Iva Janžurová: Na vnoučata moc času nemám, ale dcery to chápou | Pro ženy | Blesk.cz

Iva Janžurová: Na vnoučata moc času nemám, ale dcery to chápou

20. února 2015 | 06:00

V pražském Divadle Kalich měla před nedávnem premiéru nová hra, ve které excelují Jana Paulová a David Suchařípa. Na představení francouzské komedie Ani spolu, ani bez sebe o dvou lidech, kteří se dokážou shodnout jen na tom, že toho druhého nemohou vystát, jsme potkali herečku Iva Janžurovou. Zeptali jsme se, jak se jí hra líbila, a ona se rozpovídala i o jiných tématech.

Jak se vám hra líbila?

Líbilo se mi to moc, líbil se mi styl. Přesto, že šlo o sérii nedorozumění a hádek, tak to oba zvládli na úrovni inteligentních lidí. Nepronikly tam žádné vulgární tóny. Jelikož se s Janou Paulovou setkávám v představení Sbohem, zůstávám, tak jsme spolu o jejím novém představení hodně mluvily, a když mi říkala, že se ti lidé celé představení hádají, byla jsem zvědavá, jak to vydrží. Udělali to bezvadně, protože i když se hádají, vidíte, že se vlastně přibližují. Myslím si, že je důležité, aby lidé odcházeli z divadla rozněžnělí a s nadějí, že všechny své osobní rozepře a neshody vyřeší.

Stalo se vám někdy, že jste se s někým setkala a váš vztah začal negativně, a nakonec se z vás stali skvělí přátelé?
Nepřiznám se vám, s kým to bylo, ale pocit, že s tímhle člověkem se nikdy neshodnu a nebudeme si rozumět, a pak se ukázal opak, jsem měla mockrát. Zajímavé na tom je, že nastupující sympatie je potom mnohem silnější, než kdybychom si rozuměli hned od začátku. Já si většinou svoje pocity nechávám pro sebe, takže pokud se mi někdo nelíbí, tak se k němu chovám korektně a zdvořile a nechávám si pro sebe, že mi není sympatický. Ale pak se něco stane a o to víc, s pocitem vlastního provinění, k tomu člověku navážu velmi hezký vztah.

Nejste tedy typ člověka, který někoho odsoudí hned a nedá mu šanci?
Nevím, jestli to není moc silné slovo, že dávám šance, ale každopádně jsem už dost obezřetná na to, abych si nechala určitý čas, než udělám závěrečné rozhodnutí. Mnohdy se mi to již vyplatilo.

Dospěla jste k té obezřetnosti s věkem, nebo tomu tak bývalo vždycky?
Myslím, že jsem k tomu dospívala postupně. Když jsem byla mladší, mnohem rychleji jsem odsuzovala, a to nejen vztahově, ale i po herecké stránce. Pak se mi třeba stalo, že jsem toho člověka viděla za pár let a zjistila jsem, že můj mladický úsudek byl hysterický a nespravedlivý. Ráda jsem to vzala zpět.

Soudíte stejným metrem ženy i muže?
Myslím si, že ano. Teď zkouším nádhernou roli, Alžbětu II., jmenuje se to Audience u královny a mými partnery je v téhle hře asi osm nebo devět pánů ze souboru Národního divadla. Já vím, že máme mezi sebou nejen herecké, ale i lidské partnerství. Nemusím si je oblíbit, ale nesmím si je za žádnou cenu postavit proti sobě. Chci, aby to partnerství bylo absolutně harmonické i lidsky, protože herecky budou všichni výborní. Proto nesmím dovolit, aby se tam vloudila jakákoli chmura. Je to možná touha po idyle, protože vím, že tak krásnou roli už třeba nedostanu. Chci, aby všichni věděli, že je mám ráda a jsem s nimi na jevišti šťastná.

Kdybyste třeba potkala někoho, kdo směřuje špatnou cestou, hodila byste mu tu záchrannou kotvu a ukázala mu, kudy se vydat správně?
To už je možná trochu pohádka o dobré víle. Rozhodně jsem mnohem laskavější než dřív, když jsem byla nesmiřitelná mladá dáma. V každém případě se v lidech vždy snažím najít to dobré, a to si oblíbit a osvojit. Snažím se jim ukázat, v čem je jejich silná stránka. Teď se mi to všechno děje, protože natáčím seriál Doktoři z Počátků, kde se setkávám se širokou škálou lidí, které vůbec neznám, je tam spousta mladých, ale i méně mladých, se kterými jsem se dlouho neviděla. Musím říct, že jsem se těchto setkání obávala, protože jsem si myslela, že se v tom budu trochu topit, ale naopak jsem zjistila, že mi to přináší radost.

