Pátek 4. října 2024
Svátek slaví František, zítra Eliška
Oblačno, déšť 12°C

Jitka Čvančarová: Toužím po dětské smečce

Fotografie
3. dubna 2011 | 12:17

Okouzlující dvaatřicetiletá herečka, která zazářila v seriálu Dokonalý svět, ale také v taneční soutěži StarDance, je ještě plná silných zážitků z Mali, kde viděla bídu, hlad i umírající děti. Jak ji to ovlivnilo? A plánuje už vlastní rodinu? I to mi během našeho rozhovoru prozradila.

Překročila jste třicítku, kdy ženy většinou zatouží po dětech. Je to tak i u vás?
Není to tak, že bych si po třicítce řekla, že je musím mít nutně už teď hned a že mi něco utíká, ale už je to znát. Už si umím představit, že by kolem mě běhala dětská smečka. Když pánbůh dá, tak si určitě děti přeji a už si to opravdu umím brzy představit.

K dítěti je ale potřeba partner...
Je pravda, že i to probuzení hormonů souvisí s tím, jestli máte doma toho správného chlapa. Když víte zodpovědně, že chcete pro svoje děti zdravou a fungující rodinu tak, jak má být, tak se tyto představy pouští ve fantazii daleko lépe, máte-li vedle sebe správného partnera. Pak může konečně nastat uskutečňování plánů.

A máte vedle sebe někoho, s kým se to probouzí?
Ve mně se to začalo probouzet, ačkoli nemám… Ale to je jedno. Nerada mluvím o svém soukromí.

Jaký by tedy měl být váš muž?

Nepotřebuji ani materiální, ani vizuální aspekty. Potřebuji dobrého parťáka, čestného a přímého člověka, který má smysl pro humor a inteligenci.

Vadilo by vám, být živitelkou rodiny?
Myslím, že to je výhoda dnešní doby, že ženy můžou vydělávat a stát na vlastních nohou. Proč by nemohl být s dětmi chlap, když má žena možnost přinést domů víc peněz? Za pár let se to může obrátit a být zase jinak, ale je to přirozené a já v tom problém nevidím. Myslím, že tady mají problémy spíš chlapi. Málokterý se s tím dokáže srovnat. Ale proč, když to doba nabízí? Mám kamarády, u kterých normálně funguje, že s dětmi je spíš muž. Jde o to, jak to těm dvěma vyhovuje.

Věříte na vztahy na celý život?

Znám dost příkladů, kde to klape, takže ano. Nebuďme skeptické a zoufalé. Je to obrovské štěstí, když to jde a někoho takového potkáte. Každý asi to štěstí nemá, ale existuje to, což mě naplňuje optimismem.


Spousta lidí vás vnímá jako sexsymbol. Dávají vám muži často najevo svoji přízeň?

Nemůžu si stěžovat. A je to veskrze příjemné. Samozřejmě můžou nastat i situace, kdy ti muži nejsou inteligentní a nepochopí, že stačí jen prohodit kompliment a tím to končí. Že jsou mezi námi hranice určité slušnosti. Záleží na inteligenci daného tvora.

A dokážete takového tvora „odpálkovat“?

Celkem ano. Ze začátku velice slušně. Naštěstí mám jen velmi málo zkušeností, kdy jsem musela být razantnější a kdy to šlo do extrémů.

Zažila jste vyloženě pronásledování?

Zažila, ale zaplaťpánbůh je to pryč.

Bála jste se v té době třeba i vyjít na ulici?
Většinou mě v tom kritickém období doprovázeli kolegové z divadla. Rozhodně lépe jsem se cítila v nějaké společnosti.

Překvapilo mě, že jste vystudovala stavební průmyslovku. Proč?
Rodiče si představovali, že budu mít nějaké slušné povolání, což pro ně komediantství není. Myslím ale, že už se s tím smířili. Chápou, že je to pro mě smysluplné a že jsem spokojená. Už si zvykli, i když by doma možná měli raději paní doktorku či architektku, která má úplně normální obyčejný život a všední starosti. Na ně je to, co moje povolání s sebou nese, příliš výstřední.

