Letos si znovu mohou tví fanoušci koupit speciální diář. Ty sama ho používáš?
Ano, už čtvrtý rok. Byla jsem zvyklá na tu menší verzi, kabelkovou. Když jsme přišli s tímhle, tak jsem se bála, že to možná nikdo nebude používat, protože ženy ne vždy nosí ty své obrovské kabelky, ale diář a telefon musíme mít vždy. Potom jsme udělali fotky a přišlo mi, že tak pěkné fotky zase potřebují prostor, takže to mě přesvědčilo. Každá fotka měla námět, vyhrály jsme si na tom, já a fotografka, tak jsme si dovolily velkorysejší formát.
Které věci jsou vždy jako první zapsány u tebe v diáři?
Svátky a narozeniny, to si přepisuju z počítače, Lauřiny prázdniny a dny volna a potom tam postupně přibývá vše ostatní. Většinou se mi v diáři střídají aktivity moje s aktivitami Laury.
Které jsou ty nejdůležitější dny v roce?
Pracovně jsou to vždycky víkendy. Spousta lidí o víkendu odpočívá, mně se ve čtvrtek začne zvyšovat tempo a kolotoč se rozjíždí. Neděle jsou u nás doma svaté, telefony se vypínají, diář odkládám a od pondělí klasika: škola, vstávačka. V podstatě mám své životní tempo ráda, jsem svým vlastním pánem a mám to přesně takové, jaké si to udělám.
Používá diář i Laura?
Zatím ještě ne, ale používá ten můj, aby věděla, kde je maminka nebo co bude dělat. Chodí normálně špiclovat do mého diáře. Jsme taková oldschoolová rodina, Laura má nástěnný kalendář a jeden máme ještě v kuchyni, abychom opravdu na nic nezapomněly, máme to pojištěné jak v telefonech, tak na zdech i v diáři.
Ten tvůj diář je také motivační, já jsem viděla, že ses v jedné ze svých písní rozhodla upozorňovat také na domácí násilí.
Z mých diářů je už čtvrtým rokem jasné, že chci lidi pozitivně motivovat. Nejsem povrchní člověk a nechci jen tak klouzat po povrchu. V podstatě mě to rozčiluje u lidí, kteří tak žijí. Zabývám se radostmi i starostmi, nejen své rodiny, ale i ostatních lidí. Nahrála jsem na desku písničku, která primárně neměla být tím, čím je, to vše vzniklo později, kdy se s ní propojila problematika domácího násilí. Ta problematika je mi blízká, protože jsem to řešila i se svými kamarádkami, kterým se takové věci bohužel dějí. Rok potom, co jsem napsala písničku, se mi ozvala ministryně spravedlnosti Slovenské republiky, že budou dělat kampaň, která se téhle problematiky týká, a že by chtěli použít mou píseň jako nosný song.
Co je pro tebe nejdůležitějším životním mottem?
Zbytečně se nepatlat s věcmi, které nejdou změnit. Zvednout se, oklepat se a jít dál.
To učíš i Lauru?
Ano, pořád jí říkám, aby si zbytečně nedělala hlavu z věcí, které nejdou změnit, které se třeba už staly nebo jsou dané.
Lauře je už jedenáct, začíná u ní puberta?
Ani nevím, nezdá se mi, maminky mě varují, že už to hrozí a že to bude bolet, nejen mě, ale i ji. Budou zklamání, emoce a hormony.
Takže se za tebe ještě nestydí?
Zatím ne, ale může se to stát. Já sama jsem dramatickou pubertu neměla. Možná to bylo i kvůli tomu, že jsem byla v zápřahu a měla spoustu koníčků a neměla jsem čas se v tom moc vrtat. Laura je také hodně akční, tak jí to třeba ani nedojde a projdeme tím vším ve zdraví.
Co ji teď nejvíc baví?
Zpívání a tanec, trampolíny, pole dance a koně, potom dlouho nic a pak škola.
Zpíváte a tančíte tedy spolu?
To ne, já ji do toho netlačím, spíš tak poslouchám, a když si myslí, že to nebylo dobré, tak ji přesvědčuji, že se plete, že to dobré bylo, že to moje ucho pozná.