Bývalá Miss Makedonie: Bála jsem se, že mě Češi nepřijmou

20. července 2018 | 06:00

Kristina Petkovic (43) pochází z Makedonie a do Čech přišla už v roce 1997. Bývalá miss se tu provdala, má dvě děti a založila firmu s originálním oblečením pro maminky i jejich potomky. S manželem je už osmnáct let – jaký je její příběh a recept na trvající lásku?

 

Kdy jsi přišla do Čech a proč?
Přišla jsem v roce 1997 za přítelem. V té chvíli jsem si nemyslela, že bych tu zůstala. Těsně předtím, než jsem se rozhodla odejít do Čech, mě kamarád v Makedonii přihlásil na soutěž Miss Makedonie a já vyhrála druhé místo. Moje maminka nebyla nadšená, protože viděla, jak jsem kreativní, a představovala si pro mě smysluplnější práci než modeling. Vyhrát v té době miss v Makedonii nebylo stejné jako vyhrát miss tady. Nemělo to takovou prestiž. Tak jsem odešla za svým přítelem do Čech.

Jaké byly tvé začátky v Čechách?
Bylo to těžké, musela jsem se naučit jazyk. Nejdřív jsme byli v Plzni, potom jsme se odstěhovali za prací do Prahy.

Ten muž, za kterým jsi přišla, je ten, se kterým máš děti?
Není. Po čtyřech letech v Čechách jsem potkala svého budoucího manžela. Kamarádka mi pořád říkala o někom ze Srbska, koho mi musí představit. Jakmile nás seznámila, nemohla jsem ho dostat z hlavy. Se svým přítelem z Makedonie jsem byla osm let, byla to v podstatě moje dětská láska, a tak mě trochu děsilo, co to cítím.

Tak ve vašem vztahu muselo být asi něco špatně...
Měli jsme opačný životní rytmus. On pracoval v noci, já ve dne, takže jsme se skoro vůbec nevídali. To, co jsme měli v Makedonii společného, nějak vyprchalo. Člověk se mění a občas se cesty dvou lidí rozejdou. Bylo strašně těžké se s ním rozejít, ale musela jsem to rozseknout. Nejhůř to nesla moje maminka.

Jak dlouho trvalo, než jste se ty a tvůj přítel vzali?
Požádal mě o ruku po roce. V roce 2000 jsme se seznámili, o rok později zasnoubili a dva roky na to jsme se vzali. Byla to obrovská svatba. Měli jsme jednu v Makedonii, tam bylo dvě stě lidí, jednu v Srbsku pro tři sta padesát lidí a jednu párty tady v Praze pro kamarády. Celý měsíc to trvalo. Měla jsem poprvé v životě asi čtyřicet kilo, z toho stresu, aby to všechno dopadlo!

S manželem ses rozhodla žít v Čechách – proč?
Měli jsme tu kamarády, měli jsme tu práci, bylo nám tu dobře, Alexandrovi se dařilo. Potom přišly děti, a jakmile s nimi někde zakořeníš, tak už se odchází hůř. Já se ráda vracím domů, ale stačí mi to na chvilku. Lidé jsou u nás temperamentní a někdy je toho až moc. Jsou občas hodně hluční. Tady jsem si zvykla na větší klid.

Co ti nejvíc chybí?
To, že se nevídám moc s maminkou a tatínkem. Tím, že jsem se provdala za Srba, tak musíme jezdit také tam. Rodiče bydlí na hranicích s Řeckem, což je hrozně daleko, skoro dva tisíce kilometrů, a jezdím autem. Rodina mi chybí, naštěstí tu mám bráchu, ale zbytek rodiny je dole. Mamince už je hodně let a je křehká a potřebuje péči. Chybí mi i ty hádky, které mezi sebou máme, takové, které rychle přijdou a zase rychle odejdou.

Co se ti nejvíc líbí na Češích?
Líbí se mi klidná česká povaha, nejste hluční, jste trpěliví. Třeba počkáte ve frontě, to u nás dole neexistuje. Měla jsem obavy, jestli mě jako cizinku přijmete. Teď chápu, že to vůbec nevadí. Nevadí ani to, že mám přízvuk.

Kdy přišel ten nápad založit si firmu?
V mateřství. Má tchyně šije a stejně tak i má mamka mi šila všechno, když jsem byla dítě. Tak jsem si koupila stroj a že se naučím šít. Jak jsem temperamentní, tak nejsem trpělivá, a když něco ušiju a pak musím párat, tak to vydržím jednou, ale po druhé je to už horší a po třetí to letí do koše. Takže když mi manžel řekl, že jeho maminka má dílnu, tak jsem se chtěla naučit šití od ní. Ona nechtěla, řekla mi, že je to nejhorší práce na světě, že mě naučí cokoli, jen ne šít. Ale já jsem tam v té dílně pořád otravovala a ptala se. Nejdřív jsem začala šít dětské věci. Dětské oblečení se uchytilo a maminky pak začaly chtít také.

Všechny návrhy jsou tvoje?
Ano.

Kde bereš inspiraci?
Všude. Třeba ulice je bohatý zdroj. Míchat se tam dají barvy, vzory i střihy. Všechno šiju na sebe, a co sedne mně, to pak dělám. Jsem malá firma a ten, kdo má stejný vkus jako já, tomu se to bude líbit. Modely jsou neuvěřitelně variabilní, takže padnou velké škále žen.

A co dělá tvůj manžel?
Pracuje v pohostinství a pro mě je největší psychickou podporou.

Jste spolu už osmnáct let, jaký máte recept?
Láska je to obrovská. S dětmi se samozřejmě spousta věcí změní, hádáte se kvůli blbostem. Není lehké se mnou žít, on dokáže odhadnout, kdy mi má jít z cesty, když jsem nervózní, kdy mě podpořit, zkrátka to se mnou umí. Dokáže mě rozesmát, a to je strašně důležité.

Takže z Čech už odcházet nebudete?
To určitě ne, ani děti by nechtěly. Maxík je zlatíčko, je mu osm let a Izabelce čtrnáct a momentálně si prochází pubertou. Má na vše svůj vlastní názor a nemá ráda, když jí do něčeho mluvím, jako každý teenager, ale i přes to máme hodně společného, třeba cit pro módu, a rády spolu chodíme na nákupy a trávíme společně čas. Iza si prožívá už své první lásky, má tu hodně kamarádů, stejně tak jako Max. Přestože Srbsko oba milují, tak za svůj domov považují Prahu.

Podívejte se do galerie, kde si můžete prohlédnout Kristininu módu i Kristinu jako modelku:

1080p 720p 360p
DesktopMobile