9°C
Nevím, jak vy, ale já často rande s princem nemívám. Vlastně jsem ho asi neměla nikdy, dokud jsem se nesešla s Vlastimilem Harapesem. Pořád ho vidím v pohádce Panna a netvor, kde se ze zvířete vyklubal krasavec. A on ještě ke všemu vypadá pořád téměř stejně (jako krasavec, ne jako netvor), až na šediny, s nimiž problém zjevně nemá. Navíc se rád směje, hezky mluví a má o čem.
Povědět o vašem životě, že je bohatý, je ještě slabé slovo. Uměl byste říct, co vám v něm udělalo opravdu velkou radost?
Zažil jsem třeba takovou hezkou situaci... Jedna moje kolegyně mi volala, že přijede její synovec do Prahy, bude tu studovat, a jestli bych se tu o něj občas nepostaral, nevzal ho do divadla a tak podobně. Říkám: „Samozřejmě, jak se jmenuje?“ Prý Lukáš.
Podivil jsem se, kde na to jméno přišli, vím totiž, že v rodině žádného Lukáše nemají. A ona mi vysvětlila, že její sestra byla zamilovaná do Lukáše Vaculíka, a tak se teď kluk jmenuje Lukáš. To se mi tak líbilo! Říkal jsem si, že bych to také někdy chtěl zažít... A pak jsem byl u jiné kolegyně na opékání selete. Mladíka, který pečínku obsluhoval, jsem poprosil o porci a on mi povídá: „Prosím vás, nemohl bych se s vámi vyfotografovat? Já to pošlu mamince, ona do vás byla zamilovaná a já jsem teď díky vám taky Vlastimil...“ A to mě tak potěšilo! Nechal jsem stopu v něčím životě! Co mě naopak moc bolí, je, kolik mých přátel a blízkých už odešlo. A stále více jich odchází. Moc mi chybějí.
Kdy jste v sobě objevil lásku k tanci? A jak vlastně baletní mistr dotančí až do filmu?
Já se nikdy nikde nenabízel. Víte, já jsem šesté dítě, přede mnou bylo pět sester. Dvě bohužel zemřely ještě předtím, než jsem se narodil, když byly maličké. Nejstarší sestra je o sedmnáct let starší a se mnou se už moc nepočítalo. Mamince bylo čtyřicet – mimochodem, táta ji vezl do porodnice čtyři kilometry na rámu kola. Na vesnici, kam se rodina po válce přestěhovala a kde jsem vyrůstal, byla spousta práce a nebylo na mne moc času. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale když mi bylo asi deset, chtěl jsem se učit na housle. Tak jsem začal chodit v Chomutově do hudebky.
Byla tam i rytmická výchova. Maminka usoudila, že je pro mě jako stvořená, protože jsem neposeděl, pořád někde poskakoval, a tak moje tleskání, dupání a mlaskání dostane alespoň nějaký řád. S baletem to tehdy nemělo nic společného. Ani housle mne dlouho nebavily, představoval jsem si, že budu hrát písničky, a ono tůdle – cvičil jsem stupnice a za chvíli brečel, že tam nechci. Paní učitelka pohybové výchovy našim naštěstí řekla, že jsem podle ní nadaný a že bych měl jít na konzervatoř.
Takže zpátky do Prahy, na divadelní prkna...
Nejdřív jsem se ujistil, že na konzervatoři není matika a fyzika. To pro mne byla hlavní motivace! Balet jsem do té doby nikdy neviděl, až v těch patnácti letech! Žádný můj sen to nebyl a můžu vám říct, že to byla docela hrůza! Z klasického baletu – tedy z hlavního předmětu – jsem měl skoro čtyři roky čtyřky, někdy i čtyři minus! Byl jsem furt na vyhození.
Celý rozhovor s Vlastimilem Harapesem si můžete přečíst v novém čísle časopisu Blesk pro ženy!
