Alice, máte o dvanáct let mladšího přítele. Jak vám to klape?
Skvěle, jinak bychom spolu nebyli. Myslím, že mu vyhovuje, že už mám určité zkušenosti a že v některých věcech nejsem hysterická a neřeším nesmysly. Někdy tedy ano, ale on je přesvědčený o tom, že vůbec.
A co vy nejvíc obdivujete na něm?
Mně se na něm líbí, že je pro rodinu a že je klidný, možná někdy o trošku klidnější než já. A oceňuju jeho upřímnost a pravdomluvnost. I když někdy je to až nepříjemné, když vám řekne všechno, co si právě myslí.
Má to nějaké výhody, mít o tolik mladšího partnera?
Nevím, často mám pocit, že i když jsem o nějaký ten rok starší, mám stejně mnohem víc energie než on. Ale to bude asi tím, že jsem ženská.
Jak jste už vlastně dlouho spolu?
Už je to víc než tři roky. Prostě jsme se tak nějak našli a vyšlo to.
Po dlouhých peripetiích jste se loni konečně rozvedla. Neplánujete svatbu?
Svatba pro mě není vůbec důležitá. Nepotřebuju mít papír na to, že jsme svoji. Důležité je, že je nám spolu fajn. Navíc když to pak nevyjde, přináší to celou řadu dalších problémů. Ale samozřejmě co není, může být. Třeba mě někdo požádá o ruku a já odpovím ano.
Jak s oblibou říkám, na to mám ještě čas. Ne, teď upřímně. Vážně nevím. To je tak zásadní věc. Buď se nad tím člověk nesmí zamýšlet vůbec a musí do toho jít po hlavě, nebo se nad tím musí naopak zamyslet hodně.
Milujeme vaření. Oba. A taky thajské masáže. Pravidelně chodíme do Planet Zen v hotelu Maximilian. Tam už máme každý svou stálou masérku, která ví, co potřebujeme. Chodím na olejovou masáž, při které si úžasně odpočinu.
Co vaříte nejraději?
Přítel je masožrout. Takže často nakládáme a pečeme masa. Teď se naučil dělat neskutečně výborný roastbeef, nakládá ho do tymiánu a pálivé hořčice. Ale jinak máme rádi Asii, thajskou a vietnamskou kuchyni. A nade všechno milujeme humry. Zkrátka strašně rádi experimentujeme. Máme už spousty vlastních receptů, takže to sepisujeme a možná už brzy vydám kuchařku.
A když už jsme u těch receptů, máte nějaký zaručený na úspěšný vztah?
Najít toho pravého člověka k sobě. Jenže těch je málo. Důležité je ale říct si asi hned na začátku, co jeden od druhého vlastně čeká. Já to udělala. Řekla jsem Michalovi svoje jasné představy a on mi je řekl také.
Nemám, vůbec nic. Zkoušely jsme tady s děvčaty nějakou společnou vlastnost nebo rys objevit, ale opravdu jsme nic nenašly. Neumím si představit, že bych někomu řekla "ano" jen kvůli majetku. Já ke společnému životu potřebuju mít toho druhého ráda a být s ním ráda. Možná ale, že až mi bude sedmdesát, tak mě nějaký ten devadesátiletý pán okouzlí...
Uvažovala jste třeba také někdy o tom, že byste začala podnikat?
Přemýšlela jsem o tom, že bych k tomu herectví ještě mohla něco takového dělat. Ale mám dvě malé děti, kterým se musím věnovat, takže teď to nepřichází v úvahu. Časově bych to asi nezvládala. Ale co není, může být. Jsem otevřená všemu.