Nemusela jsem se ani ptát. Jen co přede mne postavila Ema kávu, spustila sama od sebe. Mluvila neuvěřitelně otevřeně. O tom, že je přece jen trochu nervózní, svědčilo množství vykouřených cigaret. Témata, která jsme spolu probraly, byla velmi těžká, přesto asi k životu patří.

"Ten den jsem šla něco nakoupit do zelinářství a přišla jsem v sedm domů. Mirek spal a mně na tom nepřišlo nic divného. Jenže se mi ho nepodařilo probudit ani v jedenáct. Dýchal, ale vůbec na mě nereagoval. Ve dvanáct jsem už šílela. Volala jsem Mirkově dceři, a ta sem poslala záchranku. Byli v pokoji asi tři minuty, a když paní doktorka vyšla, řekla mi jen: „To je konec.“ Nechápala jsem to. Byla jsem jako v transu. Jakej konec?! Cože?," rozpovídala se o smrti svého muže.

Kdy vám to došlo?
Chvíli jste úplně mimo. Druhý den jsem se probudila v obýváku a v první chvíli jsem se divila, proč nespím v ložnici. Jako by se mi ta noc předtím vymazala. Pak mi to ale došlo. A to je bolest, šílená bolest.

Co se člověku v tu chvíli honí hlavou?
Vlastně nevím. Mám tu dobu jakoby vygumovanou. Byla jsem úplně mimo. Ani podívat jsem se na něj nešla, protože jsem si chtěla Mirka zapamatovat tak, jak byl. Ale od té doby se bojím tmy a spím v obýváku. Ještě dnes, když vidím věci, které používal, tak se mi dělá špatně.

Jak jste to zvládla?
To nevím. Připadá mi, že nade mnou muselo něco stát, nějaká zvláštní síla. Ale nakonec to prostě zvládat musím, nic jiného mi nezbývá. Říkám si, že nemůžu brečet a musím být silná, protože on by byl jinak nešťastnej.

A vydržela jste nebrečet?
Částečně jo, ale když jsem viděla v televizi pořad o Mirkovi, tak se to spustilo jako lavina. Ale to bylo jen jednou. Nejhorší ale není pláč, ten je úlevný, horší je trápit se a dusit to v sobě.

Pomáhá vám někdo?
Kamarádka, ale i lidi, u kterých bych to nečekala. Víte, já se první dny bála i sama ven. Před domem na mě čekali paparazzi, navíc mě tu všichni znají a já nechtěla vidět jejich soucitné výrazy. Bylo mi to nepříjemné. Takže ze začátku se mnou musela kamarádka i chodit ven, ale teď už to zvládám. Také si říkám, že on tu se mnou někde vedle mě je. Myslím si, že mě možná pozoruje, i proto se to snažím zvládnout.

Jak vám je teď?
Není to jednoduchý. Žili jsme spolu přece jen více než čtyřicet let. Musím se srovnat s tím, že je najednou všechno jinak. V obchodě třeba automaticky sáhnu po nápoji, který jsem mu kupovala, a najednou mi dojde, že už ho nemám pro koho kupovat.

Co vám nejvíc chybí?
Že si nemám s kým popovídat, s kým se poradit. Když mi nedávno zemřela maminka, tak mi Mirek říkal, že se nemám zbytečně trápit, protože umřít musíme všichni. Vlastně mě tak trochu připravoval i na svou smrt. Ale připravený není člověk nikdy.

Čeho jste si na něm nejvíc vážila?
Byl zábavný, galantní, tolerantní, všestranný, ale to člověku naplno dochází, až když tu není.

Vzpomínáte na ty hezké chvíle? Jak vás třeba sbalil?
Potkali jsme se někde na výboru a on mi řekl, ať na něj počkám, že mě sveze domů. Nebrala jsem to jako balení a nechápala, proč bych měla takový kousek jezdit autem. Nakonec mě nejvíc upoutal jeho hlas a inteligence. Považovala jsem si ho. Ale musel mě dobývat. Věděla jsem, že si žádnou tu ženskou přede mnou nevzal, a nechtěla jsem taky tak dopadnout.

Nežárlila jste na jeho „bejvalky“?
Ne, proč? Já o nich všechno věděla a brala jsem to, že byly přede mnou, že jsou minulost. Tak jaképak žárlení. Když jsme se poznali, byl osm let rozvedený a žil sám. Prostě se za mne změnil a byl velice slušný.

Počkejte, myslíte, že vám byl věrný? Miroslav Plzák byl přece proslulý tím, že měl rád ženy...
To ano, ale já ho to asi odnaučila. Vždyť on beze mne snad ani nikam nechodil.

Když jste se s ním seznámila, znala jste jeho názory na manželství?
Vůbec ne. Ale asi jsem dítě štěstěny, protože jsem se vlastně instinktivně celou dobu chovala přesně podle jeho knížky Manželské judo a to jsem ji ani nečetla.

Jak?
Nic jsem od něj nechtěla, dělala jsem drahoty a v ordinaci jsem mu udělala pořádek. On prý dokonce svým kolegům říkal, že jsem první ženská, která mu dokázala přišít knoflík ke košili.

Četla jsem, že podle pana doktora Plzáka, jsou mor každého vztahu výčitky. Vy jste mu nikdy nic nevyčítala?
Ani ne. Jemu nebylo co vyčítat.

