Tereza Momčilová: Kancelář, slušné peníze a lodičky vyměnila za hnůj, stáje a holinky | Pro ženy | Blesk.cz

Tereza Momčilová: Kancelář, slušné peníze a lodičky vyměnila za hnůj, stáje a holinky

10. listopadu 2016 | 06:00

Měla slibně rozjetou kariéru v marketingu, ale srdce ji táhlo někam úplně jinam. A tak se jednoho dne rozhodla, že vymění kancelářské prostředí za přírodu a koně a začne podnikat. Příběh ženy, která se nebála velké změny a šla za svým životním snem, i když to mnohdy bylo velmi těžké.

Jak vypadá váš běžný den v práci?

Před osmou hodinou ráno přijíždím do stájí, kde máme svých vlastních jedenáct koní plus ještě pět ustájených. O krmení se stará náš udržbář, na mně pak zůstává vyvést všechny koně do výběhu a obstarat stáje, kde nesmí chybět seno a voda. Samozřejmě se nevyhnu ani kydání hnoje, které k mé současné práci zkrátka patří. Beru to jako psychohygienu a posilovnu zároveň. A tak strávím celé dopoledne.

A co zbytek dne?

Každý den si udělám čas na oběd a po něm řeším kancelářské věci. Jsme moderní stáj, a tak tu máme i wifi připojení. Takže po jídle pracuji na našem webu a marketingových věcech, objednávám chybějící zboží a následně pracuji s koňmi na tom, aby byli připraveni na začátečníky i pokročilé jezdce, což je pro ně složité. Odpoledne začínají tréninky s dětmi i dospělými. Chodí sem začátečníci, pokročilí i závodnice. Nakonec večer zavedu všechny koně do stáje a domů se dostanu kolem osmé hodiny.

To je docela náročný každodenní koloběh. Jaká byla vaše předchozí práce?

Dělala jsem v marketingu, kam jsem se postupně propracovala. Před nástupem do druhého ročníku na vysoké škole jsem dostala nabídku pracovat na částečný úvazek jako asistentka účetní v nemocnici v Neratovicích. Za necelý rok jsem od nově příchozího ředitele dostala nabídku dělat na plný úvazek pro nemocnici marketing. Podařilo se mi souběžně dokončit bakalářské studium a následně přišla další nabídka dělat v rámci holdingu marketing i pro nemocnici v Sedlčanech a v Mostištích. A tehdy začal pořádný kolotoč, během kterého jsem si ještě dálkově dodělala magisterské studium.

To znamená, že vaše náplň práce byla úplně jiná než dnes.

Ano. Mým denním chlebem byly schůzky s partnery nemocnic, rauty a společenské akce. Důležité bylo vypadat a chovat se na úrovni. Nosila jsem pouzdrové šaty, kostýmky, lodičky. Neustále kontrolovala líčení a trénovala projev. Nakonec jsem díky své píli a dobře odvedené práci dostala na starost i nemocnici v Mělníku. Musím uznat, že jsem se tehdy měla po finanční stránce opravdu dobře.

Tereza Momčilová

A proč tedy ta radikální změna?

Dělat marketing pro čtyři nemocnice na různých místech bylo trochu velké sousto. Čím více lidí jsem poznávala, tím více jsem viděla, že ne každý člověk je dobrý. Na druhou stranu mi to dodalo zkušenosti a sebedůvěru, a tak jsem začala mít podnikatelské záměry. Chtěla jsem zkrátka být sama sobě svým pánem.

Jako první mě napadá vlastní marketingová nebo PR agentura. Takže proč zvítězili koně?

Koně byli moje vášeň už od malička a v dospělosti mě hodně mrzelo, že mi na můj koníček zbývá opravdu málo času. Během nárazového trénování jsem se seznámila s mou současnou obchodní partnerkou a dnes i skvělou kamarádkou Luckou. A jednou takhle po pár skleničkách vína jsme se společně zasnily, jaké by to bylo mít vlastní stáje a koně. No a stejně nadšená jsem z toho nápadu byla i druhý den po vystřízlivění. Pustily jsme se do plánování strategie i financí a postupně začaly budovat náš sen.

