Hodně vašich písniček je o rozchodech. Jsou pro vás kvalitní vztah a pohodové zázemí podstatné?

Neumím být sama a velmi potřebuju zdravý vztah. Dost často se mi ale v partnerství stává, že naše osobnosti nejsou kompatibilní, že se každý z nás na něčem zadrhne. Vím, co chci, ale když se ve mně něco změní, okamžitě všechno zruším a zahodím. Když je ale všechno v pořádku, hrozně trpím tím, že nemám o čem psát.

Dalším leitmotivem alba jsou pochybnosti, proto titul Agnostika?

Je to jeden z důvodů. Tak se jmenoval i můj magisterský scénář, chtěla jsem na něj navázat. Agnosticismus je i o pochybnostech ve vztahu k Bohu. Slovensko je silně křesťanská země, znám lidi, kteří berou víru zdravě, ale i ty, kteří to přehánějí a ničí jim to životy. Na druhou stranu, určitě nejsem sama, kdo mnohokrát uvažoval nad tím, jak je možné, že se nám v životě dějí různá náhodná setkání, že nám do života vstupují lidé, které jsme chtěli potkat.

Gabriela Partyšová: Botox na čele mám, ale prsa si upravit nenechám

Pochybovala jste o sobě i v dětství?

Vyrůstala jsem v ideální, katalogové ro­dině, kde bylo minimum problémů. Znovu jsem si to uvědomila letos, když jsem byla ve Vietnamu a viděla na vlastní oči, jak vypadají skutečné potíže. Já měla krásné dětství, ale zároveň jsem si v sobě vždy nesla nějakou strast. Připadala jsem si nešťastná, byla jsem dost depresivní dítě. Nechápala jsem, proč mám chodit do školy a učit se fyziku, proč mám v životě dělat věci, které dělat nechci, a žít podle představ rodičů a malého města. Odmalička jsem šla proti všem. Myslela jsem, že něco ve mně není správně. Že jsem divná. A taky mi to dost ostatních dětí dávalo najevo.

Jak?

Prostě mě neměly rády. Neustále jsem vyžadovala pozornost a tím všem lezla na nervy. Byl to odraz toho, jak se nemám ráda. Ale vlastně to bylo ještě o trochu složitější. Mamka je herečka, odmala jsem trávila dost času v divadle. A jak jsem na jevišti viděla všechna ta dramata, začala jsem je vyhledávat i v životě. Mám to tak dodnes.

Venušiny kuličky pro pokročilé aneb další krásky z dílny Anny Marešové

Nechtěla vaše maminka, abyste šla v jejích stopách?

Strašně mě od herectví zrazovala. Když byl nějaký konkurz, řekla o něm všem mým kamarádkám, jen mně ne. Nerozuměla jsem tomu a hodně jsme se kvůli tomu hádaly. Toužila jsem po hraní až tak, že došlo i na přijímačky na hereckou školu. Mamka ale věděla, že na to nemám, byla v tom realistka. Dnes vím, že měla pravdu. Neumím se dost vžít do jiných postav.

A jak se potom mamka dívala na vaše hudební kroky?

Doma se respektovalo, že pořád chodím na nějaké koncerty, ale nikdo z toho nebyl zrovna nadšený. Pořád se říkalo, že bych měla být novinářka nebo doktorka, že bych měla studovat ekonomii.

Jakou roli v tom sehrál táta?

Otec je číšník, už dvacet let pracuje v Rakousku. Vždycky mě držel při životě, říkal mi, abych se nebála, že vše bude v pohodě. Ale vlastně mi nerozuměl, žil v jiném vesmíru. Jezdil domů jen na víkendy.

Poznamenalo vás, že mužský element ve vaší rodině nebyl tak úplně zastoupený?

Myslím, že moc. Dneska si myslím, že rodiče by neměli odcházet z domova jen kvůli tomu, aby vydělali víc peněz. Od dětství mám otce úplně zidealizovaného a pořád hledám něco ideálního ve svých partnerech. Ale nikdy to nenajdu, protože jsou to jen lidi.

Celý rozhovor si přečtete v aktuálním čísle časopisu OK! Magazine.

titulka OK

Autor: OK

Pozor! 20 věcí v domácnosti, které jsou špinavější než záchodové prkénko

K jakým nemocem máte sklon podle osobního čísla? Vypočítejte si to!