Jak to teď máte s muži?
Já o svém osobním životě a o tom, s kým teď žiji, nebo nežiji, mluvit raději nebudu. Chci si to nechat ještě chviličku jen pro sebe. A moc se tím omlouvám vám všem… Buďte, prosím, ke mně teď shovívaví.

Slyšela jsem, že jste se dali s bývalým přítelem Marcom zase dohromady?
S Markom si neuvěřitelně rozumíme, spolupracujeme spolu na projektu La Sophia. A považuji ho za jednoho mně nejbližších lidí. Pracujeme spolu, nesmírně se ctíme, ale víc o tom mluvit nebudu. A prosím všechny, aby mě v tom pochopili.

Překvapilo mě, že v podstatě o všech bývalých partnerech mluvíte hezky… I o tátovi vašeho syna, který vás opustil kvůli mladší partnerce.
Samozřejmě, že rozchody jsou vždycky bolavé. Ale Pavel je skvělý táta. A když chtějí s Matyášem být spolu, nemám s tím vůbec problém. Já vím, že když je Matyáš s Pavlem, tak je to ta největší láska na světě…. Ale hlavně: já svoje chlapy znám.

A proč jste tedy při rozchodu s Marcom jednala tak impulzivně?
Rozchod jsem řešila dost impulzivně proto, že jsem uvěřila informaci od jedné nejmenované osoby. A tahle informace ve mně všechno rozpumpovala ještě mnohem víc… Ale za dva měsíce, když nám oběma vychladly hlavy, jsme si to konečně vysvětlili. A už se k tomu nechci nikdy vracet. Dokonce ani před Marcom.

Takže svého chování zpětně litujete?
K tomu, co se vlastně přihodilo, se opravdu nechci vracet. Protože vím, že by to bylo zavádějící. Normálně se snažím řešit všechny situace s noblesou. Ale bohužel jsem uvěřila našeptávačům… Přisahám vám, že teď, když se na to oba zpětně podíváme, usmějeme se a řekneme si: „Zkušenost.“ Byla to velká zkušenost, ale nedá se s tím už nic dělat… Hodně mi ale pomohlo, že jsem o sobě přemýšlela. Lámala jsem si hlavu nad tím, kde se stala chyba. Proč se to rozsypalo. A tím jsem došla až k tomu, že jsem spolu najednou mohli znovu začít komunikovat i pracovat.

A vy spolu momentálně pracujete opravdu hodně. Vím, že v rámci projektu La Sophia právě vybíráte hudebně nadané děti z dětských domovů, kterým pak poskytnete vzdělání. Ale co váš syn. Nebylo mu někdy líto, že jste pořád pryč?
Já říkám, že nezáleží na tom, jestli jste permanentně doma. Navíc je synovi už jedenadvacet. U nás ale platí jedna věc: když se mnou Matyáš chce opravdu mluvit, nebo když se mnou chce strávit čas, tak přijde, sedne si a probereme to spolu. A mně je jasné, že v takové situaci musím odložit počítač i svou práci… On ví, že má vytíženou mámu. Už si ale zvykl, že jsem takový umělecký blázen.

Musela jste na něj být někdy přísná?

Nikdy jsem nebyla matka, která by ho do něčeho nutila. Akorát jsme chtěla, když se pro něco rozhodl sám, aby dostál svého slova. Když už něco začal, musel to dokončit. A kdyby třeba jen jednou nechtěl jít na lekci tenisu, řekla bych mu: „Tak to ne, chlapče, buď to nebudeš dělat vůbec, nebo to budeš dělat pořádně. Nic nebudeš dělat jen tak napůl.“ Nikdy jsem ale nebyla matka tyranka, která by řekla, že něco prostě musí, protože to já chci. Dobře vím, co sama nemám ráda. A moje maminka byla přesně ta, která vždycky řekla: „Dělej, co chceš.“ Všechno byla moje volba, ale když už jsem se rozhodla, tak jsem to musela dokončit.

Takže to máte zažité z domova.
A myslím si, že díky tomu teď sklížím ovoce. Svoboda je v tomhle ohledu důležitá. A nespočívá v tom, že mi dítě přijde v jednu ráno a já vůbec nevím, kde je. Matyáš mi vždycky říká, v kolik přijde. Vím o něm, i když jsem v zahraničí… Za svobodu považuji úplně něco jiného, než se mnohdy předkládá. Matyáš třeba nesmí vůbec odmlouvat. Ví, že se pak na něj zadívám a že stačí už jen málo a vystřelím proti němu a okamžitě začnu úřadovat úplně jinak.