V poslední době jste výrazně zazářila v roli Michelle v seriálu Dokonalý svět. Byla vám blízká?
Vůbec. Bylo to ale pro mě nesmírné vyžití. Michelle byla totálně jiný tvor než Jitka Čvančarová. Ale hrát absolutní protiklad je hrozně přitažlivé. Užila jsem si to opravdu s radostí. Hrozně mě překvapilo, že někteří lidé vůbec nepochopili, že to celé je nadsázka. Že je to humor, což byl pro mě šok.

Jaký vy sama máte vztah k módě a trendům?

Vidíte, že v soukromí chodím nenalíčená. Nalíčit se do civilu mě jen tak někdo nedonutí. Jinak mě ale móda samozřejmě zajímá. Za holku jsem ráda, ráda si občas vezmu korálky, náušnice a vysoké podpatky. Ale asi úplně normálním způsobem. Nechodím do Pařížské jako Michelle. Nakupování vůbec není moje hobby. V tomto ohledu jsem spíš jako muž: rychle něco ulovím a honem pryč. V obchodech trávím jen nejkratší možnou dobu. Beru to jako hroznou ztrátu času.

Nedávno jste vycestovala s organizací UNICEF do Mali. Proč vlastně
Oslovili mě jako takového velvyslance za Českou republiku. Přáli si, jestli bych s nimi nemohla podniknout cestu do Mali, abych podala jakési svědectví, jak UNICEF pracuje v terénu. Tím se měl zakončit jejich tříletý projekt vakcinace proti tetanu, který má za cíl vymýtit novorozenecký a mateřský tetanus. Bylo to takhle jednoduché, i když odjet do středu Afriky tak úplně jednoduché není.

Z jakého důvodu?
Předchází tomu řada očkování. Tím, že hodně cestuji, jich už mám hodně za sebou, ale musela jsem se nechat očkovat proti žluté zimnici, což provází řada vedlejších účinků.

Určitě jste věděla, do jakých podmínek jedete. Byla jste přesto překvapená?
Bála jsem se, jaký emotivní pocit to ve mně vyvolá. Vidět děti umírat hlady je strašné! Takže z toho jsem měla strach. Ani ne tak z bezpečnosti, protože Mali je celkem klidná země.

Místní lidé vás přijímali bez problémů?
Jak kde. V rámci očkování nás přijímali úžasně. Čekala nás třeba stovka žen na takovém provizorním prostranství. Byly úplně šťastné, že jsme přijeli, a každá z nich nám šla osobně poděkovat a podat ruku. I s kojícími dětmi u prsu. To bylo nesmírně dojemné… Na místním tržišti jsem se ale poprvé v životě cítila velice nepříjemně. Reagovali na naši skupinu až agresivně a opravdu jsme se cítili jako vetřelci v jejich světě. Přestože se chováte slušně, protože jste na návštěvě v cizí zemi, nikomu nic zásadně nebo vědomě nenarušujete, i tak jsme tam měli takový bodavý pocit v zádech. Buď měli obavu z nás, nebo z novinářů. Když viděli foťáky na krku, byli málem schopní házet po nás kameny. Jsem sice zvyklá vydávat se sama do okolí a „lovit“ portréty lidí, protože hrozně ráda fotím, ale tady jsem si to netroufla. Velmi jsem si hlídala naši skupinku, kterou jsem měla vždycky na dohled.


V Mali je rozšířená ženská obřízka. Probíhá tam osvěta i v tomto ohledu?
Mezi ženami v Mali je to naprosté tabu. Ony o tom mezi sebou vůbec nemluví, což je taky zvláštní. Obřízka se provádí v devadesáti procentech, navíc v té nejobsáhlejší formě. Nejhorší varianta je v Somálsku a právě v Mali. Já bych to klidně popsala, protože člověk si to neumí představit. Byla jsem šokovaná, že to není obřízka, ale amputace. Ženě odříznou malé i velké stydké pysky, klitoris, naříznou kůži v tříslech a tou ránu překryjí a zašijí. Pro nás je to nepředstavitelné. Samozřejmě si ještě musíte představit to provizorní prostředí – na prašné zemi nějakou banální žiletkou nebo ostrým kamenem. Je to šílená představa! A úmrtnost při tom je samozřejmě vysoká!

