Jedna je rebelka, která klidně z pusy vypustí i neslušné slovo. Druhá je jemná, snaživá romantička a ta třetí má všechno pod kontrolou a holky si umí ošéfovat. Jejich přesilovku jsem sotva ustála.

Po vysílání máte energie na rozdávání. Zkazí vám vůbec někdy něco náladu? Co třeba kritici a sprostí posluchači, volají a píší vám často?

Linda: Já tvrdím, že vždycky smrdí, jak se říká, to největší lejno. Vím, že je desetitisíc lidí, kterým se náš pořad líbí, pak pár tisíc těch, kterým se to nelíbí, ale nic neřeknou, no a zbývá deset „opruzů“, kteří píší a jsou zlí. Mně je takových lidí líto, když je totiž někdo spokojený, tak nemá potřebu urážet ostatní. Tihle otravové asi nemají práci nebo se jim něco nepodařilo.

Sandra: Já si je píšu na černou listinu, a až jich bude dostatečný počet, tak je pošlu za Gagarinem na oběžnou dráhu, hnidopichy. (smích) Jen si říkám, že když už si někdo musí vylít žluč, tak by se pod to mohl aspoň podepsat. Svým pravým jménem, pochopitelně.

Linda: Sandru to štve, Vlaďku mrzí a mně je to jedno.
Vlaďka: Já třeba na nějaký ošklivý slova nebo zprávy i příjemně reaguji.  
Sandra: To je pravda. Nám někdo zavolá, že jsme krávy, a Vlaďka mu ještě poděkuje a popřeje hezký den.

Řešíte někdy v éteru i témata, která vás trápí v soukromí?

S: Jasně, ale spíš si o témata píšou sami posluchači.

V: My máme na internetu i svoji poradnu, kde odepisujeme i na hodně lechtivé otázky.

Takže jste takové tety Sally a laické sexuoložky v jednom?

V: Já jsem psycholožka, Sandra sexuoložka a Linda všechno dohromady, je to taková naše chytrá horákyně.

S: Posluchači se nás kolikrát ptají na fakt neuvěřitelné věci, ale my se jim snažíme odpovědět. Těší nás, že si nás oblíbili a věří nám.
Jste spíš kariéristky, nebo rodinné typy? 

L: Asi do patnácti let jsem chtěla být slavnou zpěvačkou. Ale léta už jsem spíš rodinný typ, kariéra je mi ukradená. Já si ráda vydělávám peníze, ale nemusím být slavná. Protože pak mě třeba načape v metru revizor a já mám ostudu jako trám. To radši budu neznámá.

S: Já snad ani nemůžu odpovědět nic jiného, vzhledem k tomu, že nemám děti a že by mi to nikdo nevěřil. Ale chlapům vzkazuji, že jsem utajený rodinný typ. (smích)

V: Já jsem zase utajená kariéristka. (smích) Ba ne, já jsem jasný rodinný typ.

Hana Gregorová: Mladé už jsme byly, krásné ještě jsme!

Jak si představujete mužský ideál?

L: Já ho mám doma, tedy před patnácti lety (Richard Genzer, bavič).

S: Já ho mám doma na DVD a jmenuje se Bob Saint-Clair.

V: A já ho mám fakt doma. Krásného, hodného „Dušíka“ (přezdívka manžela) už více než patnáct let.

A pořád dobrý?

V: Ano, stále jsme zamilovaní. Opravdu nemám pocit, že by to bylo horší. Tenkrát to byla láska na první pohled. Zaujal mě v posilovně, ale říkala jsem si, že na něj nemám. Pak jsme se viděli na koncertě a povídali jsme si až do rána. To už jsem si říkala, že je to prostě on.

Jaký máte recept na letité spokojené partnerství?

V: Na to se mě ptá spousta lidí, ale já fakt nevím. Je to asi o totálním souznění duší.

L: My jsme v pohodě, ale neběháme jako Vlaďka se svým Dušíkem po louce. My se totiž s Geňou doma urážíme a vedeme vtipné řeči. Můj muž vždycky říkal, že chtěl mít doma legrační paní a že se mu to splnilo. Někdy mě naštve, to je jasné, ale kdyby to nefungovalo, je už s igelitkami pryč. Líbí se mi na něm, jak moc miluje naše děti, tedy někdy až tak, že to není normální. 

S: Já mám poměr s jedním mužem už patnáct let. Jsme evidentně dvě staré duše, které si dávají dostaveníčka už několik životů. Tedy oba si k tomu přibalujeme ještě nějaké další partnery, ale bereme to jako každého soukromou věc. Naše setkání jsou vzácná a tím pádem samozřejmě ohromně zábavná. Jsem zvědavá, jaké to mezi námi bude třeba za deset let. Ale myslím, že jinak, asi jako každá žena, podvědomě  toužím po dlouholetém šťastném partnerství. Mám před očima vzor  svých rodičů, ti se totiž milují i po čtyřiceti letech.

