2°C
Jak jste se dostala k opernímu zpěvu, byl to váš sen už od dětství?
Byly to babička s maminkou, které mě přivedly do lidové školy umění na klavír. Tam jsem si k němu ještě vybrala zpěv. Bylo mi asi šest let, rodiče mě dávali na všechny možné kroužky, i na balet, aby se ukázalo, jestli mám nějaký talent, ale nakonec vyhrála hudba, konkrétně klasický zpěv.
U vás doma někdo zpívá nebo je nějak umělecky zaměřený, že bylo jasné, že byste mohla něco podědit?
Tatínek maluje krásné obrazy, visí nám všude. Maminka v mládí také studovala zpěv a k tomu hrála na bicí. Mám staršího bratra, který ale není vůbec umělecky zaměřený, pracuje v hotelnictví a je založený spíš ekonomicky, což mně nikdy nešlo. Aspoň jsme nebyli doma dva hudební blázni.
Vy jste se narodila v Berlíně, když rodiče cestovali. Máte tedy německé občanství?
Mí rodiče v Berlíně šest let žili a pracovali a já se tam jen narodila. Německé občanství nemám, ale asi bych ho mohla mít, protože mám německý rodný list. Kdysi jsem se o to zajímala, hlavně kvůli možnému studiu v zahraničí, ale když se pak Česká republika stala členem EU, říkala jsem si, že už to možná nemá význam. Třeba se ale opět vyskytne doba, kdy o tom opět budu uvažovat, zatím to ale není na pořadu dne.
- 12
FOTOGRAFIÍ
A kde jste vyrůstala?
Vyrůstala jsem v Praze na Spořilově. Měla jsem moc hezké dětství.
Zpívala jste tedy celé dětství? Je to stejné jako u sportovců, kteří musí neustále trénovat a nemají moc čas na nic jiného?
Hlasivky jsou sval, který je třeba trénovat. Děti – i dívky – musí projít mutací, kdy se hlas ustálí, pak se dá s ním začít trochu pracovat. Mně ten dril začal až tak kolem sedmnáctého roku, protože hlas musí postupně vyzrát. Zpěváci začínají na rozdíl od sportovců později, ale zato déle vydrží. Vrcholoví sportovci kolem třiceti většinou končí kariéru, a my jsme v tom největším rozpuku.
Dříve když se řeklo operní diva, tak si člověk představil kyprou dámu, teď je to trochu jinak, že?
Ano, dnes už je trend naštěstí úplně jiný a myslím, že za to mohou do určité míry i média a sociální sítě. Navíc tloušťka s objemem hlasu nemá nic společného. Dnes chtějí režiséři zpěváky, kteří se dokážou hýbat, protože už to není o tom, stát jen uprostřed pódia a s rukou na srdci pět do dáli árii. Musíte běhat, visíte ve výškách nebo ležíte na zádech a s kily navíc to nejde a ani to není estetické. Na druhou stranu přehnaná štíhlost také není vhodná, na zpěv musíte mít sílu a energii, musí se najít přirozený balanc. Je dobré se fyzicky udržovat v kondici.
Jakým způsobem si ji udržujete vy?
Musím se přiznat, že mám takové výkyvy. Když mám hodně volno, čas zajít do fitness si vždy najdu, a když je času méně, tak mě vždy zachrání domácí jóga. Při józe na chvíli vypnu a okolí jako by nebylo. Jóga mě nabije novou energií, protáhne a dýchání je v podstatě identické s tím pěveckým. Dříve jsem ještě hodně posilovala, ale teď už to nepřeháním, chodím teď raději na zumbu nebo kruhový trénink.
Říkala jste, že hlasivky jsou sval, myslíte tedy, že by každý, kdo by cvičil, mohl zpívat a dalo by se to poslouchat?
Musí se posilovat správně a správnou technikou, také musíte mít sluch a správně intonovat, takže talent tam být musí. Sval se jistě vycvičit dá, ale je tu spousta dalších aspektů, takže zas tak jednoduché to není, aby se dalo říct, že profesionálně zpívat může každý.
Setkáváte se spíš s obdivem, nebo na vás lidi hledí jako na blázna, když jim řeknete, že jste operní zpěvačka?
Spíš s obdivem, laik zpěvu většinou nerozumí a chápe, že to není jen zpívání v koupelně a člověk musí něco umět. Spíše se lidé většinou diví, že se operní zpěv studuje. Když mě pak poprosí, abych jim zazpívala, tak nechápou, kde se z takového tělíčka bere takový hlas.
Když jste zmínila zpívání v koupelně, děláte to? A co sousedi, už si zvykli?
V Praze nemám se sousedy problém, v mém bývalém bytě v Salzburgu byl velký problém a v novém bytě v Drážďanech už raději nezpívám a cvičím v divadle, protože tam mám možnost. V Salzburgu mi stála sousedka přede dveřmi a nadávala, že se to nedá poslouchat, že je to hrozné, že píše diplomovou práci a nemůže se soustředit. Cvičila jsem Wagnera na jedno důležité předzpívání a jeho hudba je docela dramatická a také hodně nahlas, takže nakonec psala stížnost na společnost vlastníků a nemohla to vydýchat. Rozhodně to nebyla moje fanynka, jiní za to, aby mě slyšeli, platí, a jí to vadilo.
Jaké to bylo – odejít z Čech? A jak často se domů vracíte?
