V devadesátých letech jste se díky Fullbrightovu stipendiu dostala do New Yorku. Jaké byly vaše začátky v neznámém městě?
Byly to drsné dny bez rodiny, kamarádů a často i bez peněz. Stipendium bylo nízké, a tak jsem si musela často utáhnout opasek. Na konci měsíce jsem si půjčovala peníze a poctivě přemýšlela nad tím, za co je vydám. Mimo nájmu jsem hodně utrácela za telefony domů… Později se mi podařilo se rozkoukat a našla jsem si kamarády. I když je fakt, že ze začátku jsem měla pocity méněcennosti. Velmi brzy jsem však pochopila, že s nimi rozhodně neprorazím, a tak jsem se jich zbavila… Všechno jsem budovala od nuly. Stále jsem se utěšovala, že bude lépe. A vyšlo to. Ve velké míře ale také záleží na štěstí. Člověk musí být ve správný čas na správném místě. Svého rozhodnutí vydržet proto nelituji.

Musela jste také zvládnout cizí jazyk. Dokázala jste se bez problémů dorozumět?
Chyběla mi dostatečná slovní zásoba. Nerozuměla jsem slangu a samozřejmě jsem měla přízvuk, který mě omezoval v práci. Američané si myslí, že když máte cizí přízvuk, tak jste zákonitě hloupější, než je tomu ve skutečnosti. Je to ale jen prvotní klam. Nesmíte se nechat odradit… A tak jsem se učila všude. Zpočátku jsem si každý den psala na papír slovíčka, kterým jsem nerozuměla, a doma jsem si je překládala. Angličtina mě ale vždycky bavila, proto mi to šlo poměrně snadno.

O Americe se říká, že je zemí neomezených možností. Souhlasíte s tím?
Ano, je tam hodně možností, ale také plno zákonů, které se musí dodržovat. Když se budete řídit jejich pravidly, dají vám všichni pokoj. Nedivím se přistěhovalcům, že tam zůstali. Venice, kde žiji už pět let, považuji za svůj druhý domov. Také Česko ale zůstalo do určité míry mým domovem. Dobře si uvědomuji rozdíly mezi těmito dvěma zeměmi a konečně taky vím, proč jsem odešla.

A proč?
Vždy jsem to svalovala na minulý režim a komunisty. Pokud jde o svobodu informací, žili jsme v temnotě. A to mi vadilo. Ještě víc mě ale rozčiluje, když lidi předstírají, že mají deprese, ale přitom se jim daří dobře. Češi mají tendenci být cyničtí, skeptičtí, závistiví a často mají sklon každého posuzovat. V Americe se s tím rozhodně tolik nesetkávám. Líbí se mi jejich svobodomyslnost… Ale také jsem toužila vyrazit do světa, zažít dobrodružství a uniknout malosti.

Máte dobrodružství v rodině, nebo jste černou ovcí?
U nás nejsou žádní ufňukanci. Děda byl tajemníkem Masaryka. V koncentráku ho popravili a zabrali nám dům, takže si naše rodina užila své… Můj otec získal před rokem od pana prezidenta Klause profesuru v oboru světová ekonomika. A právě od něho jsem se v životě nejvíce učila. Nikdy se ke mně nechoval tak, jako bych byla z cukru. Rodiče mě už odmala vedli k odvaze a bojovnosti.

Zmínila jste se, že žijete ve Venice. Čím vás toto město očarovalo?
Je to tvořivé, pestrobarevné město s velkým množstvím zeleně. Žijí tam skvělí lidé, kteří jako by tvořili jednu komunitu. Všichni se zdraví a navštěvují… Vyhovuje mi, že tam můžu jezdit na kole a že je blízko oceán… V mém případě se ale nejedná o maloměšťáctví. Venice je prostě momentálně jedním z míst, kde kotvím. Oblíbených jich mám víc… Například Paříž, Londýn, ale také Havaj je super! A momentálně se chci více vracet do Prahy, protože tu mám několik rozběhnutých projektů.

Zahrála jste si v pokračování úspěšného filmu Sněženky a machři… Říká se, že správná herečka by měla být aspoň trochu hysterická. Jaký to vidíte vy?
Někdy jsem určitě hysterická a velmi emotivní. Vytáčejí mě hlavně moje osobní problémy. To se pak dokážu pořádně naštvat a potřebuji o tom mluvit. Když se totiž špína skryje pod postel, zůstane tam. Při otevřené komunikaci si ale člověk vytřídí myšlenky a pročistí si hlavu. A právě na to jsou skvělí rodiče a kamarádi. Čím déle je znám, tím více se jim se svými problémy svěřuji.

Eva ve filmu Sněženky a machři po 25 letech...

Autor: Blesk - Jaroslav Krčál

V Čechách vzbuzuje velkou pozornost vaše dokonalá postava. Vím, že za ní stojí hlavně zdravý jídelníček a hodně cvičení. V pubertě jste ale prý bojovala s anorexií. Je to tak?
Od 14 do 19 let jsem počítala všechny kalorie. Opravdu jsem to přeháněla. Vážila jsem tehdy jen 39 kilo… Byla to moje vnitřní krize. Nemoc rozházela moji imunitu. Měla jsem pocit, že nic nemám pod kontrolou, a jediné, co jsem mohla ovládnout, bylo moje tělo. A tak to i vypadalo…

Musela jste vyhledat odbornou pomoc?
Máma mě tehdy dokonce vzala k lékařce, která mi předepsala hormonální léky. Když jsem ale po nich přibrala, přestala jsem je brát.
Naštěstí mě to přešlo skoro samo. Uvědomila jsem si, že to tak dál nejde. Poté, co se mi podařilo konečně přibrat, se to všechno postupně urovnalo… Když jsem odešla do Ameriky, začala jsem pravidelně posilovat a vydrželo mi to až dodnes. Zjistila jsem, že díky tomu možná pomaleji stárnu a můj metabolismus funguje o hodně lépe.