9°C
Miluško, co je u tebe nového? Dva roky jsme spolu nemluvily...
Spousta věcí. Loni jsem začala dělat s panem Krausem nový pořad Kraus a blondýna na Frekvenci 1, je to strašně zábavná práce s velmi chytrým člověkem. Nazkoušela jsem asi sedm inscenací a mám přítele. Ano, už se mě někdo ujal a nerostu jako dříví v lese. Teď sháníme společné bydlení a posouváme to ještě o kousek dál.
Už jste spolu byli někde na dovolené?
Ano, projeli jsme Istrii a musím říct, že vůbec nechápu, proč všichni jezdí do Chorvatska, protože Slovinsko je o hodně lepší, mnohem lepší lidi a služby a moře je tam stejně krásné a čisté. V Chorvatsku jsem vždycky narážela na samé nepříjemné zážitky a nechutnalo mi tam jídlo. Ve Slovinsku je jídlo výborné a nemůžeš přestat jíst! Jinak mám prázdniny dost pracovní a čeká mě operace žlučníku, takže to, co jsem měla vybookované na dovolenou, strávím v nemocnici pod Petřínem.
To tě ten žlučník chytnul z jídla ve Slovinsku?
Právě že ne, já doteď nevěděla, že se žlučníkem něco mám, ale viděli tam kámen, který musí pryč. Nevím, jestli mi ten kámen dají, že bych si ho zasadila do prstýnku, to jsme se s panem doktorem ještě nedohodli.
Nemáš teď nějakou předoperační šílenou dietu?
Ne, já jsem neměla vůbec žádné problémy, jen když jsem si dala kořalku, tak mně nebylo moc dobře: myslela jsem si, že je to stářím, tak to je teď potěšující zpráva, že stáří to nebylo, ale žlučník. Rekonvalescence po operaci je asi týden, takže pohoda.
Takže s přítelem máš dovolenou za sebou. Nelezete si na nervy, stěhujete se spolu, takže už je to prověřené?
Prověřili jsme si, že jsme oba cholerické hysterky, takže to občas bouchá a dá se s tím dobře žít. Je nám spolu dobře a myslím, že to je základ.
Jak jste se seznámili?
Pracovně, známe se už tak pět šest let. Pak jsme spolu kamarádili a najednou se něco stalo, nějaká konstelace hvězd, přeskočila jiskra a dali jsme to dohromady. Tak si to představ, ve čtyřiceti letech!
Láska kvete v každém věku. Cítila jsi nějakou změnu po překročení čtyřicítky?
Měla jsem smůlu, že tu noc, kdy mi bylo čtyřicet, jsem nějak nemohla spát. Neslavila jsem to, protože to bylo v době, kdy mi umřel tatínek, a to člověk nemá moc na slavení náladu. Tak jsem si říkala, že když můj táta zemřel ve dvaašedesáti, tak že už nemám moc času. Je to strašné, takže jsem začala plánovat, co všechno chci ještě zažít a zkusit. Napsala jsem si seznam, ale zatím neudělala nic pro to, abych si něco z toho splnila.
Co je na prvním místě?
Jedna z předních příček patří tomu, naučit se psát. Ne že bych to neuměla, ale chtěla bych se naučit napsat knihu a příběh, ale nemám na to vůbec talent. Bylo by skvělé, kdybych mohla být třeba půl roku mimo republiku a psát. Zatím jsem to všechno posunula a čekám, až se nějak nakopnu, protože je moc přízemních věcí, jako je práce, které mi brání v tom, abych odjela na měsíc do Mexika a naučila se tam španělsky.
Co tvá touha po potomkovi, máš to teď jinak než před čtyřicítkou?
Racionální vědomí toho, že dítě by mělo přijít, tady je, ale teď se oklepávám po tatínkovi, čeká mě žlučník a na děti nemám teď ani pomyšlení. Jsem ráda, že vím, že zítra hraju, a to je tak daleko, jak teď plánuji.
