Sobota 19. září 2020
Svátek slaví Zita, zítra Oleg
Polojasno 20°C

Stašová: Ve 30 jsem si připadala ošklivá a stará

6. října 2009 | 11:22

Z energické herečky Simony Stašové (54) emoce přímo sálají. A to nejen na jevišti. V mládí prý bývala nezkrotná a prudká. Dnes už se sice dokáže ovládnout, svou vznětlivou povahu ale stejně nezapře.

Hrajete většinou mladší ženy a musím uznat, že vypadáte skvěle. Jak vnímáte stárnutí?
Řekla bych, že vnímání věku u ženy se výrazně pozměnilo. Když jsem byla malá, padesátiletá žena už byla prostě babička a padesátiletý muž byl velevážený kmet. Střední věk končil ve čtyřiceti. Dnes bych si troufla říct, že střední věk končí v šedesáti, nebo v pětašedesáti, a není to jen mé svaté přání. Samozřejmě strašně záleží na tom, jak žena se svým tělem, a hlavně psychikou, nakládá. A to, že hraju především pětačtyřicítky, mi vůbec nepřipadá divné, já se cítím na dvaačtyřicet.

Jak to děláte?
Dbám hlavně o duševní pohodu. Starat se o duši je pro mě stejné jako si dvakrát denně čistit zuby. Duševní pohoda rovná se dobré vztahy v rodině. Nic mě nemůže položit na kolena tak, jako když se mnou někdo z nejbližšího okolí přestane mluvit. Rodinu mám na tom pomyslném žebříčku hodnot na prvním místě. A že je to setsakramentsky velká rodina! Na vztazích se musí pracovat, pokud člověk chce mít radost ze shledání a v duši klid, mír a důvěru. Důvěra je totiž asi ten největší majlant, který máte zadarmo.

Vím, že máte rodinu roztroušenou téměř po celé Evropě. Abyste se všichni potkali, musíte ujet tisíce kilometrů...
Jo, to je fakt. Velký severní stan máme ve Stockholmu, tam žijí moji bratranci Dominik a Patrik. Jsou to vlastně moji bráchové, moji rytíři, ochraňují mě. V Ostravě žije můj táta a jižní stan máme v Itálii, tam bydlí otec Marka, Eusebio. K té rodinné semknutosti nás inspirovala zřejmě právě Itálie. Může se stát, že má každý z nás jiný názor na věc, ale rozhodně se neopustíme a nedáme na sebe dopustit. A to je to, co mi navozuje duševní pohodu.

Přečtěte si i další zajímavé rozhovory:

Spokojenost z vás vyzařuje na první pohled. Je ale nějaké období, které bylo ve vašem životě úplně „nej“?
Každý rok mám pocit, že právě to, co žiju, je nejkrásnější,a tak to vnímám i dnes. Toto období bych teď zastavila a žila ho dlouho. Ale totéž jsem říkala před rokem i před pěti lety. Jediné, co bych nevrátila zpátky, je období mezi dvacítkou a třicítkou, tam jsem tedy opravdu tápala a nevěděla, co si s tím mládím počít. Asi jsem ženská do zralého věku, ten mi sedí líp, v něm se cítím doma.

Některé ženy ve středním věku zažívají různé krize. Shodou okolností i vaše dvě hrdinky, Evy Mearová (Drobečky z perníku) i Shirley Valentine. Dotíraly i na vás nějaké úzkosti ze stárnutí?
Paradoxně toto jsem řešila v době, kdy by se to zdálo směšné, a to ve třiceti. Tehdy jsem si připadala stará, bezdětná, ošklivá, rozvedená, bez nápadníka. A tehdy se objevil Ital Eusebio a mně se rázem změnil celý život. Porodila jsem v jedenatřiceti první dítě, naučila se italsky a všechno dostalo jiný směr… Potom kolem osmačtyřiceti jsem si poprvé uvědomila, že už jsem blíž k padesátce než ke čtyřicítce a že už mi tedy nebude „cet“, ale „sát“… Pravda, to se musí chvilku rozdýchat… Ale rodina a dobrá práce člověka ze všech těch chvilkových chmur dostanou.

Simona Stašová prý právě prožívá krásné období
Simona Stašová prý právě prožívá krásné období
Autor: archiv

V práci se vám teď daří. Nedávno jsem viděla v divadle ABC vaše monodrama Shirley Valentine a byla jsem nadšená. Je hodně náročné, „utáhnout“ celé představení sama?
Je to náročné, ale všechno, co milujete, milujete se vším všudy. Tedy i s náročností. A nebo právě proto, že mi to představení dá zabrat, tak ho miluju. Ta práce má totiž obrovský smysl, nejenom že lidi pobaví, ale pootevře jim do té naší ženské duše okýnko. Můžeme si navzájem konfrontovat myšlenky a zážitky. Je to mimořádně kvalitní text. Ovšem je nutné říct, že jsem měla mimořádně kvalitního režiséra Zdeňka Kaloče, a tak mohlo vzniknout takovéto představení.

