Bára Nesvadbová: Můj největší úlet? Krásný zedník! | Pro ženy | Blesk.cz

Bára Nesvadbová: Můj největší úlet? Krásný zedník!

12. listopadu 2016 | 06:00

Přestože se většinou obléká do černé barvy, je nepřehlédnutelná. Spisovatelka a novinářka Barbara Nesvadbová (41) právě vydala novou knihu Laskonky, která je podle ní velice ženská a na ni vlastně až moc dospělá. Popovídala si se mnou o knize, životě a stylu.

Jak byste popsala svůj styl?

Je čím dál tím víc úsporný. Snažím se víc věcí rozdávat než nakupovat, takže už mi šatna nepřetéká. Občas jsou tam extravagantní kousky. Je praktický, musí být, protože mám třináct zvířat a ty psí chlupy jsou extrémně nápadná vada. A je takzvaně “na všechny příležitosti” – redakcí počínaje, nadační prací konče. Odjíždím totiž do Prahy v sedm ráno a vracím se mnohdy dost pozdě a pořídila jsem si mini auto, takže se mi tam nevejdou věci na převlékání. Dříve jsem vozila i tři převleky s sebou, abych nechodila na tiskovky v converskách, ale to už nedělám. Můj šatník je ale snad ještě pořád aspoň trošku holčičí, snad i hravý.

Bára Nesvadbová navrhla svou první módní kolekci. Nejvíce ji potrápily české křivky • VIDEO: Ladislav Novák

Přišla po čtyřicítce nějaká větší změna?

Myslíte to, že mi začalo méně záležet na tom, co si myslí ostatní, a prakticky úplně na tom, co si myslí muži? To bych nespojovala s věkem. Myslím si, že když má člověk štěstí, tak čím je starší, tím víc se přibližuje sobě samému, přestane mu záležet na tom falešném zrcadle. Co třeba i skrýval, se najednou víc ukazuje a mnohdy lidé zjišťují, že je právě pravé já přijímáno přirozeněji. Je to v podstatě takový návrat k sobě. Který zřejmě přináší střední věk. I když v dnešní době sociálních sítí si smířením nemůže být jistá ani žádná babička.

Bylo období, kdy jste výrazně změnila styl oblékání?

Musela jsem výrazně ne změnit, ale zmenšit šatník, když mi umíral tatínek a rozváděla jsem se. Z velikosti třicet osm – čtyřicet jsem se dostala na velikost třicet dva – třicet čtyři. Aniž bych chtěla, měla jsem najednou pod padesát kilo. Místo dekoltů jsem nosila roláky, protože moje kosti už vadily každému, koho jsem potkala, nejvíc mé babi. Nicméně s postupem věku si myslím, že do té osmatřicítky dorůstám zpátky.

To, že jste šéfredaktorkou módního časopisu, na vás tlak v tom, jak se musíte oblékat, nevytváří?

Samozřejmě že nemohu být úplný Zilvar. Jedna moje kolegyně vždycky říká, když někam dorazí, má bekovku, džíny a na nohou bagančata: „Podívej, ale mám hrozně drahý batoh, takže do práce v Pařížský můžu.“ Vždycky se samozřejmě musí najít kompromis, ale nikdo mi naštěstí nic nediktuje. Mám módu ráda, ale neadoruji ji tak, že bych měla nějaké věcné objekty touhy. To jsem neměla snad ani před deseti lety, takže jsem možná v naší módní branži, kde by byli lidé schopni pro kabelku vraždit, trochu punkáč, snad ne ignorant. 

Teď se téměř výhradně oblékáte do černé barvy. Neměla jste nikdy barevné období?

Měla jsem žlutou, svítivou mikinu a plísňáky, to bylo hodně divoké období. V té době jsem chodila s krásným zedníkem. Bylo mi asi šestnáct a myslím, že jak nápadné oblečení, tak ten nápadně pěkný zedník byli největšími výstřelky mého života.

Vychází vám nová kniha. Jaká je?

Na mě možná až trochu dospělá. Hodně o rolích, které si nevybíráte, které si vás vyberou. O milenectví, o partnerství. Snažila jsem se ve svém okolí najít cestu v rámci rolí žen, protože spousta z nich má závislost na muži, a to ať přiznanou nebo nepřiznanou. Je to o sebepoznání, je tam hodně textů o věrnosti, o tom, že se můžete dostat do role, kterou jste celý život zavrhovala, Laskonky jsou také knížkou o mateřství, o touze mít dítě i za cenu svého vlastního zdraví a života. Nebo se svobodně rozhodnout a nemít ho vůbec. O vztahu dospělé ženy k vlastní mámě. Je to zkrátka taková hodně ženská kniha. Možná je to i trochu zúčtování s tím, jakou má člověk zodpovědnost sám za sebe a ostatní, jestli je povinován dělat všechny kolem sebe šťastnými, a přitom zapomínat na sebe. Spousta žen to dělá, postaví samy sebe úplně na poslední místo a nevidí nebo nechtějí vidět svůj vlastní osud. Nevím, jestli to kolem sebe také pozorujete?

Bára křtí svou knihu společně s několika slavnými kmotry a kmotřičkami • VIDEO: Gabriela Röhrichová

Já spíš vidím hodně krásných a úspěšných žen, které nemohou najít chlapa.

Já mám kolem zase takové dvojice, kde jsou ty archetypální role převrácené. Úspěšné ženy, které mají muže – takové stepfordské pány. Jako by se tradiční model rodiny, jak ho znám z dětství, zcela vytrácel. Třeba naše děti najdou nějaký rovnoprávný styl koexistence a rodina nezanikne.

Vy jste zmínila, že vám po čtyřicítce přestalo záležet na tom, co si o vás muži myslí. Co se změnilo?

Učím se nebýt závislá na komentářích ostatních a mít svůj vlastní názor. To mi hrozně dlouhou dobu trvalo. V profesi jsem ho měla vždycky, vedu licenční časopisy od dvaceti let, sebevědomí mi, tuším, nikdy nechybělo, ale v mém vlastním světě je nejistot stále až moc.

Bára Nesvadbová: Dcera má osm koček a tři psy, to jí musí stačit! • VIDEO: Tereza Kovářová

Doma máte čtrnáctiletou dceru, projevuje se na ní puberta?

Vůbec. Já nevím, musela jsem být někdy někde strašně hodná, že mám tak skvělou dceru. Ona je moje nejlepší kamarádka. K pubertě patří konflikty, ale my žádné nemáme, nikdy jsme se nepohádaly.

Jste pro ni určitě velikým vzorem. Nebojíte se, že zastíníte i ten mužský?

Možná ano. Ale doufám, že si s tím poradí.

V jednom z vašich úvodníků jsem četla, že jste po čtyřicítce skončila s randěním, je to tak?

Protože mne na rande zvou jen muži, kterým je pod třicet. Při vší úctě a lásce, to se nedá vydržet déle než jeden večer.