S: Nemají výdrž, každý jede jen na svoje triko. Když jim to nefunguje, tak se na to raději vykašlou. Prostě hodí flintu do žita a vymění partnera. Každý vztah, který má váhu, prověří až čas. A to chce odvahu.

L: Já si myslím, že by měli být ti dva při řešení problémů trpěliví, měli by počkat, než bezhlavě partnera vymění a pak zjistí, že mají doma najednou někoho ještě stokrát horšího. A hlavně s ním už třeba nemají ty děti. Třeba ty moje na tatínkovi visí, nedovedu si představit, že by to bylo jinak. 

V: Já mám kamarádky, které mají i více dětí a zblázní se do jiného. Mně by to třeba vůbec nenapadlo. Jsem šťastná, že se mi to nestalo. 

S: Vlaďka měla výčitky už jen z toho, že se jí kdysi nějaký kluk líbil. Když se k tomu doma Dušíkovi přiznala, dokonce se rozplakala!

Máte fígl na to, jak chlapa svést?

L: Mně vždycky zabíraly fórky. Na velká prsa jsem nikoho balit nemohla. Prostě jsem byla vtipná a fungovalo mi to.

V: Mně stačí, když se s tím chlapem bavím a usmívám se na něho. 

S: U mě zabere, když jsem uvolněná a netlačím na pilu. Ale už se mi potvrdilo, že asi musím být luxusní tanečnice, protože několik svých partnerů jsem sbalila na mejdanu, když jsem se vrhla na parket. Kolikrát za mnou přišel chlapík s tím, že něco takového v životě neviděl. Ale není to tak, že bych se předváděla. Já tanec miluji, pustím si pecku, jdu si zatrsat a chlapi se na mě nalepí jako na bonbon.

L: Já to mám přesně obráceně, já před svým partnerem zase vůbec nesmím tancovat (smích).

Chtěly byste někdy být na moment chlapem? Proč?

S: Jak já bych chtěla být někdy chlapem! Zábavných mužů, kteří umějí dobře pomilovat, je totiž tak málo. Vím, o čem mluvím. Já bych pomilovala celou planetu, ženami jsem fascinovaná. Divím se, že každý chlap není proutník. Všem ženám bych jako muž dělala radost. Vím, že mě potěší, když mi chlap podrží kabát nebo otevře dveře. 

V: Vlastně ani ne.  

L: Já určitě, ale jenom na chvilku. Podívala bych se na přirození, zjistila bych, jak to dole všechno funguje. Ale jinak jsem jako ženská šťastná.

S: Já bych si asi ještě chtěla zkusit vyčurat svoje jméno do písku. Zkoušela jsem to i jako žena, ale výsledek dopadl jako plátno od Picassa (smích).

V: Já si neumím představit žít na hromádce, zvlášť když přijdou děti. Těšila jsem se, až se vezmeme. Roky jsem si zkoušela, jak se budu jednou podepisovat.

L: Mně je to vážně fuk. Nejsem zastánce ani odpůrce svateb. Ale myslím si, že když spolu ti dva mají děti, měli by se vzít. Už kvůli stejnému příjmení a praktickým věcem.

S: Jsem přesvědčená o tom, že když se ti dva milují, měli by do toho vlítnout. A když se rozvádějí, tak taky naplno. Aspoň jednou za život by si svatbu měl každý prožít. Pokud bych se ale vdávala, pak chci s partnerem předtím zažít alespoň jednu krizi. Musíte vědět, zda se o něj budete moct jednou opřít.

Kde jste potkaly muže svých srdcí?

L: Při práci, zkoušeli jsme muzikál. Mě tam balil jiný kluk, ale Ríša nás pořád otravoval. Dělal nám křena a všechno komentoval. Pak začal být vtipný, zapovídali jsme se spolu a bylo to.

S: Já je sbírám všude, ale nejčastěji na večírcích, ať už šlo o můj patnáctiletý vztah, nebo teď současný poslední úlovek – ženatého pana inženýra. O něm třeba vím, že moc otravovat nebude. To je ideální. Jsme spolu tři měsíce a prý se mu za tu dobu spravilo manželství. Já jsem totiž často za takovou zacelovačku rodinných rozepří.

V: Sandra je nevšedně přímý člověk, a dokonce slibuje, že vydá manuál pro ženy, jak být dobrou milenkou.

S: Kdysi jsem to měla taky samozřejmě jinak. Když mi bylo dvacet a chodila jsem s klukem, tak jsem nepřemýšlela, že má někde jinou ženu, chtěla jsem si ho urvat pro sebe. Většinou jste totiž zamilovaná a z milenky se tak pomalu stáváte stíhačkou. Je to těžká disciplína být dobrou milenkou. Já jsem teď ve fázi, že když sbalím ženatého muže, vím, do čeho jdu. Nelezu do těch vztahů s tím, že se to za půl roku přehoupne do něčeho jiného.