Čím si vás člověk dokáže zaručeně získat?
Musím vidět, že kolega, s kterým hraju, je v tom, co dělá, upřímný. Nemá spoustu výmluv, proč se nemohl připravit, ale i když je třeba nepřipraven, tak je z něj cítit, že to myslí vážně. Když se na takového člověka dívám, tak se v tom mnohdy nepletu. Když srovnám, jak se točily seriály dřív a v dnešní době, je to všechno hrozně hektické, vstává se brzo ráno, končí se pozdě večer a musíte se na den naučit třeba třicet stránek textu. Občas nechápu, jak to ti lidé mohou zvládnout, když jsou tam několik dní za sebou. Nároky jsou vysoké, ale poctivost, kterou po letech zkušeností poznám, je pro mě důležitá.

 

Takže teď si lebedím v tom, že si můžu přidat něco svého a vymyslet něco nového mimo scénář.

 

Podle čeho si vybíráte role, jak se přizpůsobujete tomu hektickému tempu?
Vím, že toho nemůžu dělat mnoho najednou, takže jsem původně účast v seriálu odmítla, ale po roce za mnou přišli znovu. Nejdůležitější pro mě je, aby mi scénář přinesl příležitost, jakou jsem ještě neměla, což je docela těžké. Ale myslím si, že trpělivost se vyplatí a tam nahoře to někdo ví.

Roli v seriálu jsem nakonec přijala a zjistila jsem, že se v ní mohu vrátit k takovým těm svým hravým polohám, které jsem mívala třeba v seriálu Písničky pro Rudolfa III. nebo v Nemocnici na kraji města. Všude, kde jsem pociťovala určitou svobodu a volnost od Jaroslava Dietla, který už když to psal, tak říkal: „Však ty si to tam už nějak doděláš a já už se na to těším.“

A co nějaký film? 
Samozřejmě, že toužím po nějaké roli v krásném filmu, teď zkouším s Alicí Nellis v divadle tu Alžbětu II., tak když to dotáhneme do zdárného konce, třeba si na mě vzpomene, až bude něco točit. Už mi dala dvě krásné role ve filmech Výlet a Ene bene, tak třeba ještě něco do třetice. Zase na druhou stranu mám doma Sabinku, která také píše krásné scénáře, takže na ni pořád pištím, aby už konečně něco napsala, ale ona pořád vychovává děti!

Možná, že kdybych jí trochu klekla na hrudník a řekla jí „tak, a teď budeš psát“, tak by taky začala, ale nechce se mi nikoho do ničeho nutit, tak čekám. Vím, že i když se už nedočkám, budu šťastná, protože jsem měla tolik krásných příležitostí a teď pořád opakují všechno možné v televizi, takže mi pořád někdo říká: „Včera jsme viděli Světáky.“ Nebo: „Teď jde zase Létající Čestmír.“ A já mám pocit, že už mám napracováno. Pokud by tedy něco přišlo, byla by to třeba ta třešnička na dortu, o které si můžu myslet, že mi schází.

Co vám dodává životní elán?
Člověk někdy dostane do vínku dar, že může lidem něco dávat, a stejně tak dar, že mu vydrží dlouho radost z toho, co dělá. Mohla bych se už na všechno vykašlat a říct, že jsem unavená, ale mně to ještě pořád dělá radost.

A co vnoučátka, ta vás nenabíjejí energií?
Vnoučátka hodně šidím, nejsem systematicky vzorná babička. Ale naštěstí to moje dcery chápou a mají lepší babičky od svých partnerů. Já je mám všechny v domě a Toníček občas za mnou přijde a hraje mi na klavír. Občas takhle já přijdu za Theodorkou, že bych si potřebovala přeposlat něco k ní na počítač, abych si to mohla vytisknout, a ona mi říká: „Tak si vem na čtyři hodiny Toníka a já ti to udělám.“ A já jí říkám: „To je vydírání, to já si to raději zařídím přes Sabinku.“ Ale je krásné, že je mám takhle blízko, protože pokaždé, když si potřebuju zlepšit náladu, stačí vyjít jedno patro.