5°C
Pocházíte ze šlechtické rodiny – jak se to projevilo na vaší výchově?
Měla jsem úplně normální dětství jako všichni mí kamarádi. Nedělali jsme nic specifického, neměla jsem žádná omezení, jen jeden velký rozdíl jsem cítila: u nás se vždy kladl velký důraz na umění a kulturu. I když má rodina nebyla moc bohatá, vždycky se musely najít peníze na divadlo nebo výstavy. A své děti jsem vychovávala stejně.
Ale mimochodem – tady v Česku je to podobné. V osobní rovině jsou Češi velmi kulturní národ. Hodně čtou, skoro nejvíc v Evropě, je mezi nimi spousta amatérských hudebníků, chodí hodně do kina. Máte velmi silné kulturní tradice. Škoda jen, že to často zůstává v té osobní rovině a nepromítne se to víc do veřejného prostoru nebo i do politiky.
Do České republiky jste přišla v roce 1997. Bylo pro vás těžké rozhodnout se opustit Francii?
Asi jsem to brala spíš jako výzvu. Ale beru to tak, že v životě prostě přicházejí různá období změn a nikdo dopředu nedokáže říct, co vám přinesou.
Jaké jsou vaše vzpomínky na tu dobu?
Samozřejmě bylo těžké, že neumím česky. Ale po čase jsem si uvědomila, že rozdílný byl vlastně celý způsob komunikace, nejen jazyk. Češi mi tehdy přišli málo sebevědomí, byli hodně uzavření. Úplně nejvíce to bylo vidět na ulici, přišlo mi, že všichni chodí nenápadně s hlavou dolů a dívají se do země. Jako by se báli mluvit s cizinkou. To se, myslím, za tu dobu skoro dvaceti let změnilo. Lidé jsou otevřenější a sebevědomější, a to nejen v pracovním životě, ale i v soukromí.
O víkendu proběhne na zámku ve Žďáru nad Sázavou festival současného tance KoresponDance, který je určen širokému publiku – jak odborníkům, tak i lidem s dětmi nebo těm, kteří se se současným tancem setkávají i poprvé. Součástí programu jsou i nový cirkus nebo street dance. Více o programu, o tom, jaké jsou Češi publikum, jak vnímá postavení žen v ČR a ve Francii, a o dalších věcech si přečtěte v pokračování rozhovoru s Marií Kinsky na zeny.cz.
Marie Kinsky se v roce 2016 stala rytířkou Řádu umění a literatury Francie, jde o vyznamenání, které vyjadřuje vděk Francie za trvalou podporu francouzské kultury a její šíření. Ve stejném roce spolu s manželem obdržela nejvyšší ocenění Kraje Vysočina: Skleněnou medaili.
