2°C
V Ulici se řešila před prázdninami vaše svatba. Už se ví, co bude po prázdninách?
Svatba určitě bude, my už máme natáčení dokonce za sebou.
Cítíte, že svatební přípravy, které jste podstoupila během natáčení, jsou něco jako trenažér pro skutečný život, že si říkáte, že tohle je dobré, nebo že si pak naopak myslíte, že tohle byste chtěla jinak?
Hrozně jsem se těšila, že půjdeme do svatebního salonu a budu si moct vyzkoušet miliony šatů. O to mě produkce ošidila, protože mi ušili šaty na míru. Přišla švadlena, změřila mě a hotovo. Takže musím říct, bylo to trochu zklamání. Na svou svatbu bych zvolila určitě jiné šaty, ale téhle postavě to odpovídá. Ona to moc neprožívá, nechce být svatební blázen. Ani ona, ani David to opravdu neřeší, to spíš všichni kolem.
Spousta nevěst chce mít právě šaty na míru, aby je před nimi nemělo tisíc dalších. Nepřesvědčila vás tahle skutečnost?
Určitě bych si chtěla šaty zkoušet. Absolvovala jsem to už s kamarádkou a se svou sestrou. Samozřejmě ono je to kolikrát strašné, vybrat si z tolika šatů. Já se na to ale těším, vůbec mi nevadí, že už to mělo přede mnou víc lidí. Ani kdybych třeba přišla na večírek, kde má někdo stejné šaty jako já, tak bych se nešla schovat do kouta. Tohle vážně neřeším.
V seriálu jste už třináct let, dovedete si vůbec představit, že v něm nejste?
Těžko říct, je to součást mého života už třináct let a těžko polemizovat, co by kdyby... Ona by se snad nějaká práce našla. Nemám jen Ulici, hraju i v divadle, mám pořad o pejscích, dělám svůj charitativní kalendář, sem tam něco moderuju.
Neměla jste třeba naopak někdy chuť s tím seknout?
Samozřejmě, je to práce jako každá jiná a někdy vás to baví víc, někdy míň. Od té doby, co mám kolem sebe Matouše Rumla a Filipa Rajmonta, tak je o zábavu postaráno. Jsou skvělí parťáci, jak herecky, tak po osobní stránce a já prakticky točím jen s nimi.
Vy jste do seriálu obsadila i svého pejska – to byl váš nápad?
Scenáristé chtěli, aby David našel psa a abychom ho nějakou chvíli měli, tak je napadlo, jestli nevyužít Jackie. Ona není filmový pes a já jsem měla trochu obavy, jak to bude zvládat. Je trochu stresař a hned první den natáčení se vyplnily mé obavy. Byla ze všeho vyjukaná, hrozně dýchala a klepala se a já byla nešťastná, do čeho jsem ji to uvrtala. Naštěstí se hodně rychle otrkala, protože ji pořád někdo chválil a dával jí pamlsky. Takže se už nosí po place jako princezna.
Je tam potenciál na to, aby se z ní stala psí hvězda?
Já rozhodně nemám ambici dělat z ní hvězdu, ale je fakt, že už trochu hvězda je. Nebudu to přehánět. Nejšťastnější je na zahradě a v lese a to je pro ni lepší než natáčecí plac.
Jak si vede vaše psí charita?
Je to skvělé, vyděláváme každý rok víc peněz. Z loňského kalendáře to bylo přes šest set tisíc korun, takže dvojnásobek než rok předtím. Mám z toho velkou radost. Už plánujeme kalendář na nový rok, mám už nápad, jak bychom to mohly zpracovat, aby to bylo zase trochu jiné. Jsme už sehraný tým – já s Claudií Marčekovou, která bude líčit, a Aničkou Fixovou, která bude fotit.
Vidíte, jak peníze, které vyděláte, pomáhají?
Vybíráme organizace a útulky, kde víme, že to dobře funguje. Spolupracuji s Psím životem, pracují se psy narkomanů, bezdomovců a podobných sociálních skupin. Se zakladatelkou Jarmilou Pávkovou se radím o všem, ona ví, kde peníze nejlépe pomohou. Dostáváme i zpětnou vazbu. Většina peněz jde na veterinární péči, protože to je u všech útulků ta největší položka.
Tohle je trochu jiná práce než herectví. Dovedete si představit, že budete dělat v životě něco jiného?
Proto jsem nestudovala konzervatoř a DAMU, protože nevím, jestli mi herectví vydrží celoživotně. Je to trochu vrtkavé řemeslo, takže je dobré myslet na zadní vrátka. Ráda bych zůstala v téhle branži, třeba produkce nebo PR. Strašně mě baví organizovat.
Takže když jedete na dovolenou, tak to máte všechno zorganizované a naplánované?
Když se jede ve větší partě, tak já jsem ten organizátor. V únoru jsme byli ve Vietnamu, bylo nás pět a docela hodně jsme cestovali, měli jsme osm zastávek. Celé jsem to v podstatě dávala dohromady já. Pár členů z party chtělo jet na punk, ale mně se – upřímně – nechtělo někde ve čtyřiceti stupních a s krosnou na zádech zjišťovat, kde a jak se dostaneme z bodu A do bodu B. Ubytování a transfery jsem zařídila. Není to tím, že bych byla už pohodlná a měla na to už věk. Já jsem taková nebyla ani v šestnácti, jet jen tak na blind. Naštěstí se mnou pak všichni souhlasili a nakonec byli rádi, že jsme to takhle udělali.
Co se vám na Vietnamu nejvíc líbilo?
Nejvíc mi chutnalo jídlo. Miluji asijskou kuchyni, to jsem si hrozně užívala. Po návratu jsem měla největší problém s tím, zase se stravovat tady v Evropě. Chyběly mi nudle, rýže, všechno mi přišlo hrozně těžké. Na druhou stranu bylo skvělé, že jsme si zkrátili zimu, byli jsme tam v únoru. Já bych nejlépe nebyla v Čechách celý leden, únor a březen, ale to nejde.
Když jste byla už na velké dovolené v zimě, co teď v létě – plánujete něco?
Nějaké festivaly a pak jedeme s partou do Chorvatska. Máme takovou partičku, se kterou slavíme už třináct let Silvestra a celých třináct let plánujeme, jak pojedeme k moři. Tak letos to poprvé vyjde, je nás osm a strašně se těším.
Není vám občas na obtíž, že jste si na sebe ušila ten bič a nakonec všechno musíte zařídit vy?
Mě to hrozně baví a vyhovuje mi to. Všichni jsou na to zvyklí a taky jsou rádi, že to za ně někdo zařídí. Všechno jim posílám do konverzací a prochází to schvalováním, takže pak na místě už nemají moc šanci brblat.
