Oldřich Navrátil: Jsem zamilovaný cholerik! | Pro ženy | Blesk.cz

Oldřich Navrátil: Jsem zamilovaný cholerik!

16. dubna 2011 | 17:18

Kdyby záleželo jen na něm, přestěhoval by se Oldřich Navrátil ( 58) na svou chatu na Třebíčsku, kde by vyvařoval dobroty pro své známé nebo nedělal vůbec nic. Po 24 letech manželství se rozvedl a loni potkal konečně ženu, se kterou je šťastný a chce s ní zůstat do konce života.

Jak jste se seznámili?

„S Monikou jsme se potkali loni v únoru v Pivnici u Miroslava na osadním plese naší trampské osady LSD (lesy, stráně, dým).“

Prozradíte o ní něco víc?

„Je přiměřená věkem. Nemám žádného zajíce, protože si uvědomuju, kolik mi je. Je to příjemné stvoření, se kterým to doufám doklepu do konce života.“

Co dělá?
„Je to inženýrka ekonomie.“

Jaký typ žen se vám vůbec líbí?
„Mně se líbí subtilnější, nemám rád kredenciózní typy. A nesmí to být slepice. To i kdyby byla Marilyn Monroe, tak má smůlu.“

Před časem jste prohlásil, že se už nikdy neoženíte. Platí to ještě?
„No, uvidíme, no. Manželství nutné není. Zato vztah podle mého názoru nutný je, a je to také určité naplnění života. Člověk si sice může vystačit sám, ale pro mě to prostě není. Já jsem spokojený ve vztahu a když to v něm funguje, tak neznám nic lepšího.“

Když jste se před lety rozvedl, prožíval jste těžké období. Jak dnes vycházíte se svou bývalou ženou?
„Jsme v kontaktu, normálně komunikujeme. Zrovna dnes dopoledne jsme si volali. Lidi se rozvádí, to bohužel není nic neobvyklého, ale důležitý je, aby se k sobě nechovali jako prasata a byli k sobě slušní.“

Vy jste ten rozvod zvládli ve vší slušnosti?

„Zvládli, já u rozvodu ani nebyl. Její druhý manžel je předseda Okresního soudu, tak mi to přišlo poštou.“

Jak byste se charakterizoval?

„Já se vidím jako přívětivý, i když někdy přísný druh. Ale nemusí to být pravda. Okolí mě vidí třeba úplně jinak.“

Jste spíš flegmatik nebo cholerik?
„Já jsem velkej cholerik.“

Co vás dokáže vytočit?

„Třeba když jsou v botníku boty nakřivo. Já mám strašně rád pořádek, jsem až chorobně pořádnej. Mým oblíbeným seriálem je Můj přítel Monk, který musí mít úplně všechno srovnaný a v naprostém pořádku. A já to taky tak mám.“

A myjete si také extrémně často ruce jako on?

„Ano, to dělám taky.“

S choleričností souvisí i to, že jste se před lety popral s ředitelem Shakespearovských slavností, protože urazil vaše přátele?
„Ne, to byla naprostá výjimka. Já se obvykle takhle nechovám a nemůžu si vzpomenout, že bych někdy jindy zasáhl podobným způsobem. Ani jako kluk jsem se nepral, nemám to rád. Ale když je někdo hovado, tak se na něj musí hovadsky.“

Vyříkali jste si už ten konflikt? Nebo se vzájemnému kontaktu vyhýbáte?
„Od té doby jsem ho neviděl.“


Jak vlastně obvykle řešíte konflikty? Umíte se omluvit a uznat, že jste třeba přestřelil?
„Byť jsem cholerik, umím se omluvit a přiznat, že jsem přestřelil.“

Původně jste chtěl být učitelem, nakonec jste se rozhodl pro herectví. Nelitoval jste toho někdy?
„Nikdy. On si to spíš přál můj tatínek, protože učitel bylo vážené povolání a s dvouměsíčnim volnem. Když si ovšem dnes představím, že bych stál před tabulí a vykládal tam něco těm neposedným dětem, tak jsem rád, že dělám to, co dělám.“

Proč?
„Neměl bych na ně trpělivost.“

A kde se ve vás vzala chuť stát se hercem?
„K tomu mě nasměroval profesor z gymnázia, který rozpoznal, že ve mně něco je. Seznámil mě s ochotníky, kteří mě připravili na zkoušky na JAMU. Já je udělal a bylo rozhodnuto.“

Po škole jste nastoupil do divadla Husa na provázku v Brně. Jak jste se tam dostal?
„V roce 1974 přišel Peter Scherhaufer, spoluzakladatel divadla Husa na provázku, dramatik a režisér, na JAMU, aby si vybral nějakého kašpara za Petra Oslzlýho, který šel na vojnu. A já mu tehdy padl do oka. Tak jsem šel za něho hrát hru Alexandra Vampilova Dvacet minut s andělem v hlavních rolích s Jirkou Pechou a Bolkem Polívkou a zůstal tam dva roky.“

Pak jste odešel do Prahy. Jaké byly začátky?

„Přišel jsem sem v roce 1978 jako naivní a hloupej, naprosto neznámej, hrábě by o mě nikdo neopřel. Jediného, koho jsem znal, byl Jirka Krampol, kterej se rozhodl, že mi pomůže. Jenže já mu řekl, že nebudu jezdit přes celou Prahu k Neumannům, tedy do Divadla S.K. Neumanna, někam do Libně, když bydlím v Ditrichově v centru. Takže jsem to viděl buď na ABC nebo Národní. Jirka se tomu upřímě zasmál a řekl, že tedy zkusíme nejprve to ABC.“

A zkusili?
„Tam mě po křížovým výslechu řekli, že se ozvou a skutečně se ozvali. Napsali mi, že mají plnej stav. A já jsem se tehdy hluboce urazil, že nestojí o mé vysoce kvalitní služby a zařekl jsem se, že už nikdy do stálého angažmá nevstoupím.“

Proč odmítáte stálé angažmá?

