4°C
Proč si svoje soukromí tak zarytě bráníte?
To je velmi jednoduché. Není moc příjemné, když na vás pak někdo pokukuje, nebo když se vám naváží do života.
Některé informace jsou ale poměrně nekonfliktní…
Já se ale striktně držím této zásady.
Neprozradíte ani to, jestli jste ženatý nebo svobodný?
Ne.
A o čem se tedy můžeme bavit?
Můžete se mě ptát na moji rodinu, rodiče, babičky… Ale to ostatní si nechám pro sebe.
Tak dobře. Máte sourozence?
Mám mladší sestru a mladšího bratra. Je to ale složitější. Moje maminka se rozvedla a z druhého manželství se narodila sestra. A mému biologickému otci se ze třetího manželství narodil syn. S bráchou, který žije v Pardubicích, se teď potkáváme v Praze. A sestra žije v mém rodném domě v Brně.
Takže jste vyrůstal jen se sestrou. Chránil jste ji?
Vychovával jsem ji jako kluka. Ona do nějakých deseti let jako kluk opravdu vypadala. Od pěti let musela stát ve fotbalové brance a lézt po stromech.
Tak to měla docela tvrdý výcvik… Je už vdaná?
Je. Mám tříletého synovce. A je to drak! Ten ty Bohunice jednou zboří. Je to neuvěřitelné dítě! Ale mám ho hrozně rád. Baví mě to s ním. Je to asi i tím, že s ním nejsem pořád… Nedávno mě prý našel v nějakém časopise a říkal: „Jé, to je můj Ráďa.“ A dal té mojí fotce pusu. Je skvělej! A je s ním sranda. Už začíná vymýšlet vtipy! Je to takový malý šibal, a dokonce se tak i jmenuje.
Jak vzpomínáte na své dětství?
Mám je v paměti v krásných pastelových barvách. Dodneška si třeba pamatuji první den, kdy jsem šel do školy – o týden později než ostatní děti, protože jsme byli s rodiči na dovolené v Jugoslávii. A poměrně ostře si pamatuji celé své dětství. Moji prarodiče měli grunt, takže jsem v podstatě vyrůstal na statku. Kolem byla jen samá selská stavení. Lítali jsme mezi zahradami, po polích. Pořád jsme jezdili na kole. Měli jsme party, bunkry, vedli jsme války. A moje babička nám šila pytlíky na skobičky, které jsme potřebovali do praku.
Museli jste spolu mít moc hezký vztah.
Byli jsme velká rodina a žili jsme všichni pospolu. Starali se o mě ale hlavně prarodiče. Matka musela brzy do práce, takže jsem vyrůstal u babiček a dědečků. A každá rodina měla úplně jiný přístup. U nás na statku to bylo takové zemitější, a babička s dědečkem Fialovi zase dbali na kulturu. Dědeček mě od mých čtyř let vodil do restaurací. V sedmi letech už jsem znal všechna brněnská pohostinství a uměl jsem si sám objednat.
Tak to jste začal brzy…
Moje babička zase dělala v divadle v bufetu. Takže já, když už jsem byl na škole, jsem jí chodil pomáhat umývat nádobí. A mohl jsem vidět všechny ty herce, jak tam dovádí.
Proto jste chtěl být také hercem?
U mě to spíš byla shoda okolností. Na základní škole mi moc nešla matematika, fyzika, chemie a jediná škola, kde tyto předměty nebyly, byla konzervatoř. A nebo hotelovka. A naši chtěli, abych šel na hotelovku. Ale já jsem odporoval: „Ne, já budu hercem!“ Už od šesti let jsem chodil do souboru, který se jmenoval Pírko. A tam jsme hráli divadlo, proto jsem si říkal, že by konzervatoř mohla být docela dobrá volba, která byla u mě podpořená tím, že tam nebyly exaktní vědy. A tak nakonec vyhrála. Ale málem mě nevzali, protože neumím zpívat.
A dovedete si představit, že byste někdy dělal něco jiného než herectví?
Proč ne? Kdyby nebylo zbytí…
… a k jakému oboru by vás to nejvíce táhlo?
Asi bych vařil. Už v prváku na JAMU se nás ptali, co bychom dělali, kdybychom neprošli školou. A já jsem odpověděl, že bych měl asi stánek s hamburgery na Brněnské přehradě… Ale vážně: nevím, co bych dělal.
Zatím to ani řešit nemusíte. Jste novou tváří populárního seriálu na Nově.
Líbí se vám v „Ordinaci“?
Je to nová zkušenost. Nikdy jsem neměl nic do činění s takovým typem práce. A je to úplně jiný styl práce, proto si na to ještě pořád zvykám.
A baví vás to?
Je to další výzva.
Je pravda, že jste si při natáčení moc nesedli s Bárou Munzarovou?
Tak to opravdu pravda není. Nemáme spolu žádný problém.
Přímo jsem se dočetla, že s vámi odmítá hrát postelové scény.
Ale my žádné postelové scény ani nemáme! To je blbost! Opravdu mezi sebou nemáme žádný problém.
Vystřídal jste v seriálu Martina Trnavského, který stejně jako vy pochází z Brna. Znáte se osobně?
Jasně. Brno je malé. Jak říká jeden můj kamarád, Brno je jedna velká genetická kaluž. Tam se znají všichni.
Proč jste vlastně z Brna odešel? Měl jste tam stálé angažmá v Divadle Na provázku, ale v Praze jste začínal od nuly. Toužil jste být více mediálně známý?
Začnu jinak: já jsem nikdy nechtěl odejít z Brna. Nikdy! Narodil jsem se tam, měl jsem tam kamarády, rodinu, divadlo. Vůbec mě nenapadlo, že bych mohl někdy odejít. Na základě několika životních okolností jsem se ale nakonec rozhodl pro změnu.
Díky seriálu jste začal být poměrně populární. Baví vás, že vás lidi na ulici poznávají a oslovují?
Dá se na to zvyknout… Lidi občas mají pocit, že když jste u nich dvakrát týdně doma v obýváku, tak mě znají. Občas se mi stává, že na mě na ulici řvou: „Doktore!“ To je vtipný. Ale nejhorší je to v tramvaji, když si k vám někdo stoupne a začne vás podrobně zkoumat. To už není dvakrát příjemné. Ale na to si musí člověk zvyknout. Nakonec, zvyknout se dá na všechno!
3 NEJ RADIMA FIALYNejoblíbenější jídlo: „Svíčková od babičky s domácími knedlíky.“ Nejoblíbenější film: „Mám jich několik. Bezkonkurenčním filmem jsou ale Všichni dobří rodáci.“ Nejoblíbenější způsob odpočinku: „Odpočívat moc neumím. Když už, tak na zahradě. Nebo v kruhu rodinném.“ |