Těžké to nebylo, já se tehdy moc těšila, nebrala jsem to tak, že odcházím a nikdy se nevrátím. Nějak podvědomě jsem cítila, že se mi v Salzburgu bude líbit. Že z toho nakonec ale bude dvanáct let, jsem samozřejmě dopředu nevěděla. Salzburg naštěstí není daleko a rodiče za mnou mohli kdykoliv přijet nebo já za nimi, i když cesta autem trvá čtyři hodiny. Teď pracuji v Drážďanech a do Prahy to mám pouze slabé dvě hodiny, takže je to snazší, a v Praze jsem proto častěji než dřív. Rodiče jsou z toho nadšení a náš kontakt se zintenzivnil.
Jak jste na tom byla s němčinou?
Tím, že jsem se narodila v Německu, ale německy jsem neuměla, bylo to pro mě velkou motivací se řeč pořádně naučit. Na gymnáziu jsme němčinu měli povinnou a já z ní nakonec i odmaturovala. Během mého krátkého studia na brněnské JAMU jsem se seznámila se svou profesorkou zpěvu Elisabeth Wilke, která mluví jen německy, takže motivace byla opět o něco větší. V Salzburgu jsem tamnímu dialektu ze začátku vůbec nerozuměla a bylo pro mě problém koupit si i rohlík v pekárně, ale naštěstí jsem se rychle rozmluvila. Pak jsem si v Salzburgu našla partnera, dnes už bývalého, a to se pak řeč už učila sama.
Dokážete říct, jaký je rozdíl mezi rakouským – a německým – mužem oproti těm našim, pokud vůbec je?
Myslím, že takhle paušálně se nedá srovnávat. V Německu takovou zkušenost zatím nemám. Určitě se nedá říct, že Čech je lepší než Rakušan nebo Němec. Tyhle věci jsou individuální a nezáleží na jazyku nebo mentalitě. Všeobecně ale mohu říct, že rakouská kultura i mentalita jsou mi bližší, ale spíše to bude tím, že jsem tam tak dlouho žila. Uvidíme, co mi přinese můj nový pobyt v Německu a dojíždění do Prahy.
Máte své obdivovatele a květiny vám chodí, nebo jste třeba narazila i na stalkera?
Ano, chodí. Dostala jsem nedávno puget i s velmi milým přáním, to je vždycky hrozně hezký pocit. Stalkera jsem měla také. Jeden obdivovatel překresloval mé fotografie a posílal mi je ve zprávách na sociální síti, bylo jich třeba pět denně. Nejdřív jsem měla pocit, že bych mu měla poděkovat, ale on se toho samozřejmě chytil a byl ještě aktivnější. Když jsem přestala reagovat, tak to nakonec po nějaké době vzdal. Takže nic nebezpečného.
Vy ještě rodinu nemáte, netlačí maminka na pilu a vnoučátka?
Naštěstí ne, bratr má dvě děti, takže už dvě vnoučata má. Rodiče vědí, že kariéra, kterou jsem si zvolila, je náročná a že zatím teď není nikdo, s kým bych děti mohla mít, ale samozřejmě by si to přáli. Vědí totiž, že by u nich bylo pečené vařené a do jisté míry by ho mamka i vychovávala, protože hodně cestuji. Teď se moje kariéra slibně vyvíjí, takže to zatím není na pořadu dne, ale samozřejmě bych byla ráda, kdyby se mi rodinu založit jednou povedlo.
Takže kariéru by vám nevadilo kvůli rodině dát na chvíli stranou?
Záleží na tom, jakého bych měla partnera, jak by byl vůči mé práci tolerantní, do jaké míry by byl ochoten třeba zůstat doma s dítětem. Já si rodinu přeju, ale každý je nahraditelný a na to místo, které mám teď v Drážďanech, stojí fronta čekatelek. Hodně kolegyň se po porodu do cca 3 měsíců zase vrací do práce, ty, které zůstávají déle, jsou spíše výjimkami.
Na vystoupení s Plácidem Domingem jste měla šaty od návrhářky, móda je tedy také vaším koníčkem?
Která žena nemá ráda módu? Tento koncert byl pro mě v poslední době jeden z nejdůležitějších a byl hojně prezentován i v médiích. V naší branži jsme na očích, takže je důležité i dobře působit. Móda mě baví, ráda kombinuji různé barvy a střihy. Na tuto akci jsem si přála mít něco speciálního. Přestože mám doma spoustu krásných koncertních šatů, chtěla jsem něco jen pro tuto příležitost. Vybrala jsem si návrhářku Šárku Strnadovou a ona mi ušila krásné šaty.
Stíháte mít vůbec nějaký koníček?
Moje hobby je moje práce. Jsem asi šťastný člověk. Na jiné věci mi tím pádem ale moc času nezbývá. Musím se učit stále nové texty, poslouchat hudbu, cvičit hlas. Vedle sportu ale nacházím zálibu v obyčejných věcech, jako jsou třeba žehlení a domácí práce všeobecně, moc ráda vařím a peču. Baví mě vše, co se točí okolo interiéru a zvelebování domácnosti. Díky práci se dostanu i do spousty různých zemí, do kterých bych se sama možná ani nevydala, takže se dá říct, že cestování jako hobby je spojeno i s mou prací.
Máte vysněné angažmá?
Drážďany jsou jedním velkým splněným snem a následují další operní domy, jako jsou Vídeňská státní opera, Metropolitní opera v New Yorku, londýnská Královská opera, La Scala – a tak bych mohla ještě pokračovat. Jeden z těch snů se mi ale brzy splní. Začátkem příštího roku totiž budu hostovat ve vídeňské Volksoper jako Carmen. Sny zazpívat si u nás doma v Národním divadle, Stavovském divadle nebo Státní opeře se mi už splnily.
