2°C
Vendula Svobodová přiznává, že lidi polarizuje. Buď ji milují, nebo nenávidí. Přitom by jen málokdo dokázal vzdorovat bolestnému osudu s takovou silou jako právě ona.
Čím to je, že u lidí vzbuzujete tak protichůdné reakce?
Je pravda, že svou osobností skutečně lidi hodně polarizuji. To jste trefila. Většinou mě mají rádi ti, kteří si uvědomují, že také může být někdo nemocný. Už devět let pracuji pro nemocné děti a jsem ráda, že Kapka naděje funguje. Protože dělat charitu, a hlavně v současné době, není vůbec jednoduché. Kapka naděje je moje dítě, které jsem si vypiplala, a jsem hodně háklivá, když mi na ni někdo sahá. Jinak ale musí každý člověk začít něco zlepšovat sám u sebe. A ne tomu druhému závidět a ukazovat na něj. Můj život nebyl nikdy jednoduchý. A přesto všechno mi pořád ještě někdo závidí, což nechápu. Ale je to tak.
Asi závidí peníze.
Ale jaké peníze? To, co se psalo, jsou nesmysly. Média vytvořila u lidí vědomí, že jde o nějakou obrovskou sumu, což není pravda.
A jaké jsou reakce lidí, když jdete třeba po ulici?
Jsou v pohodě. Mně se nikdy nestalo, že bych na vlastní kůži zažila nějakou negativní reakci. Někteří jsou opravdu milí. Spousta z nás má totiž problémy, nebo v rodině někoho nemocného. Také je spousta lidí, kterým jsme pomohli, a oni si to pamatují. To je hezké.
Líbí se mi, jak „normálně“ dokážete komunikovat s nemocnými dětmi. Musí to být přitom hodně psychicky náročné. Jak to zvládáte?
Někdy je to náročnější, protože mám pořád vzpomínky. Ale na druhou stranu jsem se pro to rozhodla, tak to musím ustát.
Nechtěla jste se někdy před vším schovat? Zavřít se do sebe?
Já si myslím, že zavřít se není řešení. To vám nepomůže… Jinak ale žiji úplně normální život. Sázím kytky na zahradě, vařím. A chceme si předělat dům k obrazu svému. Chci si koupit kočku, psa a dobudoucna mít rodinu. A to je ta síla, která mě drží nad vodou. Protože co ostatního má smysl? Přece nakonec přijde den, kdy všichni umřeme.
Nový život můžete plánovat s novým partnerem Patrikem. Ten je tentokrát mladší než vy, váš manžel byl naopak o hodně starší. Je to velký rozdíl, mít najednou mladšího muže?
Já si myslím, že co se mužů v životě žen týče, tak to nejsou tak velké rozdíly. Jsou to prostě chlapi, kteří mají svoje zvyky, zlozvyky, svoje dobré i špatné stránky. A já si navíc vybírám jeden typ. Tak už to je. Vždycky inklinujete k jednomu druhu člověka. A partnersky je Patrik velice podobný mému prvnímu muži. Akorát je mezi nimi samozřejmě velký věkový rozdíl.
Přirozeně, že mladý člověk nemá tolik životních zkušeností, ale partnerství mezi mužem a ženou je hlavně o tom, aby vztah byl vyrovnaný. Aby nebyl nikdo nadřazený ani podřazený. A tak se snažím o vyrovnanost, protože jinak to nemůže fungovat.
Takže nemáte potřebu být dominantní?
Já sice vypadám na to, že když u mě někdo zazvoní, otevřu a dám mu rovnou boxa, ale tak to není… Když občas neustoupíte, nepřizpůsobíte se, když nejste tolerantní, tak nemůžete žít s nikým. A já přece ani nechci žít s mužem, který by mě bezvýhradně poslouchal. Nechci vztah, kde bych byla v nějaké nadvládě. Musela bych být hodně zvrácená, abych z toho mohla mít radost. Vztah musí být rovnocenný.
Nesnesla byste ani autoritativního muže?
Já nad sebou někdy potřebuji pevnější ruku. Ale to zase nesvědčí vztahu. Ten má být v rovnováze.
Jak si Patrik zvykl na vašeho syna Kubíka?
Když Kuba viděl Patrika poprvé, byl Patrik jen můj kamarád. Tehdy jsem si ještě ani nemyslela, že s ním někdy budu žít. Ale Kuba mu dal rovnou obrovskou pusu. Takže mezi nimi byly asi sympatie hned od začátku. Prostě si na sebe krásně zvykli a mají se rádi. Zhruba asi po tři čtvrtě roce nakonec začal Kuba říkat Patrikovi „táto“. Dnes už by na sebe nedali dopustit. Už se proti mně dokonce spolčují. Je to hezké. Když spolu leží na posteli nebo se mazlí, tak je na ně krásný pohled. Když chlap drží v náručí dítě, je to nádherně romantické a něžné.
A nezabolí vás to někdy, když si vzpomenete na Kubíkova vlastního tátu?
To víte, že jo. Ale byla to svobodná volba mého muže. On se o tohle všechno dobrovolně ošidil. Jenže já dneska musím žít dál a myslet na svého syna. Je to hrozné, ale některé věci v životě nevrátíte. A tohle nevrátím v žádném případě. I když je mi to hluboce líto.
Jak zvládá váš současný partner, že jste byla ženou Karla Svobody?
Také pro něj je to hodně složité. A já ho nechci nikterak srovnávat. Sice jsem říkala, že jsou si povahově velice podobní a že si žena vybírá stejný typ mužů, ale v podstatě je každý člověk originál a já nemůžu chtít určité věci v životě měnit. Jsou takhle dané a já jsem šťastná, že jsem našla partnera, který má rád mě i moje dítě. Nemyslím si, že je to vždycky automatické.
Soudíte podle vlastní zkušenosti?
Já sama jsem přišla do vztahu, kdy můj muž měl dvě dospělé děti, a nebylo to jednoduché. Takže já si toho velmi vážím. Ale je pravda, že nám nahrává i to, že je Kubík malý a vlastního tátu si nepamatuje.
A jaké vztahy máte s dětmi Karla Svobody teď? Často se psalo o vaší otevřené válce...
S Karlovou dcerou normálně komunikuji a co se týče Petra, tak o tom nechci mluvit. To je soukromá věc, ale žádnou zášť vůči němu necítím. Tím se člověk špiní jenom sám. Myslím si, že mu to jednou dojde. Ale každý má právo na svůj názor.
3 NEJ Venduly Svobodové
Nejkrásnější květina: „Tulipán a konvalinka.“
Nejoblíbenější módní doplněk: „Boty, kabelky a klobouky.“
Nejlepší způsob odpočinku: „Jsou dva – buď je to tenis, nebo posezení s přáteli.“