Ničím jste se nevytáčeli?
My se spíš špičkovali. Mirek občas vyprávěl: „Sedím, soustředím se a píšu knížku a najednou se rozletí dveře a Ema říká: ,Víš, že Julia Roberts nemůže mít děti?‘ A já ztratím nit a nevím, jak dál. A takhle mě přepadne třikrát za odpoledne.“ Ale já mám drby ráda a počkat jsem nemohla, to bych to zapomněla.

Co věkový rozdíl? Dvacet čtyři let je přece jen dost.
Dnes je to normální, ale tehdy jsme měli takový rozestup snad jen my a Dietlovi. Ale já to vůbec nevnímala. On byl na rozdíl od mladých kluků neuvěřitelně galantní. Vždycky mě pustil první do dveří, podal kabát… Imponovalo mi to. Jediný problém byli moji rodiče. Maminka kvůli tomu se mnou rok nemluvila. Mirek se jí sice líbil, ale křičela na mě: „Ty si myslíš, že si tě jako primář vezme? Tebe?“ A vidíte, vzal.

Máte svůj recept na šťastné manželství?
Stejně jako můj muž jsem i já alergická na páry, které se chlubí tím, jak se milují, jsou šťastní a všechno je bezvadný. Mirek říkal, ať tomu nikdy nevěřím, že se za tím vždycky něco skrývá. Takže ani my jsme nebyli žádný ideál, ale měli jsme takový normální vztah. On byl tolerantní a já jsem zdravě lehkomyslná. Prostě se s ničím zas tak moc nepářu.

Slavný muž a mladá holka – bavil vás svět celebrit?
Třeba jsem milovala Josefa Laufera, a když mě Mirek vzal na premiéru, tak jsem byla celá vedle, že ho vidím. Prý jestli se s ním chci seznámit... Ale mně stačilo ho vidět. Za ty roky mám zkušenost, že někteří slavní byli úžasní a skromní. Dokonce často i ti, do kterých byste to neřekla. Navenek vypadají možná nesympaticky, ale když s nimi mluvíte, musíte změnit názor. Platí to i naopak. Někdy se člověk zklame.

Můžu se vás zeptat na něco velmi těžkého? Měli jste spolu jediné dítě, syna Miroslava, ale ten si vzal v sedmnácti život…
Můžete, ale jen krátce.

Víte, proč to udělal?
Ne. Nechal jen krátký dopis, ale nic v něm nevysvětloval. Jen psal, ať se tu máme hezky. To je všechno. Není mi to jasné dodnes.

Jak se to stalo?
Den před maturitou s námi seděl v obýváku, díval se na televizi a já mu žehlila košili. Byl v pohodě. Pak šel do pokoje a říkal, ať za ním přijdu za pět minut. Najednou se ozvala rána. Manžel vyběhl… ale bylo pozdě. Kluk skočil z okna. Přitom měl všechno, učil se poměrně dobře, jen byl prostě v pubertě. Nechápu to a dodnes mám za to na něj vztek. Proč? Proč mi to udělal? Za co?

Opravdu vůbec netušíte?
Nejprve nás napadlo, že ho „nepřipustili“ k maturitě, ale to nebyla pravda. Normálně s ním počítali. Nechápal to nikdo. Ani učitelé, ani spolužáci. Ale už je to osmnáct let a já už se o tom nechci bavit. Ale vidět rakev vlastního dítěte je hrozné.

Jak to nesl váš muž?
Snažil se mě podporovat, ale nijak zvlášť jsme o tom nemluvili. Co s tím naděláte? Mirek to přece píše. Do duše člověka nevidíte a nemůžete vědět, co udělá v příštích pěti minutách.

Vy věříte ve věci mezi nebem a zemí, co tomu říkal váš manžel?
Vykládala jsem karty dokonce do novin. Uměla to i moje babička, ale ten dar musíte mít v sobě. Mirek se tomu smál a říkal, že dopředu uhodnu, kdo bude volat. Ale poznám i nepříjemné věci.

Co třeba?
Tři dny před smrtí svého muže jsem si četla v kuchyni noviny a najednou jsem postřehla, že hodiny netikají. Zvedla jsem oči a bylo přesně 1:00. Když jsem do nich klepla, normálně začaly fungovat. A moje teta vždycky říkala, že když se zastaví hodiny, tak to je špatné znamení. No a když zemřel můj muž a já podepisovala protokol o jeho smrti, byl tam čas úmrtí 1:00. Stejně tak jsem před smrtí svého syna měla děsivý sen, který ji předpovídal. Věci mezi nebem a zemí zkrátka jsou a já věřím v osud, horoskopy i sny.

A víte, jak bude vypadat váš život dál?
Tak to opravdu nevím. Vědma nejsem. Zatím se budu stěhovat do jiného bytu, protože tady je to na mě moc velké a všechno tu na mne padá. Prostě se budu snažit normálně žít. Mirek by to tak chtěl.

Tři nej Emy Plzákové: Nejoblíbenější zábava: Miluju sledování bulvárních informací. Někdo tím opovrhuje, ale mě prostě baví. Nejoblíbenější kus oblečení: Mám slabost pro všechna možná trička. Nejoblíbenější místo: Měli jsme chalupu na samotě, kde se scházela spousta lidí. Grilovalo se, pekli jsme čerstvě natrhanou kukuřici, bavili se. Tam bylo opravdu krásně.