Michaela Dolinová (44): Proč jsem se rozvedla! | Pro ženy | Blesk.cz

Michaela Dolinová (44): Proč jsem se rozvedla!

2. dubna 2009 | 12:49

Herečka a moderátorka Michaela Dolinová je tak trochu ženou činu. Po čtyřicítce podala žádost o rozvod a začala žít s jiným mužem. S bývalým manželem ale vychází skvěle. A její dvě dcery údajně rozvodem rodičů také nijak netrpěly…

Váhala jste dlouho, než jste se k rozvodu odhodlala?
To je věc, kterou se člověk moc nechlubí. Každý rozvod je prohra. A navíc: nepatřím mezi ty, které okamžitě zavrhnou celý minulý život s bývalým mužem. Tak bych přece odsoudila i sama sebe. Krásných chvil bylo mezi námi nepočítaně. Nechápu, jak na to jiné dvojice mohou tak rychle zapomenout. A proč všechny hezké vzpomínky občas přebijí třeba tahanice o starožitný skleník.

Proč jste se tak rozhodla?
O tom, proč se to stalo, nechci moc hovořit. Je to prostě prohra, která mě moc mrzí, ale na druhou stranu jsem teď v situaci, kdy jsem šťastná.

Po patnácti společných letech má člověk toho druhého určitě pořád rád, pokud nedošlo k žádnému vážnému problému…
Pokud mu ten druhý opravdu neubližuje, tak ano. Také děti mezi vámi pořád fungují. Já jsem jenom strašně šťastná, že jsme to s Járou docela ustáli. Na všem jsme se domluvili a myslím, že jsme to celé provedli velmi solidně. Mně se teď rozvádějí dvě kamarádky, a to je masakr! Vzhledem k dětem. A taky ta bitva o majetek… Je to nepříjemné a ponižující! My jsme se naštěstí dokázali domluvit na každé naběračce. A dokonce si myslím, že je to mezi námi čím dál tím lepší. Dokážeme si normálně zatelefonovat a vyjít si vstříc v některých praktických věcech. Myslím, že se to časem ještě zlepší. A je fajn, že to tak vnímají i naše holčičky. A tchyně nám stále ještě občas upeče buchtu.

Tak to je úžasná tolerance…
My si docela rozumíme. Já vím, že babička s dědou jsou pro holky velmi cenní. Proto je k nim pořád posílám. Vztah k nim zůstal úplně neporušený. Samozřejmě by mě jistě moje tchyně ráda řekla své, ale nikdy to neudělala, a tak fungujeme přes děti úplně stejně jako předtím.

A jak jste dětem vysvětlili, že už spolu nebudete žít?
To bylo na mně a byla jsem úplně upřímná. Řekla jsem jim všechno - co cítím, jak to cítím, proč to dělám. Moc se mi vyplatila upřímnost. A také se mi vyplatilo, že jsem na Járu neřekla sebemenší hanlivé slovo… Ani on na mě. To se vám jednou tak vrátí! Na dětech to přesně vidíte… I když je Tereze dvanáct a zdá se, že je docela velká, přesto je i ta její dětská duše strašně zneužitelná. Stačí říct slovo, zacílit na partnera, který vás opouští, nebo jehož opouštíte vy. Bylo by tak lákavě jednoduché říct o tatínkovi, nebo mamince něco nelichotivého.

Je dobře, že jste se k tomu nesnížili.
Dítě vás miluje oba a uvěří tomu, co říkáte. Dokonce i svým způsobem chápu, že toho někdo zneužije a udělá to. Když je ve vás hořkost a bolest z toho, že jste opouštěný, tak jakou máte jinou možnost se bránit? V tu chvíli chcete člověku, který vás opouští, hrozně ublížit. A teď tam máte ty děti. Jejich prostřednictvím to můžete vrátit! To je tak lákavé! Obdivuji všechny baby, co to ustojí a neudělají to. Ale stává se to málokdy. Většinou zlá slina ukápne a problémy se přes děti ventilují.

To bohužel může děti hodně psychicky pochroumat.
Myslím si, že děti jsou součást rodiny a rodina je součást života. Život není peříčko. Já jsem na druhou stranu proti tomu, aby děti nevěděly nic. I ony by měly zakusit nějaké hádky a krize. Připravuje je to do života. Podle mne jsou děti velmi odolné. Hodně vydrží a udělají si vlastní úsudek. A tak si myslím, že ochraňovat je jako skleníkovou kytičku není úplně dobré. Naopak by měly od určitého věku už nějaké věci vědět, vnímat, trochu si je probolet. I to je připravuje do života.

Musí mít ale pevné zázemí…
Je třeba jim dát najevo lásku. To, že je milujete. Když se o ně nezajímáte, tak to nezvládnou. Jinak ale ustojí všechno. Jsou schopné krizi rodičů překonat. Normální jedinec to přežije, a naopak ho to posílí. A když ne, tak z toho sice může mít trauma na celý život, ale to pak může mít trauma i z toho, že mu maminka někdy nepřečetla pohádku.