Jak dlouho trvalo, než jste vše zrealizovaly?

Téměř rok jsem byla na stejné pozici v marketingu a dávala si hodně peněz stranou. A tehdy jsme koupily našeho prvního koně, který však neuměl vůbec nic. A tak následovaly zdlouhavé tréninky, kdy jsme ho všechno učily úplně od začátku. Tenkrát jsem měla pocit, že to nezvládnu. Navíc přišly velké rodinné problémy, které to ještě více zkomplikovaly.

Prozradíte nám jaké?

Měla jsem podanou výpověď, byla jsem fyzicky vyčerpaná a vše se ještě více zkomplikovalo. Moje máma se pokusila o sebevraždu a následně vyplavaly na povrch velké dluhy. Tehdy jsem byla přesvědčená, že můj sen je u konce a že to prostě nezvládnu. Díky maximální podpoře od zbytku rodiny i nejbližších přátel (největší dík patří rozhodně mému příteli a Lucce) jsem to ale překonala. Nebojím se o tom mluvit, protože doufám, že tím motivuju i jiné lidi. Zkrátka když si myslíte, že je nejhůř, ještě může být hůř, ale i to se dá překonat.

A jak to s vaší stájí vypadá dnes?

Po roce fungování jsme konečně začaly vydělávat, takže slavíme velký úspěch (smích). Máme jezdecký klub Elite a Ponyškolku, kam přichází stále více zájemců o tréninky. Také jsme letos v létě poprvé pořádaly dětský příměstský tábor. Obě jsme samořejmě před samotným startem úspěšně splnily trenérské zkoušky, na které jsme se dlouho připravovaly. Zároveň jsme úspěšně absolvovaly s našimi svěřenci závody a to velmi úspěšně. Takže to nás v tom, co děláme, zase pořádně nakoplo.

Tereza Momčilová
Litovala jste někdy této radikální změny?

Mám samozřejmě slabší chvilky, kdy si říkám, že koně prodám a bude ze mě boháč. Občas toužím vrátit se zpět do lodiček a ty zabahněné holiny zahodit někam hodně daleko, ale vždycky mě tyhle myšlenky během pár minut opustí. Takže samozřejmě nelituju, jsem šťastná a doufám, že ty největší životní kopance jsem si už odbyla. Snad teď bude jenom dobře.

A jaké jsou vaše cíle do budoucna?

Mám docela velké sny. Tím největším je mít svého vlastního koně, na kterém budu trénovat jen já. Líbilo by se mi se s ním postupně vypracovat na vyšší a vyšší závodní úroveň. Zároveň mám velké sny týkající se cestování, protože jsem to kvůli škole a náročné práci nestihla dříve. Ale dnes je to možná ještě složitější. Každopádně pracujeme na tom, abychom kolem sebe měli lidi, kterým se nebudeme bát naše stáje, koně i jezdeckou školu na pár dnů svěřit. A až takové spřízněné duše najdeme, možná se podíváme i někam do světa. Ale tím největším cílem je pro mě rozhodně to, aby se naše koně měli dobře.

Myslíte, že se dá takto časově náročné zaměstnání skloubit i s vlastní rodinou?

Můj přítel při mně stojí od samotného začátku, a tak sám ví, že na vlastní děti si musíme ještě počkat. Souvisí to s tím, že pracujeme na hledání zodpovědné osoby, která bude schopná mě i Lucku ve všem zastoupit. Koně jsou podle mě ideální prostředí pro děti, ale samozřejmě až od určitého věku. Nemůžu kydat hnůj a trénovat s miminkem na zádech. Doufám, že za dva až tři roky se bude moct naše rodina rozrůst.