Právě jste se dlouho věnovala svým klientkám. Nevadí vám, že s nimi probíráte pořád dokola hubnutí a cvičení?
Ne, když znám odpovědi na jejich otázky. Ty ženy kolikrát nemají čas si to všechno nastudovat, jsem tu od toho, abych jim poradila. Navíc to byly klientky, co shazují po porodu, to je vždycky horší.

Poradí vám někdy něco i ony?
O to, jak být fit a mít štíhlé tělo, se umím postarat, ale se čtyřicítkou jsou vidět vrásky, a ty se cvičením neodstraní. A tak se ženskými řešíme, jestli botox ano nebo ne, vedeme takové ty babské řeči, a když vidím krásně upravenou ženu, zeptám se jí, zda byla na nějakém zákroku.

 

 

Ještě v době, kdy jste nebyla tolik známá, jste si dala upravit prsa. Máte odstup několika let, jak se vám s nimi žije?
Opravdu pěkně, jsme zcela v symbióze. Rozhodla jsem se pro plastiku poté, co se narodil Filip. Prsa se nedají naposilovat, není na to žádný trik. A když se žena rozhodne vylepšit si tělo a je v pohodě, je to úžasná věc.

Vaše tělo a půvab vás do jisté míry živí. Měla jste nějaké období, kdy jste nebyla se sebou spokojená?
Bylo to v době, kdy mi bylo kolem dvaceti. Jako závodnice i jako trenérka jsem se definitivně přestala věnovat gymnastice a nabrala jsem osm kilo, což je při mé výšce docela dost. Měla jsem tlusté tváře, špek na břichu a velký zadek. Před těmi lety nebyly prakticky žádné informace o zdravém hubnutí nebo cvičení. Katastrofa – frčela vajíčková nebo salámová dieta. Zachránil mě až časopis Muscle & Fitness a posilovna.

Trpíte ještě dnes nějakou svou „vadou“ na kráse?
Dřív jsem si myslela, že mám krátké nohy. Ale když jsem shodila zadek, „natáhly“ se. Zůstal mi z toho ale starý zvyk – při focení si stoupám na špičky.

Focení a práce máte až dost. Natočila jste novou sérii DVD pro Mladou Frontu Dnes, i spoustu vlastních, máte své fitko i internetovou televizi. Napadá mě, proč jste v té záplavě cvičitelek právě vy jedna z nejznámějších?
Myslím, že mám v životě štěstí, a zároveň říkám, že štěstí přeje připraveným. Moje velká výhoda je v tom, že jsem velmi brzo věděla, kdo jsem a co chci dělat. Sport se pro mě postupně stal alfou a omegou. Když mi bylo kolem pětadvaceti let, patřila jsem k první vlně školených lektorů, které do světa vypustila zakladatelka České školy aerobiku Helena Jarkovská. V té době jsem dostala i první možnost pracovat před kamerou – pro Českou televizi - a úplně mě to nadchlo.

Takových vás ale bylo víc…
Víte, když chcete být modelkou, držíte si postavu, chodíte na přehlídky a castingy, sledujete módní trendy, musíte být vidět. Já jsem chtěla být cvičitelkou, dělala jsem to podobně, jen v jiné profesi. Vlastně až později mi telefonovali sami z Novy a spolupráce se dál rozjela.

S manželem se staráte o syna Filipa a čtrnáctiměsíční dvojčátka Alexandru a Sofii. Nevadí vašemu muži, že vy jste v manželství ta aktivnější?
Je zřejmé, že Jindřichovy zájmy musely ustoupit do pozadí, trvalo to také nějakou dobu. Teď jsme i pracovní partneři a dlouho jsme k tomu spěli. On je tu pro mě a já pro něj. To, že on stejně jako já nakoupí jídlo, přebalí děti a pověsí prádlo, nepovažuji v dnešní době za nic divného. Kooperujeme, jsme sehraná dvojka a já jsem z té dvojky ta, co je vidět.

Jak vám dvojčata změnila život?
Rozhodli jsme se je mít v době, kdy Filipovi bylo osm, byl už více méně samostatný. Zjistila jsem, že jsem na něj nezdravě fixovaná, a zároveň jsme s Jindřichem cítili, že máme životní prostor i energii pro někoho dalšího. Jejich narození zrychlilo naše životní kmitočty na maximum. Ale ono to bude pořád lepší a lepší, až jim budou dva a pak víc.

Abyste otěhotněla, podstoupila jste hormonální léčbu. Jak jste ji zvládala?
Všechno bylo v pohodě, pořád jsem aktivně cvičila, neměla jsem žádné vedlejší projevy. Člověk si to nesmí připouštět. Když byl čas na „transfer“ a došlo k němu, nic nebolelo, byla jsem v takové „hormonální euforii“, řekla jsem jim hned „ahoj holky“. Jak to bylo dál, je jasné.

Filip zvládl jejich příchod dobře?
Hned je hladil a choval, teď je jim víc a už je může trochu brát jako parťačky. Nemá důvod žárlit, jen ho nepouštíme přes noc spát k nám do postele.

Jak vypadá váš denní harmonogram?
Od pondělí do soboty cvičím. Vstávám kolem půl sedmé a kolem deváté desáté jsem ve fitku. Dopoledne tu trávím dvě tři hodinky, cvičím a mám konzultace. Přes poledne jsem doma a do práce se vracím kolem čtvrté, zůstávám do sedmi osmi hodin. Domů dojedu obvykle kolem půl deváté, což už je dost pozdě. V pátek a sobotu mám volnější pracovní program a v neděli si užívám volna a rodiny. Výjimkou jsou víkendové výjezdy za dětmi z dětských domovů, ale to si užívám, děti mám ráda a nabíjejí mě energií.

Býváte unavená?
Někdy večer... Když holky dostanu od muže v půl sedmé ráno do postele nepřebalené a uplakané, nemám čas na únavu.