S: Já se většinou zamilovávám na první pohled, takže to tuším dopředu, jestli tam chemie zafunguje. V tom případě sonduji, když je třeba ženatý, jak to u nich v manželství vypadá, protože já nehodlám být nějakou rozvracečkou rodin. To se vám totiž vrátí jako bumerang.

Chodíte třeba na babince? Nebo je pořádáte?

V: Já jsem na babince nikdy nebyla. Až díky mateřské jsem se jich začala účastnit, protože jsem v mateřském centru vedla programy pro rodiče s dětmi. 

L: Obě se Sandrou milujeme muže a myslíme si, že je lepší, když se scházejí chlapi a ženské dohromady, když je to vyvážené. Ale je fakt, že já jednou za půl roku u sebe doma pořádám večírek, kdy se prodávají šminky a vůně a u toho jsou jen ženské.. 

S: Já preferuji večírky, kde jsou samí chlapi a já mezi nimi jediná žena. Takové večírky mě baví nejvíc.

V čem jste jako ženské marnivé? Na čem ujíždíte?

S: Na chlapech.

L: A za ty utrácíš majlant, že jo (smích). Mě třeba vyhazování peněz za voňavky a šminky už přešlo. Ale ráda třeba dopřávám svým dětem a taky nešetřím na jídle.

V: Musím popřemýšlet…

S: Vladěnka není marnivá, ta má manžela, který jí dopřává. On jí kupuje nádherné věci a ona to ani neumí ocenit. Dostane třeba drahou kabelku a chce z toho tu zlatou značku sundat. Tak jí vysvětlujeme, že to většinou bývá na takovém zboží to zásadní. Třeba hodinky s písmenky DKNY nechtěla nosit, „že jsou na nich jako takový velký písmena“ (smích).

Aňa Geislerová: Jsem sobec!

Takže ani jedna z vás nesní o tom, že si jednou na něco drahého ušetří?

L: Mně je to fuk. Ze značkových věcí se fakt nezblázním.

S: Ty totiž nejsi jako tvůj muž Geňa, který musí na svahu vypadat jako Andrea Verešová, viď? 

L: Přesně. Já mám jednu kombinézu a lyže staré patnáct let. Dokud se nezničí, budu na nich jezdit.

S: Já jsem zjistila, že to nějak neumím nosit. Nejvíc si užiji, když vlítnu do sekáče a tam se mi zadaří. Když „urvu“ něco značkového za čtyřicet korun, tak to jsem pak nadšená. Koupit si něco za deset tisíc umí každý blbec, když na to má. To není umění.

V: Já na značky moc nejsem, občas mě ale rád obdaruje můj manžel.

Jako matky jste hodně přísné?

V: Občas plácnu děti přes zadek, musí mít  mantinely.

S: A to je speciální pedagožka!

V: Zároveň jim ale dávám na výběr. Ptám se jich třeba, jestli si radši vezmou tohle tričko, nebo jiné, jestli si dají k obědu brambory, nebo rýži. Ale současně jsem pro pevný řád. Nemám ráda drzé a nevychované děti. 

L: Já jsem taky matka, která malého občas plácne. Spíš ale křičím. Ale myslím, že jsem docela benevolentní, moje děti nemají pevný řád. Nevadí mi, když jde náš dvouapůlletý syn spát třeba až v půl desáté večer. Mám tím pádem totiž naději, že si ráno přispím.

Sandra zatím děti nemá, tak se jí třeba bude hodit, když jí napovíte, v čem je mateřství vážně fajn a v čem je spíš omezující.

V: Já v tom tedy žádnou nevýhodu nevidím, děti jsou pro mě všechno. Rodina je pro mě naplnění, neumím si představit, že by se mi někdy rozpadla. 

L: Pro mě jsou děti taky všechno. Jasně, někdy bych si chtěla třeba víc pospat, protože vstávat každé ráno před šestou je fakt pruda, nebo bych chtěla mít klid a něco si přečíst, chvíli si sednout. Ale právě tohle od šesti až do deseti do večera prostě nemůžu, nezastavím se. Ale rozhodně bych neměnila.

Sandro, vám biologické hodiny zatím netikají? Co kdyby náhodou děti vůbec nepřišly, jak to vezmete?

S: Mně biologické hodiny zatím opravdu netikají, nic takového se neděje. Já jsem zatím dítě chtěla vlastně jen jednou v životě, když jsem byla hodně zamilovaná. Asi jsem si ale chtěla toho chlapa spíš víc přitáhnout. Kdysi jsem se v Americe starala jako au-pair o tři kluky, a to byl slušný dril. Pokud děti přijdou, budu se snažit být dobrou mámou, pokud ne, taky se nic nestane. Život je i tak krásný. Žen, které děti neměly, je spousta. A nemůžete o nich říct, že jejich život tím pádem neměl hodnotu. To je nesmysl.

Tereza Maxová: Těhotenství mě zaskočilo