2°C
Co děláte, když pak máte náhodou v diáři prázdnou kolonku?
Když před sebou zahlédnu několik dní volna, s nadějí do nich vepíšu „zahrada“, „návštěva Vídně“, „skály“, protože lezení po skalách mě pořád ještě baví. Jenže takový záznam odolá gumování nanejvýš tři dny. Pak ho nahradí další sloupec povinností, které, nevím proč, vždycky zvítězí nad potěchou. Takže nastoupí nutná potřeba umět přesvědčit samu sebe i své okolí, že jsou mi povinnosti nakonec i potěšením.
Kolik divadelních textů musíte mít v hlavě a pamatovat si z nich každé slovíčko?
Problém není s tím, zdali se to dá všechno nastudovat, ale s tím, že jsou mezi jednotlivými představeními neúnosně dlouhé pauzy. Musím si tedy texty stále oprašovat.
Získala jste několik ocenění, ale nepřebrala jste si je. Proč?
Český lev a obě Elsy (ocenění České televize, pozn. red.) jsou tak dávná historie, že už dneska přesně nevím, jestli jsem zrovna ten večer nehrála někde představení. V každém případě vnímám filmová ocenění především jako ocenění režiséra.
Proč, když si porota vybrala vás?
To režisér je autorem výsledku, od obsazení přes obraz, vedení až po střih. I proto jsem převzetí sošek směrovala k rukám Jana Hřebejka, Dušana Kleina a Zdeňka Zelenky. Ale pro mezinárodní cenu Sv. Jiří jsem si do Moskvy letěla osobně. Jednalo se totiž o prestižní mezinárodní cenu pro herce. Dodnes ale cítím jako faux pas to, že nepřizvali k převzetí ceny i režisérku Irenu Pavláskovou. Vždyť film Zemský ráj to napohled inkasoval ještě dvě hlavní ceny odborné kritiky. A pak další faux pas: v našich médiích onen úspěch úplně zapadl.
Jak sama poznáte nebo cítíte, že jste spokojená se svou prací?
Obávám se, že nikdy zcela spokojená nebudu, pro někoho možná paradoxně si tento luxus odpírám. Spokojený herec je totiž mizerný herec. Předem mrtvý.
V bohnické léčebně, kde letos vystoupíte na festivalu Mezi ploty, jste strávila nějakou dobu sama za sebe. Jak na to vzpomínáte?
Je to vzpomínka stará už dobrých třicet let. Protože to bylo tenkrát moje svobodné osobní rozhodnutí a protože jsem léčbu nastoupila už po několikadenní abstinenci, tak jsem si délku léčby mohla vybrat sama. U každé podobné léčby je nejdůležitější, že ji člověk podstupuje pro sebe, nikoli pro své okolí. Dala jsem si tenkrát jeden z nejlepších životních darů. Věnovala jsem se dva měsíce systematické práci na sobě, samozřejmě s vědomím, že je to jen začátek. Další, ta mnohem důležitější práce teprve začala a bude trvat, dokud budu živa.
Daří se vám těžké situace a momenty, které jste prožila, pustit?
Myslím si, že není nutné zapomínat. Nelehké situace nikdy nepřicházejí bez příčiny a jsou tu pro nás právě proto, abychom se od nich leccos dobrého naučili. Umím-li je zhodnotit, pak si jich dokážu i vážit a vědět, že k životu nezbytně patří, jako hnojivo, díky kterému často vyroste něco plodného. Takové vědomí mi nijak nebrání jít dál, dokonce s nadějí a vírou. Můj život mi stojí za to, abych se za ním mohla bez obav ohlédnout kdykoli.
Více o tom, jak bojovala se svou závislostí na alkoholu, nebo o tom, proč nemá už léta televizi, v novém vydání časopisu Blesk pro ženy. V prodeji od pondělí 13. května nebo on-line ZDE >>>
