou museli zrušit. Takže asi vyrazíme někam jejich obytňákem a u nás na zahradě pak uděláme takový dětský tábor.

Takže doma ještě nemáte ponorku, když i dovolenou plánujete na zahradě?

Nemáme, protože díky škole, která probíhá sice on-line, ale v reálném čase, na sebe máme v týdnu čas až tak od čtvrt na čtyři do večera.

Máte nějaký společný rituál?

Máme, hrajeme spolu pinčes. Hrozně ráda s ním mluvím. V dnešní době se hodně píše, na mobilech a vůbec, ale já si myslím, že mluvené slovo je pro děti velice důležité. Sednout si ke stolu a povídat si, to je takové nezvyklé mezi dětmi a rodiči, takže my si povídáme u sportu. Pinkáme a já se ho ptám na různé věci, na život, a on se ptá zase mě a hrozně pěkně si při tom popovídáme. Kolikrát si řekneme věci, které bychom si jinak možná neřekli. Pak máme ještě jeden rituál, a to že mu každý večer mažu nohy. Čekám, že je třeba někdy namaže on mně, ale to je málokdy. Je to takový rituál, co máme od miminka, protože si myslím, že doteky jsou pro děti také velmi důležité. Vůbec pro lidi celkově. Říká se, že ti staří lidé, kteří museli zůstat v osamění, se více než nákazy bojí té samoty a opuštění. Hodně teď v karanténě myslím na staré lidi, protože ti to musí mít opravdu strašně těžké.

Vy máte nějaké babičky a dědečky, které teď nemůžete vídat?

Ne, protože v našem velkém domě s námi bydlí i mí rodiče, takže nás tu je celkem tlupa. Dáváme si samozřejmě pozor. První tři týdny jsem chodila do Snídaně s Novou, ale potom jsem si vzala volno, protože jsem se bála, abych domů nepřinesla něco špatného. My jsme jako rodina měli v půlce února docela velkou chřipku, a když dneska čtu všechny symptomy covidu, tak si myslím, že půlka rodiny tím prošla, akorát se ještě nevědělo vůbec nic. Tak je možné, že už máme obranné látky.

Já se ještě vrátím ke Kristianovi. Už je v podstatě v pubertě, ale podle vašich slov to vypadá, že to s ním tolik netříská, jak se říká.

Co se školy týče, tak tam je všechno v pořádku, má skvělé výsledky, dokonce jsme měli on-line třídní schůzky a paní učitelky ho moc chválily. A doma občas odmlouvá, ale nemám vůbec srovnání. Je to moje jediné dítě, a když přijde k nám puberťák na návštěvu, tak je samozřejmě taky trochu jiný. Myslím si, že je v pohodě. Možná nás to ještě čeká, hormony zapracují a přijde ještě těžší puberta, ale zatím to jako matka zvládám, protože na tom to také hodně závisí. My máme jasně daná pravidla, snažím se ho přivést ke sportu, hraje i na bicí a klavír a teď má doma tolik času, že může krásně trénovat.

To by mě zajímalo, jak ho vychováváte. Jestli za ním běháte a vše pro něj děláte, nebo se snažíte z něho vychovat samostatného gentlemana, kterého pak předáte té pravé?

To je hodně důležitý úkol pro maminky, vychovat dobře své syny, ale není na to žádná kuchařka a člověk kolikrát dělá spoustu chyb. Ale myslím si, že dnešní děti mají mnohdy hodně široké mantinely a je jim dost povolováno. Já ho vychovávám tak, aby věřil něčemu, jako je vyšší moc, a aby si věřil a měl se zdravě rád. Aby věděl, že se má postavit za kamarády a sám za sebe, když se mu něco nelíbí. Nejsem žádná supermatka a ani si na ni nehraju, určitě dělám chyby. Možná kdybych měla čtyři kluky, tak ten čtvrtý by byl ideální prototyp, ale každé dítě je úplně jiné a nikdy nevíme, kam to bude směřovat. Ale základy slušného chování mu vštěpuji od malinka. Myslím si, že to bude fajn kluk, a jestli si bude hledat stejnou ženskou, jako je maminka, tak to bude náročný.

Takže se nebojíte, jakou dívku vám domů přivede?

Ještě ne, holky se mu sice líbí, ale jinak je to ještě dítě. A hlavně – co nadělám, naši rodiče se také museli smířit s tím, koho jsme jim přivedli domů. Spíš si myslím, že nejdůležitější je, aby dítě mělo alespoň jednoho rodiče nebo babičku či dědu, kterým by se mohlo svěřit. Kyberšikana jede ve velkém a tam ty dětské duše hodně trpí a bylo by škoda, kdyby se dítě uzavřelo samo do sebe a pak spáchalo něco hrozného. Proto je opravdu důležité s dětmi otevřeně mluvit.

Už vidíte, jakým směrem se bude ubírat? Jako introvert asi do televize ne...

Má už youtubové zkušenosti, jako každý dneska chce být youtuberem, takže mu pomáhám a sama mám takový jeden nápad. Myslím si, že by měl hlavně vystudovat školu, ty znalosti mu nikdo nevezme a se školou, kterou teď dělá, může potom klidně studovat ve světě. Já to budu samozřejmě podporovat, protože co lepšího mu mohu dát než kvalitní vzdělání? Bavili jsme se také o tom, že by ho bavila architektura, on totiž moc krásně maluje. Tak třeba z něj bude architekt, který hraje na bicí, piáno a kytaru, a ještě umí anglicky a francouzsky. Jako proč ne!

Vypadá to na renesančního člověka! Vidím, že víru v to, že zase otevřou hranice, máte!

To ano, ale myslím si, že máme spoustu skvělých vysokých škol v Čechách. Prokázalo se to i v té Kristianově škole, kde mají mezinárodní maturitu. Předpokládalo se, že děti půjdou studovat do světa, a ono ne, většina zůstává v Čechách. Je ale dobré, aby se děti aspoň na rok dostaly někam do světa a odpoutaly se od toho mama hotelu.

Ještě nakonec bych se chtěla zeptat, na co se nejvíc těšíte, až tohle skončí?

Na vnitřní pocit, že mě nikdo řízeně nelimituje. Že si všechny limity dávám jen sama a jsem svého štěstí strůjcem. Na to se těším, protože teď jsme trochu na vojně.

Zajímá vás, jak to vypadá i Gábiny na zahradě? Chcete nahlédnout do jejího soukromého archivu fotek z dovolené? Otevřete fotogalerii: