2°C
Máte na český showbyznys nevídaně harmonické manželství bez skandálů…
Jsem nesmírně ráda, že jsem manžela potkala. Co vám mám říct? Prostě se máme rádi a v listopadu spolu budeme dvacet let. Spokojených.
Recept na to – kromě tolerance, lásky a humoru – asi neexistuje. Máte ale nějaký rodinný rituál, který k té spokojenosti přispívá?
Snad jen to, že když každý trávíme noc v jiném pokoji, vždycky si popřejeme dobrou noc. Ráno se nikdy nerozcházíme rozhádaní. Často si říkáme, jak moc se máme rádi. A když ho chci potěšit, upeču mu jeho oblíbenou bábovku.
Co baví vaši devítiletou dcerku?
Kromě profesionální dráhy zpěvačky, malířky, snowboardistky a tenistky se zatím o ničem konkrétním nezmiňovala. Dobře se učí, tak jen doufám, že v tom bude chtít pokračovat a rozvíjení uměleckých talentů a pohybového nadání si nechá jenom jako koníček.
Vy jste se ale pro herectví rozhodla jako malá holka. Kde se ve vás ta touha vzala?
No, tak to já právě nevím. Ale co vím, je, že kam až mi paměť sahá, vždycky jsem to dělat chtěla. Takže o téhle mé touze věděl samozřejmě i můj strejda, který pracoval v Českém rozhlasu v Plzni. Když se dozvěděl o konkurzu do Dismanova souboru, byla jsem ve třetí třídě. A tam to vlastně začalo. Ale zároveň jsem měla v záloze, že půjdu studovat práva, jen pro jistotu! Jako malá holčička jsem taky spíš snila o filmu a televizi, ale právě díky Dismanovu souboru jsem přilnula k divadlu. Chodila jsem do dramatických kroužků a v tomhle prostředí jsem byla spokojená. A pak jsem šla na Pražskou konzervatoř, později na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy.
Takže v Praze, v pubertě, sama…
Tady nebylo vůbec těžké zvlčit. Když jsem nastoupila na konzervatoř, bylo mi čtrnáct a dva měsíce. Škola nám začínala v osm ráno, ale zároveň jsme měli spoustu individuálních hodin. Končili jsme klidně v sedm večer, ale mezitím jsme měli prostoje. Takže co děláte? Chodíte po kavárnách. Už ve čtrnácti. I když já jsem byla vždycky trošku šprt, takže jsem si hlídala, abych měla splněno. Ale užívala jsem si.
Stydíte se za něco, co jste udělala?
V profesním životě? Ne. Hrála jsem ve snímcích, které byly propadák, špatně hodnocené, ale já vím, že jsme se všichni snažili předvést to nejlepší, co v nás je. Nikdo mě nenutil, abych to dělala, bylo to moje rozhodnutí a já ho nelituji. Možná se stydím za jednu dvě věci v osobním životě. Ale nechci být konkrétní.
Udělala byste to tedy jinak?
Když někdo říká, že by v životě nic nevrátil, já musím říct, že mít tu možnost, udělala bych to. Ale na druhou stranu rozumím tomu, proč to jiní nechtějí. I špatná zkušenost vás vždycky někam posouvá. Já sama za sebe můžu říct, že opravdu nevím, jestli to, co mi špatné zkušenosti přinesly, vyrovná to, co mi sebraly. Možná jsem sobě nebo někomu, koho mám ráda, zkomplikovala život. Proto bych to chtěla vrátit.
Celý rozhovor s Jitkou Ježkovou si můžete přečíst v novém čísle tištěného Blesku pro ženy.