„Dal jsem přednost oabsolutní svobodě, i když je to samozřejmě mnohem větší riziko.“

Měl jste někdy svůj herecký vzor?
„Je hrozně těžký jmenovat Štěpánka a nejmenovat Pivce a jmenovat Hrušinskýho a nejmenovat Kemra. Ne, těch vynikajících hereckých osobností bylo a je u nás strašně moc a ve světě ještě víc. A někteří ani nehrajou v divadle či ve filmu a jen to hrajou na nás.“

Sníte o nějaké roli?
„Já? Nikdy. Jak to přichází, tak to beru. Všechno se musí udělat dobře. Já vůbec nečiním rozdíl mezi Jagem v Othellovi nebo vychytralým Nádeníčkem z Básníků.“

Nyní vás diváci mohou vidět v seriálu Znamení koně. Jste vášnivý jezdec?
„Koně se mi moc líbí, ale mám z nich velký respekt. Sednout na něho? To v žádném případě. S koněm můžu leda tak kráčet nebo ho hladit po nozdrách.“

V seriálu hraje také vaše kokršpaněla Fifi. Jak to bylo v případě jejího účinkování?
„Já ji občas nemám kam dát, jako třeba i dnes a tak mě musí následovat i na zkoušky. V první natáčecí den byla situace stejná, taky jsem jí měl s sebou. Režisér vznesl dotaz, zdali se mnou jezdí pořád a já odpověděl, že pokud to bude potřeba, tak ano. V seriálu je málo záběrů, kde bych byl bez Fifinky, viď Fifi.“

Fifi je váš druhý kokršpaněl. Na jaké chvíle s ní jen tak nezapomenete?
„Dojímá mě každý večer, když se mi schoulí za hlavu a začně funět. Naopak mě příšerně naštvala, když jsem byl jednou na rybářských závodech a ona se tam vyválela ve shnilých rybách a já musel závody přerušit, odjet s ní domů a minimálně pětkrát ji vykoupat.“

Hrál jste v mnoha seriálech, která role vám přirostla nejvíc k srdci?
„Samozřejmě táta Bajza v Bylo nás pět, to byla moje nejmilejší role a já myslím, že je to na ní taky vidět. Nemusel jsem nic hrát, protože v podobném prostředí jsem vyrůstal.“

Nádeníček v Básnících neustále běhá, jak to máte se sportem vy?
„Abych se někde honil nebo chodil do fitnessu, to pro mě není. Mám rád smysluplný pohyb, třeba na chalupě naštípu dříví nebo zryju zahrádku. Ale úplně nejraději nedělám nic. A nebo vařím.“

Co je vaše specialita?
„Vařím klasickou českou kuchyni. Když můžu připravit něco dobrého pro deset lidí, jsem v sedmém nebi. A většinou jim i chutná. Tedy alespoň to tvrdí.“

Chodíte i v zimě v krátkých rukávech a kraťasech. Jak se otužujete?
„Já si vždycky napustím horkou vanu a potom si na to rozpálený tělo pustím ledovou vodu. Když jsem na chatě, skočím do ledové řeky. Já taky vůbec nejsem nemocnej. Teď jsem měl sice chřipku, ale střevní a to je jinej druh. Na to vám žádný otužování nepomůže.“

Přesto, před lety jste prodělal náročnou operaci hlavy, hrozilo vám dokonce ochrnutí a ztráta řeči. Musíte se dodnes nějak omezovat?
„Ochrnutí a ztráta řeči hrozí každému, komu se vrtají v hlavě. Měl jsem tam krevní sraženinu a doktoři se rozhodli, že ji vyndají. Omezovat se ale nemusím.“

Takže třeba na flám jít můžete?
„Myslím, že čas od času by si měl každý zaflámovat a tím si vyčistit hlavu.“

Máte za sebou flámovací období jako většina herců?
„To bych řekl! Ono tak nějak kontinuálně pokračuje od mladých let a doufám, že v tom trendu vydržím. Je to taková naše rodinná tradice. Měl jsem dědečka Josefa, který byl vynikající harmonikář, měl 230 korun důchodu, nicméně to mu nebránilo, aby byl hodně často veselej. Zahrál a panáky se hrnuly. Samozřejmě, člověk si musí nejdřív udělat svou práci, ale proti flámům já osobně vůbec nic nemám.“

A váš největší flám?
„Žádnej jeden konkrétní flám není největší. Každý pořádný flám je největší.“

Oldřich Navrátil

Narodil se 21. 10. 1952 v Třebíči, vystudoval JAMU obor herectví. V roce 1976 nastoupil do angažmá Divadla Husa provázku v Brně, kde setrval dva roky. Po přestěhování do Prahy hostoval několik let v souboru Ta Fantastika (Zahrada rajských potěšení). Poté zůstal na volné noze. V současné době spolupracuje s divadly Minor  a Pod Palmovkou. Vytvořil řadu filmových rolí (Panelstory, Básníci, Anděl páně, Rafťáci.) Je také jedním z nejobsazovanějším sriálovým hercem. Je rozvedený, má dceru Terezu. V současné době žije s přítelkyní Monikou.

* Chutná mu všechno, miluje mléko
* Občas se k němu někdo hlásí a on netuší, o koho jde
* Má rád světlo, slunce, nesnáší tmu
* Přál by si být šetrný, protože jak sám říká, rozfofruje všechno, co vydělá

Autor: Jindra Pelikánová, evakk