14°C
Máte recept na spokojený vztah?
Univerzální recept na takový vztah neexistuje. Naučila jsem se postupně být spokojená sama se sebou i přes své chyby a nedostatky. Věřím tomu, že s vyrovnaným, spokojeným člověkem se žije lépe než s nespokojencem a stěžovatelem. Myslím, že v našem případě funguje to, že je doma pohoda a legrace. A když to bylo před dvěma lety hodně smutné, starala jsem se u nás doma čtyři měsíce o mou umírající maminku, byl to Zdenek a naše obě holky, kteří mě nejvíc podpořili.
Je nějaký rituál, který si neodpustíte?
Před usnutím děkuji za to, co mě ten den potkalo, a prosím, ať i ten další je stejně hezký. Před výukou si opakuji mantru mého mistra: Ať dostanu jen to, co mám dostat, ať dám jen to, co mám dát, o to prosím a za to děkuji. A než vylezu na jeviště, pomodlím se a pak řeknu třikrát do pr…e. Pomáhá to!
Kde se vidíte jako důchodkyně?
Otázka by měla spíš znít: Kdy se vidím jako důchodkyně? V mém životě to mám všechno posunuté. První dceru jsem měla ve dvaatřiceti, druhou ve dvaačtyřiceti. Na tehdejší poměry pozdě. Ve svých šedesáti končím doktorská studia, svou druhou vysokou jsem začala studovat ve čtyřiceti sedmi, třetí v padesáti… Můj čínský mistr mi řekl: „Prvních padesát let svého života se uč, druhých padesát let svého života se uč a uč jiné, třetích padesát let se uč, uč jiné a začni si konečně užívat života.“ Mám před sebou pěkných devadesát let.
Kdybyste měla vybrat tři věci, které ve vašem životě znamenaly největší změnu, co by to bylo?
Pokud by šlo o pracovní situace nebo setkání, tak to bylo mé první angažmá v Národním divadle a setkání se spoustou úžasných kolegů. Pak koncerty s mým mužem Zdenkem Mertou v USA – setkání s americkým publikem a tamním showbyznysem. Byla to ohromná zkušenost, ze které čerpám doteď. A pětileté působení v Českém rozhlasu, kde jsem byla šéfredaktorkou stanice pro děti Rádio Junior, kterou jsem vybudovala podle své koncepce, vymyslela jejího maskota strašidlo Ušouna Rušouna, kterému dodnes propůjčuju hlas. V osobním životě to bylo setkání se Zdenkem, narození našich dvou dcer a také úmrtí rodičů, kamarádů a dalších mně blízkých lidí. Těch zlomů v mém životě by se dalo najít mnohem víc.
Co děláte ráda? Cestujete, vaříte, čtete?
Moc ráda se učím něco nového a stejně ráda učím něco nového účastníky mých kurzů, například čínské bojové umění taj-či, komunikaci a techniku mluveného projevu. Procestovala jsem celý svět pracovně, takže jsem nejradši doma. Nerada vařím, když vím, že se u jednoho stolu nesejdeme najednou. Ale když je nás třeba o víkendu víc, tak mě to baví.
Máte k nějaké zemi nebo národu silnější vztah než k jiným?
Miluju to na Slovensku, kde mám spoustu kamarádů a kde na Univerzitě Konstantina Filozofa v Nitře končím studium. Dokážu si představit, že bych na Slovensku mohla žít i pracovat. A stejně tak bych mohla žít i v Kanadě, USA nebo ve Francii. Ale když jsem naši zemi reprezentovala s lvíčkem na prsou na druhém konci světa, uvědomila jsem si, že to mám stejně nejradši doma.
Reprezentovala jste v taj-či a dosáhla velkých úspěchů. Jaký je to sport, co člověku dá?
Myslím, že se mi podařilo tohle bojové umění dostat do širšího povědomí před dvaadvaceti lety, kdy jsem s ním začala, ačkoli se tu cvičilo už mnohem dřív. Úspěchem je, že mými kurzy prošla velká spousta lidí a že jim, stejně jako mně, taj-či změnilo životní styl. Není to jenom nádherný pohyb, ale především práce s vnitřní energií. Člověk lépe pozná své tělo.
Je pravda, že tento sport pomáhá i k otěhotnění?
Pravidelné cvičení pomáhá odstranit různé dysbalance a blokády v těle. Pokud jsou překážkou k otěhotnění, je pravděpodobné, že když se určitým způsobem rozproudí energie, uvolní, protáhnou a posílí určité svaly, může se otevřít cesta k přirozenému početí. Ale taj-či nelze doporučit jako zaručený recept a všelék.
Celý rozhovor se Zorou Jandovou najdete v novém vydání magazínu Blesk pro ženy, který seženete na stáncích. Nebo si ho můžete v elektronické či tištěné podobě objednat v našem iKiosku.
