2°C
Ordinace už natočila tisící díl, vy v ní hrajete pět let. Jak se v tom prostředí cítíte?
Moc dobře, mám velmi ráda štáb, který Ordinaci natáčí, je to dobrá parta, takže tam stále chodím ráda.
Co vás na natáčení nejvíc baví?
Jak jsem říkala, je mi dobře se štábem a pak mám ráda, když se děje něco akčnějšího, to mě to pak v ateliéru mnohem víc baví.
Kdo je na place ten největší vtipálek, s kým ráda natáčíte?
Pan Munzar je vtipálek, ale s tím bohužel nemám společnou linku, takže toho si moc neužiju, spíš mimo plac. Měla jsem co do činění s panem Etzlerem, a to je velký bavič.
Stýkáte se tedy i mimo natáčení?
Střídáme se v ateliérech nebo máme různé prostoje, takže máme čas si u kávy ledacos říct, nejen to, co se týká našich příběhů z Ordinace.
Během pěti let si Andrea prošla spoustou situací, teď je nevyléčitelně nemocná. Co bylo za těch pět let nejtěžší zahrát? A neovlivňuje vás to i v osobním životě?
Já se s Andreou mimo plac neztotožňuji, je to jen role. Myslím, že momentální linka, která se týká nevyléčitelné nemoci, není úplně jednoduchá – zahrát ji tak, aby to nebylo nějak otravné, aby to udrželo poutavost a zároveň hrálo na city.
Tím, že je vaše nemoc nevyléčitelná, je jasné, že vaše postava skončí. Už víte kdy a jak?
To ještě nevím.
Studovala jste něco o spinocerebelární ataxii, což je choroba, kterou má Andrea?
Samozřejmě jsem si vygooglila, co to je a jak se projevuje. Je to velmi vzácná choroba, v České republice ji mají snad jen dva lidé. Zjišťovala jsem si, co se dalo, jaký to má průběh a vývoj a kam až to zajde, než přijde konec.
Během natáčení narazíte takhle na spoustu věcí, které jsou nové. Co nejzajímavějšího jste si kdy během natáčení vyzkoušela?
Hrozně mě baví operace. Pamatuji se, že pro mě už jako pro dítě, když jsem se dívala na Nemocnici na kraji města, operace byly vždycky neskutečně napínavé. Baví mě operovat a jsem zvídavá, tak se ptám. Abych nebyla úplně za analfabeta, abych opravdu byla trošku doktorkou. Je to opravdu zajímavé a musím říct, že mám k doktorům jako takovým nebetyčný respekt.
Takže z krve a jehel se vám nedělá mdlo?
Takhle když se natáčí, tak ne, ale nevím, jak bych reagovala, kdyby opravdu o něco šlo a měla bych to před sebou. Doktoři na to studují čtyři až šest let, tak na to si snad už pak člověk zvykne.
Máme pořád vlastně ještě začátek roku. Dala jste si nějaké předsevzetí, co byste letos chtěla zvládnout?
Čekají mě dvě premiéry v divadle, tak na to se těším a mým předsevzetím bylo zpomalit.
Máte doma dvě děti, to půjde asi těžko.
Není to jednoduché, ale opravdu jsem si řekla: „Zpomal, nemusíš být u všeho, jsou tu děti a stárnou, stejně jako ty.“ Takže si chci užívat každého dne.
Jak to jde dětem ve škole? Nepřidělávají vám starosti?
Musím říct, že jsou oba zlatí a velice samostatní, a to je velká pomoc, já jen doufám, že jsem jim dobrou matkou.
Oba rodiče mají herce, myslíte si, že se vydají také tím směrem?
Nevím, kam to dojde, ale tendence se tam objevují. Geny holt nezapřete!
