2°C
Kdybyste měl vybrat nejsilnější moment svého života, který by to byl?
Silných momentů bylo moc, ale ty opravdu nejsilnější nesouvisejí se sportem. Pro mě je to narození dětí. To se nedá srovnat s žádnou medailí. Jejich narozením jsem toho vyhrál nejvíc. Žádnou medaili za to sice nedostanete, ale je to už navždycky a nezapomenutelné.
Začátek vašeho vztahu s manželkou Evou byl prý trochu smutný…
My jsme spolu začali chodit potom, co se zabil můj kamarád a Evin tehdejší přítel Martin Šimůnek. Byl jsem zamilovaný, ale zároveň jsem věděl, co se jí stalo, a tak jsem se vlastně trochu bál, abych ji něčím nezranil. Svou ženu mám čím dál tím radši. Má se mnou svatou trpělivost a je velkorysá.
A teď bude mít doma dokonce filmovou hvězdu!
Já vlastně sám pořádně nevím, kolik toho o filmu Jan Žižka můžu prozradit, takže si radši pusu na špacír moc pouštět nebudu, ale rozhodně ze mě role v tomhle filmu neudělá profesionálního herce. Moc času na to, abych uchvátil diváka, jsem neměl – poměrně rychle mě totiž zabijí. Ale bavilo mě to moc. Byla to ohromná a silná zkušenost.
V čem přesně? V setkání s hereckými osobnostmi?
To samozřejmě taky, ale nejen to. Asi neprozradím nic důležitého, když řeknu, že hraji husitského bojovníka. Na to se muselo docela trénovat, protože ty scény byly fyzicky i choreograficky celkem náročné. Petr Jákl mě oslovil zřejmě proto, že jsem pořád ještě atlet, tak asi předpokládal, že to nějak zvládnu. Pak vás podle scénáře zabijí. Svalíte se na zem a tam nenápadně sledujete, co se okolo vás děje. A pokud jde o setkání se slavnými herci, můžu vám říct, že třeba jen poslouchat Michaela Caina a tu jeho nádhernou britskou angličtinu je zážitek, na který se nezapomíná. Doufám, že se film bude líbit.
Celý rozhovor s Romanem Šebrle si můžete přečíst v novém čísle Blesku pro ženy.