Drzost prostě netolerujete.
Mít přirozený respekt a svobodu v rozhodování považuji za zásadní. A ne dát dětem naprostou volnost a zbavit se zodpovědnosti. Všechno to položit na školu a na úplně jiné lidi. Ne! Rodina je základ. Nikdy jsem nerespektovala to, když syn třeba přišel ze školy a stěžoval si na učitele. Mě to nezajímalo. Odpověděla jsem mu: „Ty jsi v té škole. A nemysli si, že jsou všude jen dobří lidé. Vždycky potkáš někoho, kdo se ti nebude líbit a komu se nebudeš líbit ty. Musíš se s tím vypořádat sám.“ A ještě ho učím, že musí hledat chybu také v sobě. Aby se snažil zamyslet nad tím, proč ho ten dotyčný člověk třeba nemá rád.

Nikdy jste neměla nutkání tahat ho z průšvihů?
Ne. Ale vždycky chci vědět, v čem je ten zamotaný uzel… Když už je nějaký problém, tak funguji naplno. A jsem schopná omluvit se z práce a říct: „Promiňte, já se teď musím zachovat jako máma.“ Ale rozhodně ho nejdu zachraňovat.

A vodí vám domů své přítelkyně?
Samozřejmě. Všechno se to motá u nás doma. My jsme taková slovenská rodina, takže u nás je vždycky něco dobrého k jídlu… Babička pokaždé udělá, co jim na očích vidí, protože ty holčiny jsou jako naše děti….Ale jinak má momentálně dívku, kterou mi představil a vím, že má oči jen pro ni…Matyáš je ale opravdu bezvadný, já si nemám na co stěžovat. Já vím, že mám super kluka, na kterého jsem pyšná. Doopravdy!

Hádám, že i on je pyšný na vás.
Tak to nevím... Ale zrovna teď se mě ptal, jestli se může přijít podívat na koncert, kerý pořádá naše občanské sdružení La Sophia, jehož já jsem předsedkyní. Utkají se v něm ty nejtalentovanější děti, které jsme vybrali z dětských domovů… A já jsem mu řekla, že samozřejmě může, ale ať se připraví na to, že bude dojatý.

Proč jste se vlastně rozhodla podporovat v hudebním vzdělávání děti z dětských domovů a sociálně slabých rodin?
Protože si myslím, že díky vzdělání můžou jednou lépe vstřebat srážku s hloupostí. A lépe jí překročit. Protože to všechno, co si ony s sebou nesou, ze svého života, není nikterak moc veselé. Nikdo do jejich duší nevidí. Ani ti nejlepší psychologové. Vždyť se podívejme všichni na sebe. To nejtajnější zůstává uvnitř nás. I bolest, za kterou se někdy stydíme. Málokdo se otevře a řekne na sebe všechno. Protože se bojíme. Žijeme ve světě vlčáků... Ale já pořád říkám, že je v každém kus dobra. To je moje přesvědčení.

Zmínila jste se o bolesti, kterou v sobě skrýváme. Shodou okolností jsem viděla v televizi vaši 13. komnatu a tak vím, co máte za sebou. Jak se člověk vyrovnává se smrtí svých sourozenců?
To spíš obdivuji mojí mámu. Protože není nic horšího, než se dívat do hrobu svého vlastního dítěte… Jakákoliv bolest, a jsem o tom naprosto přesvědčená, člověka posouvá. Posouvá v tom smyslu, že začnete vnímat věci trošku jinak. Že už nikdy neumíte být cynický, když někdo zemře. Vždycky vás to zasáhne, protože si to už umíte představit. Umíte si představit, co to je zůstat sám… Ale nelituji ani sebe a kriticky se dívám i na takové hlasité projevy lítosti. Jsem tiše, protože vím, jak to bolí.

Takže vás i tato zkušenost dokázala posílit?
Víte, já si říkám: „Zaplať bůh za to, že jsme zdravá, a že můžu mít dostatek peněz na to, kdyby se nedej bůh něco stalo s mámou, nebo s dětmi, které zůstaly po bráchovi ve Španělsku… Já jsem prostě řekla, že mám tři děti a i když jsou velké, tak ve mně pořád mají oporu. Kdyby se nedej bože něco stalo, tak jsem tady. Vím, že by to tak bráchové chtěli. A cítím, že když je nejhůř, tak sedí vedle mě a pomáhají mi.

Věříte, že jsou pořád s vámi?
No jasně. A hlavně ten můj starší Karolko. Toho cítím intenzivně. Vždycky přijde v ten okamžik, když na něj myslím. Byli jsme na sebe opravdu hodně fixovaní… Ale zůstali jsme. Musíme jít dál. A já říkám, že minulost je od toho, abychom se poučili, jak žít v přítomnosti a jak se nestydět v budoucnosti. My nevíme, jak to bude. Je ale třeba poučit se. Vnímat všechny ty věci, které se nám přihodily. Nahlédnout do sebe a posunout se ve vnímání lidí, ve vnímání okolností. Ve vnímání všeho, co je kolem nás.