Jak jste se s manželem dohodli na péči o děti?
Střídavou péči nemáme, to jsem ani nechtěla. Děti žijí se mnou, ale je to v podstatě kousek od tatínka. Jsme pořád ve stejné čtvrti, kde jsme bydleli. To je strašně výhodné. Jejich první otázka totiž byla, jestli nebudou muset měnit školu. A tak si strašně oddechly. Představa, že by měly měnit kamarády, byla pro ně možná daleko horší, než samotný rozvod… Víkendy máme na střídačku, ale není to úzus. Vždycky se domluvíme.

A jak přijaly holky vašeho nového partnera?
Dobře. Nám už pak nezbýval čas na postupné seznamování. Bylo to dost narychlo. Dlouho jsem čekala na stěhování do nového bytu. Byl tam skluz asi tři čtvrtě roku. Myslela jsem si, že ze začátku to bude velmi pozvolné, ale pak se to uskutečnilo ze dne na den. Všichni už jsme potřebovali bydlet na jednom místě spolu. A to byla právě jedna z věcí, u které jsem si řekla, že ji holky prostě musí ustát. Musí to vydržet. Věřila jsem, že to bude dobré. A je to dobré. Jsem moc šťastná.

Působíte hodně energicky. Je pravda, že musíte být stoprocentně vytížená, jinak s vámi není k vydržení?
Já jsem si vždycky říkala, čím to je, že někomu stačí méně, a už je unavený. Ale je to chemie. Já mám zvýšenou činnost štítné žlázy. Takže jsem netrpělivější a někdy rychlejší než ostatní. Může se to ale střídat s vyrovnaným klidem před bouří. To jsou stavy, kdy propadnu naprosté apatii, skoro až lenosti. Prostě je to opravdu chemie. I láska je chemie.

Takže jste pořád zamilovaná?
Jsem. Ale bojím se to říkat, protože vím, že slovo zamilovanost zní trochu banálně. Proto se toho tak bojím. Vůbec to vyslovit, protože si pak někdo může poklepat na čelo. Jsou lidé, kteří to už dávno nezažili. A ti mně pak vůbec nerozumí. Nejsou schopní pochopit moje kroky. Ale asi je to v pořádku. Nevím…

Pokud jste vy spokojená a šťastná, tak to asi v pořádku je.
Netvrdím, že aby byl člověk šťastný, musí být permanentně zamilovaný. To vůbec ne. Ale měl by mít někoho, koho má rád. Člověku je na světě samotnému těžko. Musí být hrozně těžké vystačit si v životě bez fyzického pohlazení. Nebo bez toho, že vás někdo drží za ruku a podpoří vás. To pak člověk hrozně vysychá. A myslím, že snad vysychá i fyzicky. Mít někoho vedle sebe je strašně důležité.

V Divadle U Hasičů hrajete v komedii Sexmise, ve kterém ženy ovládly celý svět a zbavily se mužů. Hádám, že vy si život bez mužů představit neumíte…
Ne, já mužské miluji. Mám s nimi vlastně jen samé dobré zkušenosti. Byli vždycky hodní a měli jednu dobrou vlastnost – nikdy mě žádný neopustil. Myslím, že brzy pochopili, že je jim se mnou dobře… A je zvláštní, že si člověk opravdu hledá stejné typy. Nikdy bych třeba nešla do playboye nebo do lva salonů. Mám ráda nenápadnou osobitost, výdrž, trpělivost. Marně tápu v paměti, jestli jsem někdy milovala hezkého mužského.

Vážně?
Někdy mi kamarádky říkaly: „Kam si dala oči, máš vůbec vkus?“ Ale pak mi záviděly. Já jsem dala vždycky na to, co jsem cítila. Tělo a duše vám to řeknou samy. Až se toho leknete. Ale abych byla upřímná: strachuji se toho, že bych se někdy musela o mužského bát. Pro ženu je výhodnější, když je ve vztahu ta kouzelnější.

V čem je podle vás vaše jedinečné kouzlo, že vás chlapi nechtějí opouštět?
Myslím si, že jsem k mužům laskavá. Taky jsem docela tolerantní… Ale mí muži jsou ke mně tak prima a příjemní, že jsem nikdy nemusela řešit dilema typu: Buď já, nebo hokej. Nebo: Buď já, nebo tvoje maminka. Naštěstí ne. Jinak si opravdu myslím, že je to mou laskavostí. Nejsem totiž ani nijak zvláštní kuchařka, ani extra hospodyňka. Podle mne to ale není to pravé, co muže drží doma. Chlap musí mít doma něhu. Když je hodně něhy, nikam neuteče!

3 NEJ Michaely Dolinové:

Nejoblíbenější parfém: „Eden od Cacharelu.“

Nejoblíbenější jídlo: „Cokoliv s vajíčky a rajčaty.“

Nejlepší odpočinek: „Aktivní. Mám ráda pohyb.“

Autor: Alena Dušková, lena, brum