Jaký to má důvod?
Jediný: zbavit ženu sexuálního potěšení. Tím, že jí každý styk bude působit bolest, bude věrná. Nesmíte zasahovat do jejich tradic, kultury. Ale to, že przníte někomu tělo, je tak šílená věc! Můžete potkat osvícený pár, kdy se vezmou dva mladí lidé a dívce může být třináct let, chlapci kolem dvaceti. Dívka ještě obřízku nemá a ten manžel bude trvat na tom, že nechce, aby ji podstoupila. Nakonec tak může tento pár skutečně porušit tradici. Ale problém je, že obě tchyně na ně budou tlačit, aby ji přesto dívka podstoupila. Pro mě je hrozný pocit, že ženské pokolení samo chce, aby to pokračovalo. „Když my jsme to vydržely, tak vy taky! Naše dcery to taky vydrží!“ To je drsné.

3 x o Jitce Čvančarové

* Narodila se v Mělníku do neherecké rodiny.
*Vidět jste ji mohly v několika seriálech i filmech. Nejznámější je asi Ordinace v růžové zahradě a Dokonalý svět.
* Kromě hraní se zapojuje i do charitativních projektů. Založila vlastní sdružení DebRA, které pomáhá lidem s genetickým puchýřnatým onemocnění

A to jim ještě pak zemře více než polovina dětí. Jak se s tím smiřují?
Samozřejmě, na rozdíl do nás, na to mají trochu jiný názor. My si to moc představit neumíme. Ony se tam s tím setkávají dnes a denně. Nechci říct, že jsou otupělé, jen vše berou jako přirozený proces žití. Pamatuji si třeba setkání se ženou, která byla v nemocnici se svým čtrnáctým dítětem. A přitom byla už popatnácté těhotná, asi v pátém měsíci. Své čtrnácté dítě držela v náruči, umíralo jí na podvýživu. Měla nesmírně smutné oči! Byla stará asi jako já, ale dětí jí přežilo jen pět a to páté držela umírající na ruce. Ten pohled do smrti nezapomenu. Nesmírně smutný a odevzdaný. Beznadějný. A to ještě vidíte další souvislosti: že je určitě obřezaná. A že její muž rozhodně nemá žádné sexuální zábrany. A tak má za sebou protrpěný sexuální život, těhotenství, porody, mrtvé děti… Není to vůbec jednoduché, ale berou to jinak než my. Přirozeněji.

Myslíte v takových okamžicích na to, že je svět nespravedlivý?
Musíte se na to dívat tak, jak to je. Brát, že se jedná o jejich přirozené prostředí. Ale pak mi připadá totálně nesmyslné, když se vrátíte zpátky do blahobytu ve střední Evropě a víte, že máte štěstí, že jste se tu narodili a máte za to být vděční a přát úspěch druhým. Ale přitom jsme tak nesmyslně závistivý národ. Jeden druhému závidí úspěch, místo aby mu ho přál. Tyto nesmysly se vám pak zdají absurdní. Včetně toho, že si někdo stěžuje, že už tři dny prší a zima je dlouhá. Prostě na cokoli. Mám pocit, že jsme národ stěžovatelů. Kontrasty se vám pak zdají větší a v jasnějších obrysech vidíte banality, které občas řešíme. A to je škoda.

Měla jste v sobě vždycky pokoru k životu, nebo jste se jí naučila až při cestách, kdy jste měla možnost porovnávat?
Nás s bratrem tak rodiče vychovávali, takže pro mě není nic nového, že se mám chovat pokorně k tomu, co dostanu. A to i pokud jde o zdánlivé banality, jako že se mám chovat hospodárně. Doma jsme třeba nikdy nevyhazovali jídlo. Nejsou to tedy kontrasty, které by mě donutily žít jinak. Když podniknete cestu do opačného světa, jen se vám zvětší. Uvědomění je silnější.

Autor: Alena Dušková, Kbak
Video se připravuje ...