V roli Shirley otevřeně probíráte i intimní stránky ženy. Myslíte, že některé manželky berou své partnery na představení i proto, aby jim tak jemně naznačily, že nejsou ve vztahu úplně spokojené?
Všimla jsem si, že některé ženy přišly na představení víckrát za sebou. Důvody jsou různé, ale asi ten nejhlavnější je, že Shirley ukáže cestu ženám ve středních letech. Upozorní je, že nemají házet flintu do žita, nemají rezignovat na „stáří“, a naopak zkusit žít naplno, i když to doteď neuměly a ani si nedokázaly představit, že se ještě něco dá v životě změnit. A ono se dá, jen to chce odvahu a nebát se zkusit něco nového a vědět, jak na to. A Shirley Valentine ten návod ženám dá, což je, myslím, nádherný. Já sama si z ní beru příklad. Hodně mě ovlivnila.

Proč myslíte, že ženy často rezignují na své plány, sny a touhy?
Víte, nerada bych tady dávala nějaké rady, sama bych je potřebovala, ale jedno vím jistě: díky některým mým představením se mi změnil život, a nejen profesní, ale i soukromý. Díky rolím jsem začala konfrontovat své myšlenky a chování s myšlenkami svých hrdinek. A jelikož většinu her napsali skvělí autoři, je o čem přemýšlet a s kým se porovnávat. Navíc je to všechno vtipné, takže se člověk něco dozví, a ještě se u toho zachechtá. Co chtít víc?

Všimla jsem si, že vaše hrdinky srší sebeironií. Je takový humor blízký i vám?
Samozřejmě, sebeironie je stavební kámen mého života i profese. Všechny mé hrdinky na jevišti mají něco ze mě a něco si beru já z nich. Navzájem se ovlivňujeme, i když ony jsou jen napsané, srdce máme společné. Proto mám herecké povolání ráda, proto má pro mě ještě další, vyšší smysl.

Vašim postavám je společné i to, že obě – Evy i Shirley – tápou ve vztazích. Co je podle vás pro udržení spokojeného vztahu nejdůležitější?
Pro mě je důležitá úcta, smysl pro humor a tělesná přitažlivost, i když už je nějaká ta vráska a kilíčko navíc.

Prý umíte být hodně žárlivá. Je to pravda?
K lásce snad žárlivost patří, nejsem žádná výjimka. Ovšem už to není, co to bývalo, už dokážu nad některými věcmi mávnout rukou.

Simona Stašová prý právě prožívá krásné období
Simona Stašová prý právě prožívá krásné období
Autor: archiv

A co nevěru – odpustila byste ji?
Přijde na to. Dobře se v takových věcech radí druhému. Být nad tím… Zavřít oči… Hůř se s nevěrou pak žije. Strašně záleží na tom, co ti dva spolu prožili, co je spojuje a jak mají nastavený partnerský vztah. Není to jednoduché.

Jak se bráníte různým životním pádům?
Musíte je přežít. Jinak to nejde. I v mém případě jich několik bylo. Samozřejmě. Spíš mi ukažte někoho, kdo neztroskotal. Důležitý je nadechnout se a jít dál, na tý cestě jsou další a další světy, jenomže ty člověk při tom ztroskotání nevidí.

Působíte jako silná osobnost. Necháte se někdy někým ovlivnit?
Dnes už se nechávám ovlivňovat jen tím, kdo mi ponechá mou osobnost. Nechci být roztříštěná, už si hlídám svou celistvost.

A dokáže vás něco opravdu znechutit?
Vážně už svůj život držím pevně v rukou, takže znechutit ani odradit se nenechám. Důležité je zdraví, nic víc.

Ale úspěch taky potěší. Co je pro vás ten největší?
Narození mých dvou synů a jejich výchova. V profesi pak divadlo Shirley Valentine, Římské noci, Drobečky z perníku a filmy Pelíšky a Román pro ženy.

Za roli Evy Mearové ve hře Drobečky z perníku jste získala Thálii. Co to pro vás znamená?
Této ceny si velmi vážím, Drobečky z perníku miluju, Evy Mearová je role, která mi sedí, a jsem šťastná, že právě ona si odnesla Thálii. Mám jí v pracovně a stojí mi na stolku za zády, když se učím role. Je to pěkný pocit. Velké díky patří režiséru Milanu Schejbalovi, který mě na tuto roli povolal do divadla v Příbrami. Dnes ji hrajeme v Praze v Branickém divadle, v Žižkovském divadle a v Divadle U hasičů. Všude máme plno. A to je fajn.

Se synem Vojtou po výstupu na nejvyšší horu Dolomit.
Se synem Vojtou po výstupu na nejvyšší horu Dolomit.
Autor: archiv Simony Stašové

Co si kromě práce v životě ráda užíváte?
Ráda se syny cestuju. To je moje velká radost. Na všechno se dívám a všechno prožívám jejich očima a jejich pocity. Letos jsme byli ve výšce 3420 metrů na nejvyšší hoře Dolomit Marmoládě, jeli jsme se podívat, jak to vypadá v létě tam, kde jsme v zimě lyžovali. Je to bomba. Pak jsme zajeli na Lido di Venezia, kde jsem si řekla, že se po tom slavném molu určitě projdu, až tam budu mít film na festivalu. A pak jsme byli na Lago di Garda, což byl takový kolařský výlet kolem sladkého moře. No, a to je můj svět, tady cítím rovnováhu.

3 NEJ Simony Stašové:

Nejoblíbenější jídlo: „Bílý jogurt s ovocem.“

Nejlepší odpočinek: „Na severu Itálie až po Řím.“

Nejmilejší kniha: „J. D. Salinger: Kdo chytá v žitě.“

Autor: Alena Dušková