2°C
Zažila jste syndrom vyhoření, kdy jste si sáhla na dno. Co jste změnila, aby se to nevrátilo?
Jsem třeba míň trpělivá s lidmi. Když mě štvou, tak jim to okamžitě řeknu. Dřív jsem byla opatrnější, a také jsem na to dojela. To je pořád člověk ohleduplný na všechny strany, a pak to na něj dolehne. Je lepší jednat na rovinu, aby vás to nesemlelo.
Neměla jste pauzu ani na mateřské a jedete pořád jako stroj. To muselo být náročné.
Nebojte se, ono mi to tělo a psychika všechno spočítaly. Jela jsem na doraz až do roku 2011, a pak se to rozpadlo jako domeček z karet. Nepřišlo to naráz. Dostáváte signály, že není všechno v pořádku, a když na ně nezareagujete, tak jednoho dne prostě nevstanete z postele. Abyste byla schopná zvednout se ze dna, musíte v sobě najít důvod, proč. Musíte najít nejen lásku k povolání, rodině, ale hlavně k životu. Pak se teprve můžete pomalu znovu začít startovat.
Pracovně jedete pořád na plný plyn, nebojíte se, že se vám psychické problémy vrátí?
A proč by se mi měly vracet? Navíc tehdy zahrál roli i přechod a uvědomění si všech změn. O tom se sice nemluví a ženské o tom spíš mlčí, protože se za přechod stydí, ale pokud si uvědomíte a zpracujete, že vaše role je najednou jiná, můžete startovat káru a jít dál.
Jaké jsou výhody života po menopauze?
Nestrhává vás rodina, neřešíte, že máte nemocné děti, můžete se starat sama o sebe. A když si uvědomíte svou hodnotu v každém věku, je to fajn. Ale na to si každá z nás musí přijít sama. Přece nemáte menší hodnotu, jen protože jste po přechodu. Jestli si to někdo myslí, tak ho pošlete do háje. Ať si říká, co chce, vy přece víte své.
Je to ale trochu citlivé téma. Když moje děti řekly, že jsem možná v přechodu, protože jsem protivná, dost se mě to dotklo.
No a co, tak si buďte protivná. Berte to tak, jak to je. Vy jste důležitá. Mezi dvacátým a čtyřicátým rokem si ženy připadají důležité, protože mají ty muže a jejich pozornost. Ale s láskou je přece spojené strašné trápení. Uvědomuju si, že jsem si konečně sama svým pánem. Samozřejmě, mám vyrovnané manželství, mám v pohodě mužského, ale nemám zapotřebí si nic dokazovat. Ať si všichni trhnou nohou. Připadám si daleko líp než dřív. Co já budu pořád přemýšlet nad tím, jestli mě někdo miluje, nebo nemiluje nebo co si o mně myslí. Je to tak osvobozující.
Naučila jste se v rámci změn odpočívat?
I když to tak nevypadá, tak ano. Snažím se hodně chodit, což pomáhá vyčistit hlavu. Když se vrátím večer z práce, tak nazuju kecky a dokud neujdu deset tisíc kroků, nejdu domů. Přitom si odpočinete, všechno srovnáte a spoustu věcí za chůze vymyslíte. Ale já se zároveň nepotřebuju moc šetřit. Mně to nedělá dobře.
Celý rozhovor s Dagmar Peckovou si přečtete v novém čísle časopisu Blesk pro ženy:
